ZLATO PO 24 LETECH: Gól Procházky? Euforie! Pak jsme tlačili čas, tvrdí Kadlec

Foto: Jaroslav Legner, iSport.cz

22. května 2020, 8:04

Václav Jáchim

Dlouhých jedenáct let trvalo čekání na další zlatou radost. Po Praze 1985 prožil náš hokej několik zklamání a také dobu bronzovou, kdy ze šesti velkých turnajů v letech 1989 až 1993 přivezli reprezentanti pět třetích míst. Až šampionát ve Vídni zase dostal republiku skutečně do varu. „Tehdy nám všechno sedlo. Měli jsme silný tým a dobrou partu," povídá Drahomír Kadlec.

Zkušený obránce válel ve dvojici s Františkem Kaberlem mladším, trenér Luděk Bukač složil mužstvo z bardů, zástupců střední generace, mladíků i z kvalitních zámořských posil. Češi ani jednou neprohráli, v play off si poradili s Němci, Američany a pak i s nebezpečnými Kanaďany. Závěrečný mač rozhodl ve finiši gól Martina Procházky, který vstoupil do historie. „Ohromná euforie! Pak jsme jen tlačili čas," usměje se Kadlec.

Byl to pro vás nejkrásnější turnaj kariéry?
Myslím, že jo. Když skončíš první a vyhraješ titul mistra světa, je to krásný. Navíc když jiný nemáš (směje se). Jasně, ve Vídni to byla nádhera.

Vracíte se k šampionátu občas ve vzpomínkách, nebo jen tehdy, pokud v televizi běží záznamy jako letos?
Abych řekl pravdu, spíš platí to druhé. Teď naše zápasy dávali, to jsem se díval. Večer jsme si pak ještě telefonovali s Jirkou Kučerou a Romanem Turkem. Chvíli jsme o tom kecali. Každopádně moc příjemná vzpomínka. Co jsme tam prožívali v zápasech, na hotelu – to bylo prima.

Velkých turnajů jste si zahrál víc. Čím pro vás byla Vídeň 1996 výjimečná – tedy kromě té zlaté medaile?
Udělala se dobrá parta. Před šampionátem přijeli tři nebo čtyři kluci z Ameriky. Jedním z nich byl Radek Bonk, který v základní skupině dělal dost faulů a byl dost vylučovaný. Takže jsme si s ním promluvili. Pak to všechno začalo šlapat. každý měl svoji roli. Jelo to.

Pomohl hodně vstup do turnaje, kdy jste porazili Švédy a Finy?
Určitě. Pro hlavu a psychiku je důležité, že první zápasy zvládnete. Zvedlo nám to sebevědomí. Navíc my si ve Vídni připadali jako doma. Jezdila tam spousta našich fanoušků, ze 70 procent byli v hledišti Češi. Což nám ohromně pomáhalo.

Na šampionátu jste ztratili jediný bod za remízu s Nory, kteří nepatřili ke světové špičce. Není to paradox?
Tyhle týmy vědí, jak na nás. Fyzicky jsou na tom velmi dobře, to jsme viděli i v pozdějších letech. Hokejové myšlení tam ještě není, ale vědí, jak ti to otrávit. A my? Co si budeme povídat, jsme trošku náladový mančaft. Drží nás, hákují, provokují. Chtějí tě vyhodit ze sedla, z koncentrace. A někdy se jim to daří.

Na turnaji panovala příjemná atmosféra. Po zápasech jste si občas u haly koupili pivo do kelímku, to by v dnešní době asi možné nebylo. Určitě by vás někdo fotil a sypal snímky na sociální sítě.
Asi ne, samozřejmě. Zašli jsme do Prátru, pokecali. Nevím, ale dneska je hokej někde jinde.

Ve čtvrtfinále jste jasně porazili Němce, vy jste navíc předvedl luxusní nahrávku Robertu Reichlovi, který pak dával do prázdné branky. Vymýšlel jste podobné kombinace rád?
Asi je to otázka nějaké chytrosti hráče. Když se mužstvu daří, tak tam člověk vymyslí ještě něco navíc, než jsou běžně automatizované návyky. Byli jsme v dobrém rozpoložení. Při té situaci jsem neměl hlavu do ledu a nečuměl na puk. Viděl jsem, jak Alby mastí z rohu před bránu, tak jsem mu to tam dal (směje se).

V semifinále jste sfoukli Američany 5:0. Tam už bylo vidět, že jste rozjetí.
Jasně. Mužstvo šlo krok za krokem. Super práci odvedli trenéři Bukač s Uhrem. Pan Bukač to jenom řídil, mužstvo bylo nabuzené a vědělo, za čím jde. Měli jsme hroznou sílu. Šlo jen o to, abychom nebyli přemotivovaní. Abychom pak nedělali zbytečné chyby a nebyli vylučovaní. To se panu Bukačovi povedlo.

Byli jste pak před finále s Kanadou hodně nervózní? Soupeře jste předtím měli v generálce na českobudějovickém ledě, ale to byla úplně jiná situace.
No jistě. Kanaďané přiletěli, v Budějicích se rozkoukávali, ve Vídni pak hráli tři neděle a adaptovali se. Samozřejmě, tíha zápasu tam byla. Chyběl nám kousek k tomu, o čem sní spousta hráčů. Malinká nervozita se objevila, my ji však ze sebe rychle oklepali. Soustředili jsme se na maximální výkon, abychom to dotáhli, kam jsme chtěli.

Když Martin Procházka 19 vteřin před koncem trefil na 3:2, to byla obrovská euforie.
Neskutečná! Pak se potíš, přemýšlíš. Hodiny ti neutíkají. Tlačili jsme čas. Ale dobře to dopadlo.

Kanaďané ještě zkusili zvrátit situaci, nechali přeměřit hokejku Stanislava Neckáře.
Je takové nepsané pravidlo, že se tohle nedělá. Všichni to odsuzovali. Oni byli byli mezi prvními, ale pak k tomu sáhli. My se podstatně víc znali s klukama z Finska nebo ze Švédska, kde spousta z nás hrála. Tam k ničemu takovému nedošlo. Ti namistrovaní Kanaďané tehdy zkoušeli úplně všechno.

Jaký máte nejsilnější zážitek z oslav? Mužstvo nejelo pohromadě domů jako v pozdějších letech.
Všechno bylo hrozně rychlé. Pozdější mistři slavili na Staromáku, my byli ve Vídni na radnici. Měli jsme signál, zvedli ruce a šli domů. Na autobus, i když ne všichni. Ve Znojmě nám lidi mávali. Nejhezčí radost je vždycky ta hned po zápase. Spadne to z vás, v tom horku v hale byli všichni mínus osm kilo. Pak se tam ukázali naši politici. Písničku od Kabátů jsme zpívali Vencovi Šaškovi, ne tomu pánovi, co tam byl s námi (tehdejší premiér Václav Klaus). Trošku si tam přihříval polívčičku a ani nevěděl, o co jde. Stál tam jak svatej na mostě.

Stane se občas, že po vás někdo chce, abyste ukázal zlatou medaili z mistrovství světa. Třeba svěřenci z hokejbalu, který roky trénujete?
Chtít můžou, ale já ji nemám. Přišel jsem o ni, bývalá manželka mi ji ještě nevrátila, i když nejmíň desetkrát jsem o ni žádal. Nemám ani medaili z olympiády. Asi to má pověšené na zdi... Nejsem typ člověka, který se tím kochá a trofeje si vystavuje. Ale pokud se chci podívat na zlatou medaili z Vídně, musím jet do Prahy. Do muzea.

FAKTA Z MS 1996

Termín a místo: 21. dubna – 5. května, Vídeň, Rakousko

Systém turnaje: Dvanáct účastníků bylo rozděleno do dvou šestičlenných skupin. Čtyři nejlepší z každé postoupily do play off, poslední mužstva hrála o záchranu.

Výsledky našeho mužstva: ve skupině Švédsko 3:1, Finsko 4:2, Norsko 2:2, Francie 9:2, Itálie 9:5, v play off Německo 6:1, USA 5:0, Kanada 4:2.

Konečné pořadí: 1. Česko, 2. Kanada, 3. USA, 4. Rusko, 5. Finsko, 6. Švédsko, 7. Itálie, 8. Německo, 9. Norsko, 10. Slovensko, 11. Francie, 12. Rakousko.

Mistři světa – Česko: Turek, Čechmánek, Franěk – Stavjaňa (1 gól), Veber, M. Sýkora, Neckář (1), D. Kadlec (1), F. Kaberle (2), Vykoukal – Výborný (2), Dopita(2) , Bělohlav (1), Kysela (2), Reichel (4), Lang (5), Vejvoda (4), Patera (3), M. Procházka (3), Ujčík (2), J. Kučera (5), Meluzín (2), Bonk (2). Trenéři: Bukač, Uher a Lener.

2. místo – Kanada: Joseph, Brodeur, Verner – S. Duchesne, Richardson, Galley, Wesley, Mayer, Sydor, Bodger – P. Kariya, Ferraro, S. Thomas, Buchberger, Perreault, May, Dawe, Cassels, Friesen, McAmmond, Jomphe, T. Green, Matsos. Trenéři: Renney, A. Murray a Johnston.

3. místo – USA: Duffus, Thomas, Grahame – Stanton, Luongo, O´Regan, Lalor, T. Pederson, Lachance, M. Crowley, Aldridge –  K. Stevens, J. Sacco, Hendrickson, Reynolds, Derek Plante, McInnis, Chorske, Rolston, C. Johnson, Dan Plante, Tancill, Bonin. Trenéři: R. Wilson, Army a Sator.

Nejlepší hráči:
Brankář: Roman Turek (Česko). Obránci: Alexej Žitnik (Rusko). Útočník: Paul Kariya (Kanada).

All stars turnaje:
Roman Turek – Michal Sýkora (oba Česko), Alexej Žitnik (Rusko) – Otakar Vejvoda, Robert Reichel (oba Česko), Paui Kariya (Kanada).

Kanadské bodování:
Yannick Perreault (Kanada) 9 bodů (6 gólů + 3 nahrávky), 2. Robert Lang (Česko) 9 (5+4), 3. Sergej Berezin a Alexej Jašin (oba Rusko) 9 (4+5), 5. Travis Green (Kanada) a Teemu Selänne (Finsko) oba 8 (5+3).

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz