Zapomenutý sparťan Rudolf Šindelář kdysi emigroval, aby mohl trénovat podle libosti

1. dubna 2009, 13:26

Václav Jáchim

Pražská Sparta dodala našemu i světovému hokeji desítky skvělých hráčů. Mnozí to dotáhli na mistrovství světa či olympijské hry, zářili v NHL. V 60. letech minulého stoleí válel za Spartu útočník, o kterém se dneska skoro neví. A přitom ve své době patřil k největším hvězdám. Rudolf Šindelář strávil v dresu s velkým "S" dlouhých devatenácz let. Když pronikl do ligy, pravidelně sázel góly a sbíral nahrávky. Být to dneska, měl by jisté angažmá za Atlantikem. "Tehdy panovala jiná doba, přestupovat se nesmělo. Ve Spartě jsem hrál rád, ale přiznávám, že jsem se po tolika letech cítil psychicky unavený," říká s nadhledem.

Nový fanshop

Rudolf Šindelář je zajímavý člověk. Když vypráví o svém sportovním i osobním životě, říká věci přímo. Nepoužívá fráze. Jak to cítí, reaguje. Ve Spartě proslul skvělými výkony, chlapíka s patnáctkou na zádech fanoušci milovali. Hrál totiž hokej, kterým bývala Sparta později proslulá - bojovný, odhodlaný a důrazný. "Sparta pro mě znamenala všechno, vždyť jsem jí byl věrný tak dlouho," upozorňuje.

Nejraději se vrací k sezoně 1962-63, kdy se klub přestěhoval ze Štvanice do nové haly v Holešovicích. "Tehdy ještě nebyla kapacita hlediště snížená, na naše zápasy chodilo před osmnáct tisíc diváků. Dovede te si ten rozdíl se Štvanicí představit? Já se těšil na každý zápas. Když jsem slyšel ty davy, cítil jsem obrovskou energii," vypráví.

Přestup do Brna? Řešil jsem bytovou otázku

Stánek Sparty se od té doby moc nezměnil. Když Šindelář přijde na současnou extraligu, připadá si jako za starých časů. "Jenom je v hale větší zima. To víte, nejsou peníze, netopí se," připojují s úsměvem. V pražském velkoklubu měl své dvorní spoluhráče. "Osm let jsem tvořil lajnu s Adamcem a Kašťákem. Hráli jsme skoro poslepu," říká.

Jako jeden z prvních československých hokejistů začal používat helmu. Byla bílá, zářila na všechny strany. "Viděl jsem to v cizině a řekl si, že mě přilba lépe ochrání. Hrál jsem soupeřům do těla, hned jsem se cítil v soubojích lépe. Riziko zranění se výrazně snížilo." V klubu měl výsostné postavení. Rozdával radost společně s legendami Gutem, Tikalem nebo Havlem. Ale zatímco kamarádi patřili k oporám reprezentace, Šindelář stihl jen devět oficiálních startů a tři góly.

"Na mezistátní scéně jsem sehrál zápasů mnohem víc, jezdil jsem na turnaje s reprezentačním béčkem. Do prvního nároďáku mě také vzali, třeba v roce 1966 jsem se zúčastnil zámořského turné. Byli jsme tenkrát v Colorado Springs. Ale na šampionát či na olympiádu jsem se nedostal. Vždycky musel být určitý počet hráčů z Brna nebo z Jihlavy, ze Sparty reprezentovali vždy tak dva hráči. Místa bývala předem rozdělená," vypráví bez stopy smutku.

Na sklonku sezony 1965-66 se zdálo, že se Šindelářova smůla zlomí. "Byl jsem v širším kádru pro mistrovství světa v Lublani, ale na poslední chvíli vzali místo mě tuším Kokše," vzpomíná. Možná i proto záhy zatoužil po přestupu. "Ano, dostal jsem výbornou nabídku z Brna. Chtěli mě, dokonce jsem s nimi odjel na letní dovolenou. Ale potřeboval jsem souhlas Sparty, která mě v žádném případě nechtěla pustit."

Proč se šikovný střelec rozhodl přesídlil do jihomoravské metropole? "Řešil jsem bytovou otázku. S rodinou jsme bydleli ve stísněných prostorech, Brno nabízelo velký byt s garáží. Navíc bych šel do nejlepšího klubu v zemi, asi by mi potom dali větší šanci v reprezentaci. Ovšem Sparta za mě požadovala hráče národního mužstva. Černého nebo Jiříka. A to pro Brno nebylo reálné. Kdybych dál vzdoroval, dostal bych trest zákazu startu na několik měsíců," upozorňuje.

