Josef Myšák o NCAA, hokeji za barákem nebo bráchovi: Furt se ve všem předháníme!
Foto: purpleeagles.com
Ani v létě nezahálí. Od pondělí do pátku dřou Josef a Jan Myšákové v Mariánských Lázních, kromě drilu na suchu se chodí zlepšovat taky na led. Dva bratři, kteří touží po velkých hokejových kariérách.
Oba však za svým snem jdou jinou cestou. Mladší Jan loni prošel draftem do NHL, ve druhém kole se stal prospektem Montreal Canadiens. V únoru dokonce dostal příležitost na farmě v AHL.
Starší Josef se mezi profesionály snaží prosadit univerzitní cestou. Na americké Niagara University studuje sportovní management a psychologii, do toho působí v prestižní NCAA.
A hned první rok se zařadil mezi nejlepší nováčky soutěže. Nyní už se společně s bratrem připravuje na druhou sezonu v zámoří, mimo jiné zvládá také letní školu.
Stihl jste si vůbec po sezoně aspoň trochu odpočinout?
Trochu jsem si odpočinul v zámoří, sezona nám skončila začátkem dubna. Pak jsme teda ještě trochu trénovali, ale nic hrozného to nebylo. Stihnul jsem si odpočinout tam, pak jsem měl dva týdny volna doma. Odpočinku moc nebylo, ale stačilo mi to. Momentálně s bráchou trénujeme v Mariánských Lázních u bratrů Sajlerů. Jsme u nich už druhým rokem a jsme s jejich přípravou nesmírně spokojeni.
Přesun do NCAA je pro vás novou hokejovou etapou. Jak jste si na tuhle změnu zvykl?
Chvíli mi to trvalo. Oproti juniorce je to zase úplně jiný level – hokej je rychlejší, silovější, občas proti vám hrají pětadvacetiletí chlapi. Ale já měl ohromnou výhodu, že jsem strávil léto v Mariánských Lázních a měl jsem možnost se pořádně připravit. Sezona byla taky náročná vzhledem ke covidu a všem opatřením, ale musím říct, že jsem se s tím snad popasoval docela dobře. Ohromný dík patří Pavlovi a Miroslavovi, že nás dokázali takhle skvěle připravit. Ke konci jsem si začínal víc věřit a myslím, že to z mé strany bylo dobré. Akorát jsme kvůli covidu odehráli méně zápasů, navíc jsem byl snad šestkrát v karanténě. Čtyřikrát týdně nás testovali, abychom vůbec mohli hrát. Prostě to nebyla plnohodnotná sezona, takže se moc těším na tu další a doufám, že vše už bude zpátky v normálu.
„Oproti juniorce je to zase úplně jiný level – hokej je rychlejší, silovější, občas proti vám hrají pětadvacetiletí chlapi.“
Předtím jste tři roky bydlel v Austinu u hostitelské rodiny, jak to máte teď po stěhování na východ?
Na Niagara University chtějí, aby prváci bydleli na koleji. Byl jsem tam se všemi ostatními studenty, bydleli jsme společně s jedním spoluhráčem. Příští rok se budu stěhovat do jednoho z takových hokejových domů po spoluhráčích, takže budu bydlet s klukama kousek od kampusu.
Byla pro vás adaptace o to snazší, že už ve Spojených státech žijete více než tři roky?
Určitě. Hrozně mi pomohlo, že umím dobře anglicky. Kdybych předtím nebyl tři roky v Austinu a neměl šanci tam chodit na střední, tak si myslím, že bych to nedal. Podle mě by to bez toho vůbec nešlo.
Na co se v univerzitní lize klade důraz a jakou má podle vás úroveň?
Letos vyloženě kladli důraz na menší detaily, které z průměrného hráče udělají výborného. Za tímhle si stojí – na nejvyšším levelu pak rozhodují právě detaily. Pracovali jsme na každé chybičce, hodně jsme studovali týmy z NHL. Třeba jsme si pouštěli záznamy jejich zápasů a snažili se hru co nejvíc napodobit, abychom pak byli připravení se posunout na další level. Z NCAA už je to do profesionálních lig kousek, hodně hráčů jde taky do NHL. Snažíme se přiblížit stylu hry v těchto ligách, abychom jednou byli připravení tam hrát.
Vybavíte si, jaký tým vám trenéři pouštěli nejčastěji?
Hodně jsme koukali na New Jersey Devils, protože hrajeme stejně obranné pásmo jako oni. Pak třeba na Tampu, protože letos dominovala. Když byla nějaká dobrá ukázka toho, co hrajeme my, tak jsme si to pustili. Ale tyhle dva týmy asi nejvíc.
Oproti juniorce se také musela zvednout návštěvnost skautů na vašich utkáních, ne?
