Český trenér dotáhl Bulharsko k medaili z MS. Byl jsem jak v Jiříkově vidění, říká

Zleva: Daniel Georgiev, Tomáš Ceperko | Foto: Archív Tomáše Ceperka

Bulharsko na letošním světovém šampionátu v tureckém Istanbulu získalo svou nejcennější medaili od roku 2012. Tehdy brala reprezentace balkánské země bronz ve skupině B druhé výkonnostní divize, přičemž tento kousek se bulharskému hokeji povedlo zopakovat. A to rovnou pod vedením českého kouče Tomáše Ceperka, jenž mimo jiné trénuje i plzeňské Akademiky.

Gratuluji k bronzové medaili z mistrovství světa. Co to pro vás osobně znamená?
Hlavně nové zkušenosti. Reprezentaci jsem nikdy nevedl, je to velká zodpovědnost. A také pocta, když na vás ukáže zahraniční hokejová federace. Musel jsem trochu bojovat s jazykovou bariérou, naštěstí v týmu bylo pár kluků, kteří prošli českým a slovenským hokejem. Ti během našich meetingů překládali ostatním můj projev z češtiny do bulharštiny. Pokud šlo o nějakou individuální konzultaci, tak v ní jsme využívali hlavně angličtinu.

Jak došlo k tomu, že vás Bulharská hokejová federace oslovila s nabídkou trénování dospělé reprezentace?
První kontakt přišel přes Dana Georgieva (český hokejista s bulharskými kořeny, jenž na MS taktéž nastoupil – pozn. red.), se kterým jsme se seznámili na našich hokejových kempech a později se připojil i do Akademiků Plzeň. Ten už má za sebou pár sezon v bulharské lize, přičemž tým NSA Sofia, ve kterém hrál, ovládl tamní ligu a postoupil na Kontinentální pohár, obdobu Ligy mistrů pro týmy z výkonnostně nižších soutěží. Tam nechtěli udělat ostudu, tak slovo dalo slovo a spojili jsme se. Přiletěl jsem tam, odprezentoval svou práci a vedení bylo spokojené. Naštěstí to žádná tragédie nebyla, přestože jsme skončili ve skupině poslední.

Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Najednou jsem stál na střídačce, kluky vůbec neznal a musel mluvit anglicky. Ale pomohlo mi to, abych se v těch hráčích zorientoval. Všichni se přišli podívat, dorazilo i vedení Bulharské hokejové federace. Naťukli mě, jestli bych neměl zájem trénovat i Bulharsko na světovém šampionátu. Pak se delší dobu nic nedělo, ale během play off Univerzitní hokejové ligy se znova ozvali a plácli jsme si.

Bylo to dost narychlo. S Akademiky Plzeň jsme postoupili do finále, a když byla během Velikonoc pauza, odletěl jsem do Sofie. Tam jsem měl pro tréninky k dispozici přibližně 25 hráčů, ze kterých jsem utvořil finální nominaci. Snažili jsme se do hráčů nalít co nejvíce informací, vysvětlit jim, co budeme chtít hrát. Kluci mě ohromně přijali, respektovali mě. Až mě překvapilo, s jakou úctou ke mně přistupovali. To se s českým prostředím vůbec nedá srovnat. Měl jsem o 25 let staršího asistenta, který mi otevíral dveře od auta. Až jsem se cítil blbě. (směje se)

Po tomhle kempu jsem znova odletěl zpátky do Česka. Ve čtvrtek jsme vyhráli s Akademiky finále, o 24 hodin později jsem už seděl v letadle směr Sofie. Po mém příletu jsme stihli jeden trénink, následně jsme nasedli do autobusu a vyrazili do Istanbulu. Bylo to náročné, přesto jsme dosáhli takového malého zázraku.

Foto: Takim Fotografi

Jak byste popsal průběh celého turnaje z vašeho trenérského hlediska?
V úvodním zápase proti Mexiku byli kluci strašně nervózní. První utkání pod novým trenérem, chtěli se předvést. Ale zaslouženě jsme zvítězili 4:2, což tým trochu uklidnilo a nakoplo. Nový Zéland jsme až nečekaně hladce přehráli 7:2, tam hráči plnili přesně to, co měli.

Ve třetím duelu jsme nastoupili proti domácímu Turecku. Bulhaři letos slaví výročí 145 let od vyhlášení nezávislosti na Osmanské říši, což dalo zápasu neuvěřitelný náboj. Kluci mají neskutečnou národní hrdost, brali to jako životní poslání je porazit. Koukal jsem s otevřenou pusou, co do tohoto dali. Po vítězství 5:3 nastala obrovská euforie, takhle velká výhra nás ale stála ve zbytku turnaje spoustu energie.

Na Spojené arabské emiráty, které měly na soupisce řadu hráčů se zkušenostmi z ruských profesionálních soutěží, jsme absolutně neměli, do souboje jsme šli naprosto odevzdaní a prohráli 2:7. S Belgií jsem cítil, že bychom na ni mohli vyzrát. Nehráli jsme úplně špatně, ale tropili jsme drobné chyby, které rozhodly a my prohráli 1:6. Belgičani byli neskutečně fyzicky připraveni, bylo vidět, že spousta jejich hokejistů hraje v různých kvalitních soutěžích po Evropě.

Často se mluví o pověstných horkých hlavách z Balkánu. Potvrdila to i vaše zkušenost?
Určitě. Změna mentality je obrovská. Kluci jdou z extrému do extrému. Když dají gól, dokáží zbořit zimák. Když ho dostanou, je to úplně stejné. Je strašně těžké je udržet na stejné emociální vlně. V tom mi pomohli hráči, kteří prošli českým či slovenským hokejem. Emoce dokáží tým nakopnout, nicméně mohou i pokazit zápas. Rád pracuji s emotivními hokejisty, avšak musí to mít své mantinely.

Foto: Archív Tomáše Ceperka

Bulharský tým je opravdu mladý, přesto nejvíce kanadských bodů na turnaji ve vašem celku získal Alexej Jotov. Tomu je 44 let a ligový hokej nehraje téměř 20 let. To zní až neuvěřitelně.
Dříve hrál druhou nejvyšší soutěž v Rusku. Já jsem ho až do rozbruslení před prvním zápasem neviděl. Všichni říkali, jak je to skvělý hokejista a má výborné ruce. Když jsem ho spatřil, řekl jsem si „Panebože, co tu s námi bude tento postarší pán dělat?“ Na takovém turnaji ovšem takhle zkušené borce potřebujete. Zpomalí hru, uklidní to. A ve výsledku to byl nejproduktivnější hráč týmu. Ostatní mladší kluci nebyli tolik vyhraní. Mají fyzičku, snaží se plnit taktické věci, ale nemají to prostě zažité.

V týmu hráli i dva hokejisté, kteří nastupují v zámořských mládežnických systémech – Alexander Stamenov a Martin Rajnov. Jsou to velké naděje bulharského hokeje?
Oba jsou velkým příslibem pro bulharský národní tým. Jestli se prosadí v profesionálních soutěžích? Nikdy neříkejte nikdy, ale ta cesta pro kluky je opravdu trnitá. Už to, že se dostali do zámoří, je pro ně úspěch. Těžko říct, stát se to ale určitě může.

Jaké jsou ambice bulharské reprezentace v nadcházejících letech?
Tím, že tým je opravdu mladý, tak je cíl jasný – postup o divizi výše. Příští rok budou kluci hrát i olympijskou kvalifikaci, ve které bude velkým úspěchem, pokud projdou první fází. Další světový šampionát by se měl konat v Sofii, na to se všichni těší. A jestli u toho budu i já? Nějaké námluvy už proběhly, zatím to ale není nic oficiálního.

Vy jste letos kromě bronzu na MS vyhrál s Akademiky Univerzitní hokejovou ligu, v roli hráče jste pak ovládl s Chotíkovem Plzeňskou krajskou soutěž. Tohle se už bude jen těžko překonávat, že?
To teda. V Chotíkově jsem byl dokonce zapsaný i jako trenér, jelikož jsem měl jako jediný z týmu platnou licenci. K tomu jsem působil jako video konzultant u celku NSA Sofie, který skončil v lize druhý. A vyhrál jsem i univerzitní Bitvu o Plzeň! (směje se)

Foto: Takim Fotografi

Share on Facebook Share on Twitter

• Mistrovství světa