Kdepak ČLTK. Raději báječné roky na Slovensku

Z přestupu nakonec sešlo, Šindelář zůstal v Praze. "Víte, co je zajímavé? Brzy mi na Spartě dali byt, který jsem po nich tolik let chtěl. Tahle příhoda mě utvrdila v názoru, že odchovanci to mají vždycky těžší." V Brně by si připsal mistrovské tituly, se Spartou se ligového vítězství nikdy nedočkal. "Ovšem nelituju. Jsem sparťan, pořád mám ke klubu vztah. I po letech," dodává.

Zmíněné věty platí i při vědomí, že se s ním klub nerozloučil zrovna férově. "Ve třiasedmdesátém jsem končil a chtěl odejít. Na Spartě mi řekli, že musím do ČLTK. Klub chtěl odtud Richtra a Holého, na oplátku jsme měli jít opačným směrem já, Kašťák a Volek. My staří měli ty mladé uičt. Nesouhlasil jsem a nakonec zamířil na Slovensko." U bývalých federálních partnerů prožil skvělé roky. "Nikdy na ně nezapomenu. Skvělí fanoušci i zajímavé peníze. Vždyť za našich časů se ve Spartě bralo za výhru 180 korun."

Rok strávil ve Spišké Nové Vsi, pak přešel do Zvolenu, kde předtím válel Jozef Golonka. "Snesli by nám modré z nebe. Hráli jsme jen slovenskou národní ligu, ale fanoušci nás milovali," tvrdí bez obalu. Už tehdy přemýšlel o trenérské práci. "Dálkově jsem studoval FTVS a na Slovensku začal trénovat. S Popradem jsme usilovali o postup do nejvyšší soutěže.  Jeden rok jsme hráli s Gottwaldovem v pražském Edenu, druhý proti Brnu," přidává.

Jelikož měl Šindelář jako kouč úspěch, a v zahraničí si ho pamatovali coby kvalitního útočníka, dostal poté nabídku z Rakouska. "Šel jsem do Klagenfurtu a zůstal tři roky. Vzal jsem s ebou i syna, který začínal také na Spartě, ale šanci nedostal. Později se vydal studovat do Ameriky na college, což zbytek rodiny vlastně přimělo k emigraci."

Proč? Protože kdyby se Šindelářovi vrátili do komunistického Československa, už by syna nemuseli legálně vidět. "Velmi dlouho jsme emigraci zvažovali. Mysleli jsme, že to bude napořád. Šlo o racionální rozhodnutí. Zázemí jsme si vybudovali v rakouském Villachu, kde jsem na splátky koupil dům. Měl jsem to odtud blízko za angažmá do Německa či Itálie. Děti jsme mohli s manželkou vidět, kdykoli se nám zachtělo. No a já mohl trénovat podle libosti," vysvětluje.

Proč v Selbu vypadal, jako že si vymýšlí

Když končil v Klagenfurtu, ještě doma nebyl na indexu. Šindelář obdržel nabídky z Brna, Košic a ze Sparty. "Ale já si vybral jiné řešení. Vzal jsem job venku a vlastně z donucení se ze mě stal emigrant," popisuje. U našich sousedů vystřídal několik angažmá. "Tři roky jsem byl v Landshutu, rok v Bad Nauheimu. Další tři sezony jsem prožil v Meranu. Naučil jsem se německy, takže nebyl žádný problém."

V Itálii musel zvládnout posily ze zámoří. "Měl jsem v týmu čtyři Kanaďany a dva Američany, všichni neradi poslouchali. Ovšem našli jsme k sobě cestu, i tahle zkušenost mě obohatila." Později zamířil znovu do Německa, pracoval v Selbu či Drážďanech. "Trenéřiny jsem nechal před šesti lety. Už toho bylo dost. Vrátil jsem se domů, od té doby jsem v důchodu," říká.

Momentálně bydlí u Prahy, ale blíží se prý stěhování. "S manželkou se přesunueme k Chlumci nad Cidlinou. Je tam krásně, budeme mít svůj klid," plánuje vitální energický chlapík. Ve sportovních stopách Rudolfa Šindeláře se nejprve vydal zmíněný syn, pak i vnučka, která se věnuje košíkové. Někdejší eso pražské Sparty postupně upadlo v zapomnění. Šindeláře znají víc v cizině než doma, což je škoda.

Ale sám si z toho nic nedělá. "Když jsem působil v Selbu, ptali se mě, kde jsem hrál. Čeho jsem dosáhl. Tak jsem jim něco řekl. Kdosi později přivezl enycklopedii pánů Guta a Paciny, ve které o mně není ani písmeno. Lidé z klubu se pak tvářili, jako bych si všechno vymyslel. Dalo mi docela práci jim vysvětlit, že jsem v té knize jako emigrant nemohl být. Sice tam jsou horší hráči než já, ale tak to prostě tady chodilo. Hrál jsem devetanáct let za Spartu a pak na vás takhle zapomenou... No nic. Dneska už je to stejně jedno," mávne rukou na rozloučenou.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz