Zpověď Zelenky o úrazu, Třebíči, lockdownu i životě: Lituju jediné věci…
Foto: Jiří Mokrý, hstrebic.cz
Už to bylo dvacet let. 22. února 2001 byl třebíčský hráč Tomáš Zelenka sražen na mantinel a skončil na vozíku. „Pokud to máte někde napsané, tak tomu asi neuniknete,“ říká ve svých 45 letech. V rozhovoru upřímně povídá o Marianu Moravovi, studiu, motivaci, zesnulém spoluhráči i dalších plánech.
Zelenka toho po úrazu stihl hodně. Vytáhnul český parahokej v roli trenéra až na paralympiádu. Vystudoval inženýra a má skoro doktorát. Nyní pracuje v online marketingu.
„Já chci žít jako všichni ostatní. Mám hypotéku jako každý jiný, daří se mi ji umořovat, a snad to půjde i nadále,“ vykládá velice otevřeně.
„Jsem na to pyšný, že to zvládám i se svým stavem,“ dodává velký bojovník, jehož potkal nepříjemný osud.
Tomáši, jak vás poznamenala současná doba, kterou jako společnost zažíváme poprvé?
No, lockdown pro mě není žádná změna. Já v něm jsem už dvacet let. (směje se) Na druhou stranu jsem asi cílovka, která na tom může být špatně v kontextu většího zásahu plic, což ten vir hodně napadá. Několik let zpět jsem měl i těžký zápal plic a nebylo jednoduché to zvládnout. Takže se nechám očkovat, spoléhám ale trošku i na svou „ropáckou” imunitu. Však jsem z Litvínova, kde si hrajeme s ropou, čpavkem a dalšími výpary. (usmívá se) Svůj život jsem ale moc neuzpůsobil, takže žiju stejně.
„Lockdown pro mě není žádná změna. Já v něm jsem už dvacet let."
Necítil jste ze začátku pandemie, že to zvládáte lépe než vaše okolí, které na to nebylo zvyklé?
Jo, tak já si tím už prošel, že? Asi to zvládám lépe než ostatní. Prošel jsem si mnohonásobně větším lockdownem. Mám letité zkušenosti...
Přesně tak. Pro vás to muselo být mnohem horší než pro současnou společnost.
Jasně, jasně! Několikrát násobně horší lockdown. Nejen pracovní, sportovní, ale i psychický. Třeba ty jsi taky teď v nějakém menším lockdownu, ale ty si můžeš doma alespoň zacvičit nebo si jít zaběhat do lesa… Cokoliv. Nemůžeš sice na nějaké akce či do všech obchodů, ale na brigádu můžeš, dá se něco najít.
To máte pravdu...
Společensky to sice je náročný, ale lze to vykompenzovat nějakými náhradními aktivitami. Říká se, že zdravý člověk může řádově dělat desetitisíce činností. V rámci svého stavu můžu řádově stovky činností, omezení je celkem velké. Pořád mám ale více možností než v případě pentaplegiků (ochrnutí všech končetin, bránice, trupového a břišního svalstva – pozn. red.), protože ti snad mohou jen dýchat nebo dělat jednotky věcí. Ten rozdíl je i mezi námi diametrálně rozdílný.
Foto: Jiří Mokrý, hstrebic.cz
Nedávno jsem dělal rozhovor s mladým hokejistou Martinem Žižlavským, který přišel o nohu pod kolenem a s protézou se vrátil k hokeji. Je to velký unikát, ne?
Takhle… Handicap je složité téma. Říká se, že v populaci je deset procent handicapovaných lidí. Pak jsou dvě až tři procenta těch, kteří mají těžší handicap, a to je můj případ. A jestli obdivuji člověka, který ztratil nohu pod kolenem? Pro mě ten člověk nemá handicap, protože on je soběstačný, má zachovanou svalovou hmotu a chybí mu „jen“ část nohy. Technologie jdou navíc dopředu, a když má šikovnou protézu, tak zdravý člověk vůbec nemusí poznat, že takovému člověku něco chybí. I proto mi to… (zapřemýšlel se)
Nepřijde až tak zvláštní?
Přesně tak, nepřijde mi tak zvláštní, že dokonce hraje hokej.
„Jestli obdivuji člověka, který ztratil nohu pod kolenem? Pro mě ten člověk nemá handicap."
Vy jste hokej hrál naposled před dvaceti lety. Pak přišel ve čtvrtfinále play off mezi Třebíči a Jihlavou váš úraz.
Roli tam sehrálo hodně věcí. Takové úrazy se vám mohou stát úplně kdekoliv. Nejde asi eliminovat to, abyste nikam nechodili, něco se může stát i doma. Já jsem prošel spoustu osudů, pokud to máte někde napsané, tak tomu asi neuniknete. Najde si vás to kdekoliv. Ať už ve sprše, všude… Kdybych měl tehdy hlavu v jiné pozici, byl jinak předkloněný nebo v jiné rychlosti, tak se to nemuselo stát… Následně hrálo roli i to, že zrovna byla vánice, když mě vezli do nemocnice, já jsem zůstal viset na dálnici. Kdyby tenkrát mohl přiletět vrtulník, mohlo být všechno jinak... Trochu se to proti mně spiklo.
Viděli jste se pak někdy s Marianem Moravou, který vás tehdy na mantinel srazil?
Ne. Abych řekl pravdu, já ani nevím, jak vypadá a možná bych ho ani nepoznal. Teoreticky jsme se někde mohli vidět… Tenkrát mi psal nějaký dopis, který jsem si ještě četl – on se víceméně omlouval. Každopádně byl hráčem, který takové střety vyhledával a někdy nebyl úplně „košér“. Nesnažil se úplně hrát hokej a plnil tak trochu jiné funkce. (Morava dostal trest do konce zápasu, byla mu i odebrána registrační karta. Třebíčští následně odmítli nastoupit do odvety druhý den a jejich zápas byl kontumován – pozn. red.)
„Kdyby tenkrát mohl přiletět vrtulník, mohlo být všechno jinak... Trochu se to proti mně spiklo."
Nicméně asi nemělo cenu něco moc řešit, když to nemůže už změnit.
Jasný, to se stalo. Já jsem měl myšlenky někde jinde. V první fázi jsem si myslel, že se vrátím zpátky do života bez toho, aniž bych měl nějaké následky. Realita přišla ale v ústavu v Kladrubech, kde jsem byl. Tam jsem pomalu začínal tušit, že můžu skončit na vozíku…
Ukázalo se, že mantinel je místo, kde často dochází ke zraněním, že?
Jasně, na mém příkladu to jde vidět úplně nejvíc. (usmívá se) Mantinel je území, kde to prostě smrdí. Těch soubojů je tam během zápasů tolik, že ve skutečnosti je malé procento, kdy ke zranění dojde. Úrazy se jednou za čas stávají. Dříve to nebylo podle mě tolik. Byly nejznámější asi dva nebo tři těžké případy.
Foto: Česká televize, 13. komnata
Jaké máte na mysli?
Nejhůř dopadl Luděk Čajka, který bohužel následky úrazu nepřežil (v pouhých 26 letech – pozn. red.). Ve Finsku se něco podobného stalo Jaroslavu Otevřelovi (v roce 1996 – pozn. red.), ten na tom je ještě hůře než já. Nehýbe ani rukama. Já jsem byl asi třetí takový známější případ. Aspoň nějak jsem se z toho vylízal. Poslední dobou jsem ale o takových případech slyšel víc.
S Jaroslavem Otevřelem jste se pokusili navzájem spojit, když jste měli podobný úraz?
Jo, já to zkusil. Když my jsme jezdili v rámci soustředění v parahokeji do Zlína, tak mě napadlo, že bych se zastavil a pozdravil ho. Osobně jsem ho navštívil.
Jaké to bylo?
Hele, ono se říkalo, že je trošku uzavřený, ale já jsem doufal, že když máme podobné handicapy, tak že by byl otevřenější. A musím říct, že to bylo příjemné a uvolňující. Máme společné téma. Byl jsem u něj ale jen jednou… Snad to brzy napravím a stavím se na kávu znovu po iks letech.
„Jaroslav Otevřel nehýbe ani rukama. Pak následoval Luděk Čajka, který bohužel následky úrazu nepřežil."
Co vás nejvíce motivovalo k tomu, abyste to ze začátku všechno zvládl?
Hlavně asi vrozené a hokejem získané vlastnosti. Tenhle mix mi asi nejvíce pomohl, abych to zvládl. Přidal jsem studium, práci a stal se součástí aktivní společnosti. Prostě zaměstnat hlavu jiným způsobem. A že jsem se pak vracel do hokejového prostředí skrz parahokej? Dost lidí si mohlo říct, že mi to bude připomínat úraz. Ale tak to nebylo, mě to bavilo. Chtěl jsem vytvořit podmínky, abychom dosáhli vytyčených cílů, a jedním z nich byla paralympiáda. A my jsme se tam pak dostali! Byl jsem pyšný a jsem za to rád. Já jsem pomohl parahokeji a on zase pomohl mně.
A motivoval jste podle vás i jiné lidi?
Já nemám ambice někoho nějak motivovat. Já chci žít jako všichni ostatní, chci pracovat a být součástí společnosti a dělat to, co ostatní. Mám hypotéku jako každý jiný a jsem rád, že se daří ji umořovat. Jsem na to pyšný, že to zvládám i v tomhle stavu...
„Já chci žít jako všichni ostatní, chci pracovat a být součástí společnosti a dělat to, co ostatní."
Ozval se přeci jen někdo, že jste ho motivoval?
Spousta lidí takových je. Ale já to nevnímám. Je pravdou, že fungujeme jako dobrý motivační faktor, alespoň mi to říkají kamarádi. (usmívá se) Nedávno mi známý říkal, jak ho bolí záda… Ale když to srovná se mnou, tak si řekne: Do prdele, na co si já stěžuju? Takže jsem v takových věcech sakra dobrý srovnávač.
V čem vás ten samotný úraz nejvíce změnil?
(rozesmál se) Myslím, že jsem si znásobil svou trpělivost. Mám více radost z maličkostí. Změnilo mi to hodnoty, to je ale asi běžný. Musíte přehodnotit celý život a najít si věci, které vás budou bavit a budete je dělat rád. Pak vám to pomůže, abyste vše zvládli. Musíte se odstřihnout od minulého světa a fungovat jinak. Soustředit se na věci, které se s handicapem dají zvládnout. Nemůžete myslet na věci, které dělat nemůžete. Takže já nemůžu přemýšlet nad tím, že nemůžu hrát hokej, ale spíš na to, že můžu hrát třeba bocciu (je sport podobný francouzské pétanque určený lidem s těžkým tělesným postižením - pozn. red.). Tohle možná není nejlepší příklad. (směje se) Ale pointa tam snad je...
Foto: Česká televize, pořad Kde domov můj
Daří se to?
Jasně, já jsem byl vždycky pozitivně naladěn. A pomáhá mi to pořád. Nebudu asi jiný.
Povaha je asi hodně důležitá…
Hele, spousta lidí to nezvládla. Není to jednoduchý, není. Můj kamarád třeba spáchal sebevraždu, ačkoli na tom byl třeba lépe... Další zůstal na operačním sále, přestože se snažil nějak fungovat, ale těch pomocných operací už asi bylo moc.
Litujete v životě něčeho?
Asi jediné věci. A to, že jsem si neprožil studentská léta. Měl jsem tenkrát nabídky z univerzit za mořem. Mohl jsem si vybrat až mezi třemi školami, ale bohužel jsem byl zraněný a rozhodl jsem se jít do Česka. To byla asi obrovská chyba. Zažít to tam v Americe? To by mohlo být ještě o úroveň výš. Toho snad jediného fakt lituju, že jsem zalezl zpátky. Tam se možná lámal chleba a vybral jsem jinou životní cestu...
„Toho snad jediného fakt lituju. Tam se možná lámal chleba a vybral jsem jinou životní cestu..."
Myslíte?
Šlo to pak úplně jiným směrem… Přitom se mi asi někdo snažil dát najevo, abych hokej nehrál. Však jsem byl od určité doby často zraněný. Ale že se může stát něco horšího, jsem nevnímal. Něco mi ale asi nahlas říkalo: Ty bys tady mohl být i kvůli něčemu jinému. Však jsem dostal i nabídku od univerzity v Michiganu...
Jak jste na to reagoval?
Říkal jsem si, že to je hezké. (usmívá se) V tu chvíli jsem byl asi rozumově zaostalý, nevím, jak jinak to vysvětlit. Až teď zpětně oceňuji to, že o mě fakt stáli a naháněli mě. Byl jsem pako, co na to mám říct. (klesl hlasem) Jako zažít na vlastní kůži Beverly Hills? (směje se) To mohlo být famózní… No co už, bylo to tak trochu neprozíravé a divné rozhodnutí.
„V tu chvíli jsem byl asi rozumově zaostalý, nevím, jak jinak to vysvětlit."
Nicméně pak jste po úrazu studoval a jste i inženýr. Jak to vypadá s vaším doktorátem v Olomouci?
Je to trošku komplikované. Já jsem student hlavně z povinnosti, abych si holt vyplnil čas. Začal jsem s tím asi dva roky po úrazu a vrátilo mě to zpátky do života. Stejně jako parahokej! V této době to je tak, že mám přerušeno… Všechny čtyři roky dodělané mám a splnil jsem téměř vše. Akorát jsem se „nedokopal", abych to dotáhl do konce. Chybí mi asi dva články a doktorandská práce.
Doporučil byste mladým hokejistům, aby studovali?
Já bych rozhodně hokejistům doporučoval, aby kombinovali hokej a studium. Podle mě je to ideální varianta. Když jsem ještě hrál, tak jsem se divil klukům, kteří k hokeji i studovali. Ale teď vidím, že to byl dost dobrý plán. V dobrém slova smyslu dodatečně závidím...
Máte chuť na to, abyste sledoval hokej?
Abych řekl pravdu, já ho poslední dobou moc nesleduju. Vyrůstal jsem sice v hokejovém prostředí, ale podívám se jen na mistrovství světa, a to čistě z vlasteneckých důvodů. A v Česku jdu na hokej třeba jen kvůli tomu, že tam mám kamarády. Sledování hokeje už není tak velká priorita.
Foto: FTK Univerzity Palackého v Olomouci
A jak se podle vás samotný hokej posunul od té doby, co jste ještě aktivně hrál?
Připadá mi to rychlejší, tvrdší. Ale na druhou stranu… Vytrácí se krása hokeje a je to spíše takové jednotvárné. Podle mě to je takové bez myšlenky, chybí mi tam kreativita, chytrost, což hokej dělá zajímavějším a hezčím.
Koukáte po očku alespoň na výkony vašich bývalých klubů, jako je Litvínov či Třebíč?
Před dvěma lety jsem chodil na Litvínov pravidelně, já to bral ale spíše jako společenskou událost. A do Třebíče se alespoň jednou ročně jedu podívat. Ale stejně, když jsem tam šel do prostoru VIP, tak jsem to tam prokecal… (usmívá se) Potkávám se tam s mými bývalými spoluhráči. Teď tam dokonce někteří působí přímo v klubu. Vrátil se i Kamil Pokorný. U Olivky (Jiřího Olivy - pozn. red.) jsem pravidelně na zahradě, nedávno jsem byl na kafi i za Leošem (Čermákem). Jako jo… Chci se tam zase společensky integrovat a vidět bývalé spoluhráče.
„Třebíč? Chci se tam zase společensky integrovat a vidět bývalé spoluhráče."
