Foto: Karel Švec, Český hokej
16. října 2019, 17:49
Martin VoltrPřijel ze zámoří, aby pomohl českému hokeji. Tomáš Pacina je uznávaným trenérem individuálních dovedností, který působil u několika klubů NHL a radil nejzářivějším hvězdám světového hokeje. Od letošní sezony stejně radí i mladým hráčům v České republice.
Český hokej o prázdninách zapojil Tomáše Pacinu do projektu Výchova talentované mládeže. Ten slouží nadaným hokejistům ve věku dvanácti až patnácti let a v novém ročníku se mnohem výrazněji soustředí na rozvoj individuálních dovedností. Právě v těch totiž Česku nejvíce ujíždí vlak oproti světovým velmocem.
Pacina v rámci projektu VTM radí ostatním trenérům dovedností i klubovým trenérům, ukazuje speciální tréninky, připravuje metodická videa či odborné semináře a workshopy, chystá také stáže v zámoří. Při pobytech v České republice přednáší například i pro Český olympijský výbor.
S jakým cílem jste vlastně přišel pomáhat českému hokeji?
Nejvíc se mi na tom líbilo jedno slovo – sjednotit. Sjednotit přístup k individuálním činnostem, aby všichni tahali za jeden provaz a aby se Češko zase dostalo mezi světovou špičku. Naším úkolem je, abychom hráče posílali do rovnocenného boje. U malých dětí to začíná tím, že musí mít výbornou výzbroj. Co vidím jako nedostatek, je třeba velikost bruslí, broušení bruslí a také délka hokejky.
„Nemyslím si, že tady děláme něco špatně nebo jsou tady jiní trenéři než dřív, ale dostatečně jsme se nekoncentrovali na základy individuálních dovedností, které jsou důležité.“
Opravdu míříte až k takovým detailům?
Zdá se to jako banální věc, ale je to tak. Nejsme dost dole v nákleku a naše brusle jsou moc velké. Když jdeme do souboje se světem, tak bruslíme v bagančatech a zbytek světa v tretrách. Od toho se odvíjí technika hole a klamání. Vždycky jsme byli nejlepší v herním myšlení a vychytralosti, ale do těch situací už se nedostaneme, protože je nedobruslíme. Ostatní jsou u puku dřív a nám už pak zbývá jenom obrana.
Kde je tedy podle vás v Česku problém? Proč se dovednostem nevěnujeme dostatečně a co našim trenérům chybí?
Myslím si, že svět se před dvaceti lety posunul. Když jsme v roce 1998 vyhráli zlatou medaili v Naganu, v Kanadě byla velká krize. Skončili totiž třetí a ženy druhé. Sešla se proto kanadská hokejová asociace a několik dnů, možná celý týden, řešili, co nedělají ve výchově hráčů správně. Jedním z nejdůležitějších bodů byly právě dovednosti. Uvědomili si, že jsou za světem v dovednostech, tak se na ně začali soustředit.
Do té doby je tolik neřešili?
Ano, když jsem já před dvaceti lety dělal skills trénink v Kanadě, tak se mi všichni smáli! Byl jsem jeden z mála. Dneska je to obrovský byznys, každý tým NHL má dva skills kouče, Toronto tři. V roce 1993 jsem se inspiroval ruským trenérem Jurzinovem, který s tím začal ve Finsku. Trvalo, než se to přeneslo do zámoří, ale my jsme se na tu vlnu nepřipojili. Nemyslím si, že tady děláme něco špatně nebo jsou tady jiní trenéři než dřív, ale dostatečně jsme se nekoncentrovali na základy individuálních dovedností, které jsou důležité.
Věříte, že tenhle hendikep můžeme vymazat?
Určitě můžeme. Já tomu věřím. Ale musíme být pozitivní a pracovat dohromady. Jak říkal Filip Pešán, musíme to sjednotit. Nemůže být důležité, že Slavia porazí Liberec. Musí být důležité, abychom v České republice vytvářeli vynikající hráče. Když budeme na pátém, šestém, sedmém místě na světě, tak koho zajímá, jestli Sparta vyhrála ligu. Ale když budeme v prvních třech na světě, pak je to daleko zajímavější. Prioritou musí být výchova hráčů, a ne výsledky. Já to chápu, taky jsem trenér a rád vyhrávám. Ale musíme pochopit, že bez dovedností prostě nebudeme vyhrávat.
„Můžeme to smazat jenom velice těžkou a okamžitou prací, se kterou jsme už začali. Ve výsledcích se to určitě neobjeví hned.“
Dokážete odhadnout, v jakém časovém horizontu bychom mohli ztrátu dohnat?
Nemůžu říct přesně, kolik let to může trvat. Ale vím, že v Kanadě už to dělají dvacet let, ve Finsku pětadvacet let, a dělají to intenzivně. Můžeme to smazat jenom velice těžkou a okamžitou prací, se kterou jsme už začali. Ve výsledcích se to určitě neobjeví hned.
Jak vaše poznatky přijímají kluboví trenéři?
Zatím velice dobře. Fantasticky. Byl jsem opravdu překvapený. Vůbec jsem nevěděl, co mám očekávat, ale jsou otevření, pokorní a chtějí spolupracovat. Pracuje se mi tady výborně. V úterý jsem měl tříhodinovou přednášku s trenéry všech akademií a přijali to velice dobře, pak jsme byli hodinu na ledě a zkoušeli jsme si všechny věci. I bývalí nejlepší hráči jako například David Moravec chápou, jak je těžké učit dovednosti. Je to v maličkostech. A jenom to, že jsem byl vynikající hráč, neznamená, že ty dovednosti můžu učit. Takže se to v první řadě musí učit trenéři a musí se to stát kulturou.
Všichni si ale stěžují, jak jsme v Česku uzavření a odmítáme si předávat zkušenosti. Tak jak to tedy je?
Já jsem se s tím nesetkal. Setkal jsem se jenom s otevřeností a vřelostí. Samozřejmě jsou tady kritici: „Co nám tady bude Pacina říkat, jak se hraje hokej.“ Ale myslím, že na kritiku nemáme čas, musíme jenom pracovat. Je tady devadesát procent pozitivních trenérů, kteří to chtějí dělat. Myslím, že mají výborného lídra ve Filipovi, strávil jsem asi tři hodiny s prezidentem Tomášem Králem, který to chápe naprosto perfektně a chce za svaz pořádat i skills akademie, na které by se mohly děti v létě chodit učit dovednosti. Ten nejdůležitější člověk v českém hokeji to naprosto chápe, a to je důležité.
Určitě jste situaci v Česku pozoroval i v dřívějších letech z ciziny. Viděl jste, že nám ujel vlak?
Koukal jsem na to, mám tady mezi trenéry spoustu kamarádů. Byl jsem s nimi v kontaktu a slyšel jsem to: „Tomáši, neubruslíme to, nejsme v nákleku, předjíždějí nás.“ Ale nikdy jsem neměl možnost se vrátit, měl jsem v Kanadě a Americe spoustu práce. Teď se to nějak vyvrbilo, že přišla nabídka a zeptali se mě, jestli bych se podělil o svoje vlastní zkušenosti.
„Neznám zemi, která má takové fantastické podmínky jako český hokej. O tom se často nemluví, často se na to zapomíná, protože nemáme výsledky a medaile.“
A co vás tedy přimělo pomoci českému hokeji?
(přemýšlí) Láska k zemi... A můj táta.
Takže chcete naší zemi něco vrátit?
Určitě.
Jaké máme podle vás v Česku hokejové zázemí?
Nejlepší na světě. A to myslím naprosto stoprocentně vážně. Myslím, že si nedostatečně vážíme toho, že máme profesionální trenéry placené svazem, kteří pracují s malými dětmi. To v Kanadě neexistuje, tam jsou na to rodiče. A když potřebujete vynikajícího trenéra, tak si to musíte tvrdě zaplatit, třeba dvě stě nebo tři sta dolarů na hodinu. Byl jsem ve Švédsku nebo dlouho ve Finsku, pracuju v Americe a Kanadě a neznám zemi, která má takové fantastické podmínky jako český hokej. O tom se často nemluví, často se na to zapomíná, protože nemáme výsledky a medaile. Ale co se týče podmínek, už to ani líp nejde.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Proč jsme tedy nezačali s tréninkem dovedností dřív? Když si vám postěžovali kamarádi, nesnažili se to změnit?
To není otázka pro mě, ale pro jednotlivé trenéry. Myslím, že někteří to dělali a někteří ne. Asi to ale souvisí s tím, na co jste se ptal – dostatečně jsme se včas neotevřeli světu. Nepozvali jsme si třeba finské nebo švédské trenéry a říkali jsme, že tady musí být jenom Češi. To je možná odpověď, nepomohl nám ten náš konzervativní přístup. Musíme se učit nové věci a trendy, musíme se učit, co je nejdůležitější. Ale potom když se to naučíme, tak taky musíme mít českou cestu. Není cesta, že budeme kopírovat Kanadu, Ameriku, Švédsko, Finsko. Máme na to, abychom měli svoji vlastní cestu, ale musíme ten vlak nejdřív dohonit.
Hráčům sice můžete na kempech předat zásadní poznatky, ale nemůžete je to během několika tréninků naučit. Musejí to dělat sami. Myslíte, že naši mladí hráči mají vůli sami na sobě dřít?
Určitě ano, když budou inspirovaní a když budou přesně vědět, proč to mají dělat. Musejí znát tu souvislost. „Když tohle budu dělat, z téhle situace pak budu moct dát gól.“ My jim to musíme vysvětlit, to je naše práce. Když to hráč bude hluboce chápat, tak si to přijme za své a bude na tom pracovat sám. Pokud chtějí hrát v NHL nebo národním mužstvu, musíte jim ukázat, jak na tom těžce pracují Crosby, Jágr nebo Kane.
Jsou tedy podle vás čeští kluci stejní jako ti kanadští a jde jen o to, abychom to do nich dostali?
Určitě. Já si myslím, že nemáme žádné nevýhody. Samozřejmě si musíme uvědomit, že jsme malá země, takže nemá cenu se srovnávat s Kanadou, Amerikou nebo Ruskem. Můžeme se srovnávat s Finskem, Švédskem. Jsme ale země, která má neuvěřitelnou historii. Jsme mistři světa, olympijští vítězové, jsme zakladatel IIHF. Jsme země Václava Havla, Karla Gotta a Tomáše Masaryka. Nemáme se za co stydět.
„Jsme mistři světa, olympijští vítězové, jsme zakladatel IIHF. Jsme země Václava Havla, Karla Gotta a Tomáše Masaryka. Nemáme se za co stydět.“
A jsme s menší konkurencí vůbec schopni se na Kanadu dotahovat a hrát s ní vyrovnaně? Nesoudím, proč jsme to uměli před dvaceti lety, ale uměli jsme to. Je to možné i teď?
V současné době nevím, ale myslím, že do budoucna určitě – když budeme ty věci dělat dobře. V minulosti jsme tady trénovali líp než kdekoli jinde. Když si vzpomenete na Pittnera s Kostkou. Bukač, Neveselý, Hlinka, Lener, Gut, Starší... Tady se trénovalo líp než všude na světě! Ale teď se zase trénuje ve světě líp než tady, a to si nemůžeme dovolit. Můžeme ostatní nejdřív dohonit a pak zase předehnat, mít inovace jako Češi, být kreativní.
Zmínil jste, že vám jde o výchovu trenérů, kteří budou následně schopni vychovávat hráče. Je podle vás výhodou, když má za sebou trenér vynikající hráčskou kariéru?
Ne, ne. Nejslavnější trenér Scotty Bowman nehrál hokej. Druhý nejslavnější Ken Hitchcock nikdy nehrál hokej. Jeden z nejlepších trenérů v NHL za posledních pět let z Tampy Bay (Jon Cooper) nikdy nehrál hokej. Ano: Pokud si slavný hráč uvědomí, že trenérská práce je úplně o něčem jiném, a je schopný odvést tu řeholi a přeorientovat se, tak je to fantastická kombinace. Ale není to podmínkou. A stejně jako talentovaným hráčům, my musíme dávat šanci i talentovaným trenérům. Třeba nehráli na vysoké úrovni, ale umí s dětmi a jsou talentovanými učiteli. Ti potřebují šanci.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Mnohdy ale takoví trenéři postrádají respekt okolí.
To si myslím, že pochází z celkového podnebí v Česku. Tady se nikdy neuznával nikdo, kdo to nehrál. Já to v Kanadě a Americe neznám. Já jsem oproti Sidneymu Crosbymu taky nehrál (směje se). Přesto mě ti slavní hráči vždycky berou jako rovnocenného partnera, protože vědí, že se můžou něco dozvědět a zlepšit se. Já se třeba dívám na trenéry amerického fotbalu, od kterých se učím tvrdou denodenní práci, připravenost na detaily, na soupeře a tak dále. Inspirují mě třeba basketbaloví trenéři, kteří dělají před tréninkem meditaci.
Když tedy za sebou trenér nemá zářivou hráčskou kariéru, začnou mu věřit až ve chvíli, kdy jsou za ním vidět výsledky?
Přesně tak. Darryl Belfry je teď už posledních deset let nejslavnější skills kouč, je to můj velice dobrý kamarád. Byl brankářem a skončil v patnácti letech, a trénuje Crosbyho, Kanea, Matthewse. Proč je trénuje? Protože je dobrý. Proč by za ním jinak chodili? (usmívá se) Je to důležitá otázka, protože v naší republice to je brzda. Mám v naší skupině skills koučů slavné hráče, ale vybral jsem si i dva, kteří to nehráli. Chovají se skvěle k dětem. Když jim nedáváme šanci, tak se neuvěřitelně omezujeme. Wayne Gretzky taky trénoval, ale nedostal se ani jednou do play off. Nikoho neodsuzuju, ale když jsem fantastický hráč, automaticky to neznamená, že jsem výborný trenér. Je možné to spojit, dokázali to Ivan Hlinka nebo Vláďa Růžička. Jsou to výjimky na obou stranách, ale jsme malá země a máme málo lidí a hráčů. Nemůžeme tu nevýhodu ještě zhoršovat tím, že se budeme omezovat naší myslí.
„Číslo jedna je Sidney Crosby. Nejpracovitější hráč. Dává pozor, dívá se vám do očí, poslouchá.“
Koho dáváte z vašich slavných svěřenců za příklad mladým klukům, že je tím nejpracovitějším?
Číslo jedna je Sidney Crosby. Nejpracovitější hráč. Dává pozor, dívá se vám do očí, poslouchá. Nevezme si úplně všechno, vezme si to, co si myslí, že mu pomůže. Já jsem s ním měl hodinové konverzace o hokeji a není to tak, že Pacina říká Crosbymu, co má dělat. Je to vzájemné a z konverzace vznikne obohacení pro oba dva lidi. Jak pro trenéra, tak pro hráče. Jak jsem říkal i trenérům: Já jsem se naučil daleko víc od těch hráčů, než jsem naučil je.
Vysvětlujete tedy mladým hráčům, že to není o talentu, ale o práci?
Určitě. Jsou to detaily, a není to jenom hokej. To je dieta, jak chodí spát, nepije alkohol; jak trénuje, jak se mentálně připravuje, jakými lidmi se obklopuje. To je profesionalita 24 hodin denně.
Mezi vašimi známými svěřenci, kteří talent bezpochyby mají, rozhoduje ve finále už jenom to, kdo tomu dá víc?
Ano, kdo tomu dá víc a také mentální, emocionální věci. A strach. Kdo má míň strachu, bude hrát líp.
Strach naučit se něco nového?
To je jeden strach, a pak strach z neúspěchu, nebo strach z úspěchu. Spousta lidí má strach z úspěchu! Když řeknu, že budeš nejslavnější novinář na světě a budeš prodávat spoustu knih, tak potom přijde ta realita, tlak a zodpovědnost. Proto byl jenom jediný Karel Gott.
Protože zvládal čelit tomu, že se na něj každý díval.
Každý rok, každou minutu, každou vteřinu. Nemůžete si nic dovolit. Realita slávy a toho být nejlepší je úplně jiná, než jak si představujeme. Proto je daleko těžší udržet se na špičce než se tam dostat. Podívejte se na Jágra, jak pracuje. Čím je starší, tím tvrději. Receptem je práce, a nechci znít jako Lenin (usmívá se).
Foto: Karel Švec, Český hokej
ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz