Z mamánka roste Vrhel v chlapa. A poznává: Makat se musí chytře!
Foto: Martin Voltr
Když o něm čeští fanoušci slyšeli naposledy, bylo to asi kvůli emocím, které v Chomutově vyvolal jeho náhlý odchod do Finska. Ty už ale nechal mladík Stanislav Vrhel dávno za sebou. Nejasnosti v mateřském klubu urovnal a za třináct měsíců v Lahti udělal hokejový i životní pokrok.
Vrhel teď bojuje o dres reprezentační dvacítky, i jeho se bude týkat první zápasová akce v přípravě na mistrovství světa. Na pár dnů se tedy zase vrátí do Finska – a shodou okolností do známého sportovního střediska Vierumäki, kam dojedete z Lahti za půl hodiny.
Chomutovský odchovanec obléká dres Pelikánů od loňského února. Rozlet měl parádní, hned dostal čuchnout i ve dvou nejvyšších mužských soutěžích. Uplynulou sezonu už ale celou strávil v juniorce, kde ve 31 zápasech nasbíral čtrnáct bodů za čtyři góly a deset nahrávek.
„Finsko hodnotím určitě pozitivně. Naučil jsem se hodně věcí, poznal jsem něco nového. Ve třech zápasech jsem si vyzkoušel i hrát Liigu za chlapy, a taky Mestis. Byla to skvělá zkušenost. Doufám, že se tam budu ještě zlepšovat,“ líčí fyzicky velmi dobře disponovaný útočník.
Za muže jste ale nastupoval v první sezoně. Neschylovalo se k dalším startům i letos?
Ze začátku ano, ale pak tam přišli kluci z AHL a upřímně jsem neměl na to, abych je výkonnostně přeskočil. Potom bohužel všechno zasekávala korona, nemohli jsme postupovat do áčka. Vždycky bychom museli jít na týden do karantény, takže bych nějakou dobu nehrál a bylo by to celé složité. Bohužel. Doufám ale, že letos to vyjde.
„Upřímně jsem čekal, že budu lepší. Vůbec to nebyla sranda. S čím jsem měl ze začátku problémy, to byla taktika.“
No, pořád jste to měl mnohem lepší než čeští hráči doma…
To je pravda. Vždycky jsem si říkal, že to mám super, že vůbec můžu hrát. Kluci bohužel hrát nemohli. Pak nakonec hráli v Chance lize nebo extralize, ale u nás se až na dva týdny v prosinci hrálo pořád.
Jak jste byl tedy v juniorce spokojený s osobními výkony?
Upřímně jsem čekal, že budu lepší. Vůbec to nebyla sranda. S čím jsem měl ze začátku problémy, to byla taktika. Tady jsem byl zvyklý spíš hrát takový hurá hokej a tam jsem trochu narazil, když po mě trenér chtěl, ať jezdím v přímkách. Chvíli jsem se do toho dostával, pak už to bylo lepší a lepší. Měl jsem dobré spoluhráče, což bylo super. Ale od sebe jsem čekal víc.
Řeší se ve finské mládeži obecně taktika víc? Nebo měl váš trenér tak speciální požadavky?
Nevím, jak v jiných klubech, ale v Lahti jedou už od kategorie U15 všichni stejnou taktiku. Od těch čtrnácti let už ji mají kluci naučenou. No a já jak jsem do toho vlítl, tak jsem byl zvyklý napadat, jeden, druhý, a to je všechno. Tady to bohužel – nebo do budoucnosti bohudík – bylo na každý zápas trochu jinak.
A čím je ta klubová filozofie charakteristická?
Je to taková pevná obrana. Do útoku si můžeme dělat, co chceme, ale hlavně ta obrana musí být pevná. Já jsem jako mladší nikdy nebyl obranářský typ, tak jsem si na to trochu zvykal.
Říkáte tedy, že v Lahti pokračujete?
Ano, budu pokračovat. Ze začátku půjdu do přípravy s áčkem a uvidíme, jak se tam ukážu.
„Mentálně jsem se určitě posunul. První dva měsíce se vám trošku stýská, ale pak to opadne. Přece jenom už mi je osmnáct, takže už musím být chlap.“
Očekáváte menší konkurenci než loni, a tím pádem i větší šanci pro vás?
No, tam je tolik hráčů, že konkurence je vždycky velká… Dalších třicet dobrých borců hraje Mestis, i mladí kluci z juniorky chtějí hrát áčko. V mém ročníku 2002 jsou asi tři draftovaní finští kluci, plus tam teď bude hodně talentovaná 2005ka. I takhle mladí se chtějí do áčka rvát. Konkurence je tam fakt vysoká.
Třeba váš bývalý parťák z Chomutova Josef Koláček mluvil o výrazném mentálním posunu, který u něj nastal. Hádám, že něco podobného bude platit pro vás.
Jo, já se přiznám, že jsem byl takový mamánek. Přišel jsem domů z tréninku, měl jsem uvařeno, všechno, taková pohodička. V Chomutově jsem znal všechny lidi, trenéry… No a teď už jsem byl sám. Naštěstí jsem tam měl kluky z Čech, Patrika Bartošáka a Rudu Červeného, kteří mi hodně pomáhali. Mentálně jsem se určitě posunul. První dva měsíce se vám trošku stýská, ale pak to opadne. Přece jenom už mi je osmnáct, takže už musím být chlap.
Váš odchod z Chomutova doprovázely nejasnosti, klub si stěžoval, že jste mu o Finsku řekl až na poslední chvíli. Urovnali jste to?
Ale jo. Teď jsem chodil i v Chomutově na led s juniorkou nebo krajským týmem. Snad už je všechno v pohodě, navíc je v klubu nové vedení. Myslím, že kolem toho bylo zbytečné haló a zase nic tak strašného to nebylo.
„Myslím, že kolem toho bylo zbytečné haló a zase nic tak strašného to nebylo.“
S reprezentační dvacítkou pojedete na akci do Finska. Jakou cítíte šanci „projít“ dál a zahrát si i na mistrovství světa?
Přiznám se, že nevím. Ale tým vypadá dobře. Kluky ročníku 2003 jsem upřímně nikdy neviděl, ale co jsem teď koukal, tak jsou šikovní. A moje pozice? Nedokážu říct. Budu si to muset vybojovat. Asi nebudu jednou z hvězd týmu, ale musím pro něj makat.
Byly pro vás testy v Praze a Velkých Popovicích částečnou novinkou, nebo už jste všechno znal?
Za mě už to byla taková klasika. Jediné, co pro mě byla novinka, bylo měření rozsahu (hamstringů, pozn. red.). Měl jsem ho dobrý, takže aspoň něco (usmívá se).
Svaly tuhnou, jede se na krev. Kdo měl při testech na ledě dřevěné nohy?
A skenování těla?
To jsem absolvoval už ve Finsku. Tam je to normální, skenují se pořád. Po nějakém zranění nebo nárazu vás hned jdou skenovat, jestli s vámi něco není. Jinak celkově klasika. Já teda nejsem úplně fanoušek testů, ale je to nutnost (usmívá se).
Výsledky se máte teprve dozvědět. I když třeba z Wingate testů jste asi něco viděli hned, ne?
Nevím, jaké jsem je měl. Začal jsem dělat kondici týden před kempem, protože jsem měl v plánu, že ji budu dojíždět až do začátku kempu v Lahti. Ale myslím, že to nebylo špatné. A na ledě? V tom, co jsem driloval na suché, jako síle a dynamice, jsem na tom byl asi dobře. Aspoň co jsem koukal na svoji skupinu.
Foto: Martin Voltr
Obecně na sobě makáte víc než dřív? Donutilo vás Finsko?
Já jsem si vždycky myslel, že když budu cvičit co nejvíc, tak budu nejlepší. Ale teď jsem poznal, že to tak úplně není. Že musím dobře jíst, dobře spát a spíš trénovat chytře. Každý není Jágr. Když trénuju hodně, tak jsem potom i na ledě unavený. Teď jsem v Budějovicích u Pepy Žáčka a trénujeme sílu, ale chytře. Trénink má 45 minut, ale jedu ho prostě naplno. Pak se vyspím, najím a večer jdu znova. Tréninků je dost, ale není to tak, že bych někam vybíhal deset kilometrů. Makám, ale chytře. A nejsem potom nějak šíleně rozbitý.
A jak říkáte, když se k tomu přidá kvalitní strava…
…přesně tak. To jsem nikdy moc neřešil a teď jsem poznal, jak je to strašně důležité. Líp se mi i spí. Úplně v pohodě mi stačí devět hodin a ráno jsem fresh.
Share on Facebook