Jednoznačně. V NCAA je skautů fakt strašně moc, chodí tam lidi z NHL i AHL. Pozorují každý zápas, vídáme je tam v podstatě pořád. Po sezoně se často stane, že někteří hráči podepíšou profesionální smlouvy.
„V NCAA je skautů fakt strašně moc, chodí tam lidi z NHL i AHL. Pozorují každý zápas, vídáme je tam v podstatě pořád.“
Vypadá to, že univerzitní cesta je v zámoří nastavená dobře…
Myslím, že pro hráče jako já je to výborné. Podle mě jsem si vybral nejlepší možnou cestu. Když to třeba srovnám s bráchou – ten je mladý, hrozně talentovaný a má obrovský potenciál. On na draftu měl jistotu, věděl, že si ho někdo vybere. OHL je pro něj asi lepší cesta, dokáže to urychlit. Já jsem věděl, že draftovaný nebudu, a že by mi rozvoj trval o trochu déle. Na univerzitě se hraje do 25 let, takže mám větší prostor se rozehrát a připravit se na profesionální hokej. Prostě mám víc času než kluci jako můj brácha. Sice je to delší, ale na konci univerzity jsou všichni stoprocentně připravení. A kdyby mi to nevyšlo, tak mám možnost dodělat si školu, skončit s hokejem a začít někde pracovat. Myslím, že se tahle cesta v Česku moc nepodporuje a podle mého názoru je to ohromná škoda. Spousta kluků by měla podstatně větší šanci se prosadit přes univerzitu, a ještě by k tomu měla možnost dostudovat. Určitě bych to každému doporučil a doufám, že si hráči uvědomí, jaké benefity tahle cesta přináší a popřípadě jí v budoucnu zkusí. Kdybych mohl zpětně něco změnit, tak bych to neudělal. Se svým rozhodnutím jsem strašně spokojený.
Pojďme se trochu pobavit o tom, jak minulou sezonu ovlivnila covidová opatření. Asi jich bylo opravdu hodně, že?
Musím říct, že to celý rok bylo šílené. Původně jsme měli začínat v říjnu, ale až do prosince jsme nehráli, protože se vůbec nevědělo, jestli se něco rozjede nebo ne. Pak jsme se museli čtyřikrát týdně testovat, abychom mohli hrát zápasy. Jakmile byl někdo pozitivní, tak šel celý tým do karantény. Byla i období, kdy jsme na ledě trénovali s rouškami. Ale záleželo na každém státu. Nechci si moc stěžovat, protože jsem hrozně rád, že jsem měl možnost hrát. Když jsem viděl třeba bývalé spoluhráče z Austinu, tak těm zrušili sezonu úplně a na nic se jich neptali. Kluci byli celý rok bez hokeje. Sice jsme hráli asi o polovinu zápasů méně, ale já jsem za to hrozně rád. My jsme tedy navíc ještě v New Yorku, což byl takový problémový stát. Obejít nějak pravidla by bylo strašně těžké. Bylo to přísné.
„Kdyby mi to nevyšlo, tak mám možnost dodělat si školu, skončit s hokejem a začít někde pracovat.“
Jak jste si v karanténách krátil čas, bavil vás ještě vůbec playstation?
(směje se) Já jsem udělal zásadní chybu, že jsem si ho tam letos vůbec nevzal, takže jsem byl celý rok bez konzole. Kdybych věděl, že budu na hotelu trávit tolik času, tak bych si ho určitě přivezl. Takhle jsem se vždycky snažil nahnat školu, kdybych pak vyšel z karantény, abych neměl moc práce. Dělal jsem si ji dopředu, abych to měl hotové. Ještě jsem se snažil udržovat po fyzické stránce, jinak mě ale nic moc nenapadá. Možná jsem koukal na Netflix, dodělal jsem tak čtyři seriály. Ale nic jiného se dělat nedalo, my jsme nemohli ani vyjít z pokoje.
Navíc jste do Spojených států musel letět dřív, než vám v prosinci začala univerzitní liga…
Ano. Původně jsem tam měl jet už v půlce srpna, ale měl jsem hrozné problémy s vízem. Ten proces je opravdu náročný, celkově je těžké se na školu dostat. NCAA dělá hodně prošetřování, potřebují třeba všechna přeložená vysvědčení. Taky si potřebují ověřit amatérský status každého hráče, že jsem nikde profesionálně nehrál a nebral žádné peníze. Kdyby něco nesedělo, tak bych nedostal stipendium. Tím, jak to všechno trvalo, tak jsem se tam dostavil až v půlce září. Teď to ale bylo všechno poblázněné kvůli covidu.
Co přesně studujete?
Dělám si bakaláře ze sportovního managementu a bakaláře z psychologie. Mám možnost si udělat dva tituly, rozhodl jsem se pro tyhle. Sice je to trochu náročnější, ale když tam ta možnost je, tak jsem si řekl, že to zkusím.
Jak moc škole záleží na studijních výsledcích? Funguje to na bázi – neučíš se, tak nehraješ?
Není to tak, že by po nás vyloženě chtěli samé jedničky. Ale když někdo propadá, tak je to problém. Je to dané tak, že musíme mít určité počty předmětů a určité počty známek, abychom mohli mít stipendium. Asi záleží na škole. U nás to neberou jen po hokejové stránce, ale chtějí nám toho hodně dát i do života. Důraz se na známky klade, ale stačí jim, když člověk prospívá.
Dny na univerzitě jsou docela hektické, ne? Trénink, knihovna, posilovna, a tak dále…
Jo, program máme náročný. Kvůli tomu jsem si vlastně nebral toho playstationa, protože se během normálního roku celý den nezastavím. Od sedmi do dvanácti jsme na zimáku, od jedné do pěti máme školu. Pak má člověk večer čas na úkoly a soukromé záležitosti. Volného času opravdu moc není, rozvrh je fakt nabitý.
„Od sedmi do dvanácti jsme na zimáku, od jedné do pěti máme školu. Pak má člověk večer čas na úkoly a soukromé záležitosti.“
Kdyby vám to nevyšlo v hokeji, chtěl byste ve sportovním prostředí stejně zůstat?
Jednoznačně. Neznám nic jiného, hokej mě hrozně baví, miluju ho. Kdyby mi to tam nevyšlo, tak bych v branži chtěl určitě zůstat. Ať už po psychologické nebo nějaké managementové stránce.
Ale předpokládám, že profesionální kariéru máte stále na prvním místě.
Pořád je to můj cíl. Kvůli tomu jsem si vybral NCAA, protože je to pro můj rozvoj nejlepší soutěž. Když vidím, kolik hráčů to dokáže, tak mám pořád hokej na prvním místě a školu jako bonus. Chci se rozvíjet a zkusit hrát profesionálně. To je můj cíl, který se v nejbližší době nebude měnit.
Návrat do Česka nejspíš v současnou chvíli nehrozí, že?
Určitě ne. Když už, tak bych si chtěl dodělat školu, ať mám tituly. Pak se uvidí. Když někdo něco nabídne, tak bych rád zůstal v zámoří. Ale jestli ne, tak bych se chtěl vrátit do rodného Litvínova a poprat se o místo tam.
Podobnou cestu za sebou má třeba litvínovský obránce Patrik Demel, který se loni ze zámoří vrátil po pěti letech a vybojoval si místo v sestavě Vervy.
Patrika osobně neznám, ale sledoval jsem ho. Když byl v NCAA, tak působil v týmu, který hraje ve stejné konferenci jako my. Musím říct, že se z něj za čtyři roky na univerzitě stal výborný hráč. Přesun do seniorského hokeje pro něj podle mě nebyl tak náročný, myslím, že se s tím popasoval dobře. Extraligu můžeme úplně s přehledem hrát, určitě od něj ještě uvidíme skvělé výkony. Univerzita fakt dokáže člověka na leccos připravit.
„Litvínov už několik let nehraje tak, jak hrával, změna se asi dala očekávat. Myslím, že dřív nebo později by to přišlo.“
Mluvili jsme o Litvínovu, odkud pocházíte. Stíháte pořád sledovat dění v klubu? Po loňské sezoně v něm došlo k velkým změnám.
Podle mě už to asi bylo potřeba. Litvínov několik let nehraje tak, jak hrával, změna se dala očekávat. Myslím, že dřív nebo později by to přišlo. Spoustu hráčů už neznám, ale věřím tomu procesu a doufám, že to kluci otočí a začne se dařit.
Mrknete občas i na nějaký zápas?
Je to náročné, ale když tam ještě byl brácha, tak jsem sledoval každé utkání. Pak už to vzhledem ke škole a ostatním věcem bylo trochu složitější. Hodně sleduju highlighty, ale že bych si pustil celý zápas, tak to se delší dobu dlouho nestalo.
Co kluci, se kterými jste hrával v mládeži? Zůstáváte ještě v kontaktu?
Jo, s klukama se vídáme a občas si napíšeme. Ale už je to časově náročné, není to tak často. Navíc teď netrávím čas v Litvínově, ale v Mariánských Lázních. Každopádně když to jde, tak se sejdeme a rádi pokecáme.
Foto: nahl.com
Změňme téma. Před rokem jste se těšili, že s bráchou budete v zámoří kousek od sebe: vy na Niagara University a on v Hamiltonu. Nemrzí vás, že to nakonec nedopadlo?
Hodně jsem se těšil, že bychom se s bráchou mohli vídat. Ale vzhledem k tomu, že byly zavřené hranice, tak si myslím, že i kdyby v Hamiltonu byl, tak bychom se vůbec neviděli. Možná kdyby přijeli do Ameriky hrát proti nějakému americkému týmu. Asi bychom se nebyli schopni vidět. Nemůžu říct, že by mě to mrzelo, protože to prostě v této době nebylo možné. Není všem dnům konec, stát se může všechno. Třeba bude brácha v Hamiltonu hrát příští rok a uvidíme se.
Během sezony si ale i tak často voláte, ne?
Furt. S bráchou jsme jedna ruka, každý týden několikrát voláme. Řešíme spolu opravdu všechno.
„S bráchou jsme jedna ruka, každý týden několikrát voláme. Řešíme spolu opravdu všechno.“
Honzu si letos vytáhli na farmu do týmu Laval Rocket, kde odehrál 22 utkání. To pro něj musela být obrovská zkušenost.
Ohromná. Jsem strašně rád, že měl možnost si to zkusit a zahrát si tam. AHL je neuvěřitelná soutěž, navíc v Montrealu vědí, jak hráče vychovat. Přístup organizace je opravdu velmi profesionální. Celý rok jsem sledoval jeho zápasy a viděl jsem, že úroveň je opravdu vysoká.
Kouknete teď společně na play off NHL? Canadiens dost nečekaně postoupili až do finále proti Tampě Bay.
Jo, koukáme. Přes týden je to těžké, protože furt trénujeme. Ale když je tam nějaký zápas o víkendu, tak se podíváme. Máme taky různé aplikace od týmu, že se to dá sledovat zpětně.
S bráchou jste si velmi blízcí: v jeho příběhu pro server Bez Frází vyprávěl o tom, že jste jako malí strávili hodiny hraním hokeje za barákem. Jak na to zpětně vzpomínáte?
Na naše dětství mám hrozně krásné vzpomínky. Myslím, že nám to taky hodně dalo. Když vidím děti v dnešní době, jak si kvůli covidu a technologiím nejsou schopné zajít ven a zahrát si hokej… Dneska to prostě děti nedělají. Já jsem si to tehdy strašně užil. Podle mě nás to posunulo i z hokejového hlediska. Rád na to vzpomínám.
Ve vašem dospívání už ale taky nastupovaly počítače a chytré telefony…
Ale my jsme to měli tak, že jsme hodili tašku do kouta a šli hrát hokej. Byli jsme schopní na hřišti u baráku strávit hodiny. Naši navíc z technologií nebyli moc nadšení, ze začátku to u nás moc neexistovalo. Já jsem vlastně do patnácti let neměl pořádný telefon. Patří jim za to dík, že nás takhle vedli a vychovávali. Aspoň jsme měli možnost takhle lítat venku.
Honza kromě toho říkal, že se tehdy naučil nic nevzdávat, protože proti vám často prohrával.
Dalo mu to takovou tu zarputilost. Mezi námi je konkurence doteď, furt se předháníme v každé maličkosti. Máme mezi sebou zdravého soutěživého ducha. Pak to podle mě posouvá oba. Kdybychom to tak neměli, tak možná nejsme tam, kde dnes jsme. Předháníme se dodnes, ať už jsou to dřepy nebo cokoliv jiného.
„Mezi námi je konkurence doteď, furt se předháníme v každé maličkosti. Máme mezi sebou zdravého soutěživého ducha.“
V čem si myslíte, že jste nejvíc rozdílní?
Spoustu lidí tvrdí, že jsme si podobní. Já si myslím, že v hodně směrech to tak je. Ale kdybych měl říct nějakou vlastnost, kterou máme rozdílnou… (přemýšlí) Honza je podle mě tvrdohlavější než já, ale zase je trochu víc zodpovědný. To je asi jediné, co mě teď momentálně napadá.
Hokejově je to asi jasné, ne? Vy jste se postupně přesunul do obrany, on zůstal věrný útoku.
Jasně, v tomhle jsme úplně jiní. Myslím, že oba jsme dobří bruslaři, to jsme tak měli vždycky. Ale já mám nad Honzou alespoň patnáct čísel výhodu, i kila jsou tam znát. Za sebe jsem rád, že jsem se posunul do obrany.
Otázka na závěr – kdy vás čeká návrat do zámoří?
19. července. Máme na programu takovou letní přípravu, kdy posilujeme a trénujeme na ledě. Taky se hodně zdokonalujeme individuálně. Škola nám začíná 30. srpna, mezi letním kempem máme dva týdny volno. Ale podle mě nebudu mít možnost se vrátit domů, přece jen je to taky finančně náročné. Sezonu pak odstartujeme v říjnu.
Share on Facebook