Bohužel už neuvidíte Radka Nováka, který před rokem odešel do hokejového nebe. Jak na něj vzpomínáte?
Já mám na něj a celkově na všechny kluky jedině dobré vzpomínky. Byli jsme výborná parta, která tam už asi nikdy nebude. A Radek? No… On byl robokop. Absolutně bez mimiky. (usmívá se) Já byl u něj i na kávě po dlouhé době. Moc mě mrzí, co se stalo, ale jak říkám: To je prostě někde napsané. To asi člověk neovlivní. Říkal jsem si, kdo jiný by to měl zvládnout než on. Však žil zdravě, nepil, sportoval a měl veškeré předpoklady k tomu, že se dožije vysokého věku nebo že si s něčím takovým poradí. A podívejte se…
Když už jsme u Třebíče, nebyla možnost, že byste se angažoval přímo v klubu?
Asi nic není pasé, pomalu se tam po několika letech vracím. Uvidíme, mám jiné plány… Říkal jsem si, že bych do konce tohoto roku pořádně pracoval a pak si udělal více času na sebe, abych více cvičil a studoval. Moje první dekáda nového milénia byla parahokejová, druhá dekáda byla pracovní. A teď začala nová… Udělám vše pro to, abych se cítil lépe a co nejčastěji viděl jednu slečnu...
Foto: Česká televize, 13. komnata
Když se vám povede dokončit doktorandské studium oboru kinantropologie, která se zabývá pohybem člověka, tak co byste si vybral dále?
(pousmál se) Mě teď baví teorie relativity a tak podobně. Takže bych šel úplně jiným směrem.
Aktuálně bydlíte v Litvínově?
Do roku 2011 jsem byl v Třebíči, pak jsem musel do Litvínova, pak asi dva nebo tři roky v Brně. Teď se vracím ale do Třebíče. Bydlení už mám a jezdím tam. Střídám to nějak. Měním prostředí, abych nasral někoho tam, pak zase v Litvínově. (směje se) Určitě se chci usadit nyní v Třebíči a chci najít zázemí odpovídající mému handicepu. Třeba najdu i nějaký pozemek a postavil bych si tam něco menšího. Sice už bych stavěl podruhé, ale snad naposledy… Já tam dříve barák měl.
Už nemáte?
Stěhoval jsem se za dcerou do Brna a musel jsem ho prodat, ale byl to funkční krasavec...
Foto: hstrebic.cz
Teď by byl ideální, co?
Úplně, ale noví majitelé už mi ho asi neprodají. (směje se) Jako štve mě to, ale nic s tím neudělám. Pár facek by potřeboval někdo jiný… Musím to nějak do budoucna vymyslet.
Zajímalo by mě ještě, jak na tom jsou sledgehokejisté v této době? Letos je čeká mistrovství světa.
Nejsem s nimi až tak v kontaktu, ale jejich liga byla zrušena – stejně jako další amatérské soutěže. Poslední dobou ale intenzivně trénují, protože se připravují na MS v Ostravě. Měli by být tedy maximálně připraveni.
„Rád o sobě říkám, že jsem obyčejný nuďáček."
Asi jim to i psychiky pomůže, když mohou jít trénovat společně.
Jo, ale v dnešní době to už není tak, že handicapovaní patří na okraj společnosti. Už naštěstí nejsme v 80. nebo 90. letech. Člověka s handicapem už nelimituje jeho handicap, ale prostředí, ve kterém žije. A to prostředí se zlepšilo v mnoha směrech.
Jde vidět, že jste poměrně společenský a uvítal jste takové povídání.
No, to zase ne. (směje se) Já jsem introvert a nemusím mít nějak extra moc společnosti. Já si vážím a cením toho, že mám okolo sebe pár skvělých kamarádů, se kterými jsem vyrůstal nebo hrával a stále se vídáme. To mi stačí, rád o sobě říkám, že jsem obyčejný nuďáček. (směje se)
Foto: Milan Podpera, hcskoda.cz
Share on Facebook
