KOMENTÁŘ VÁCLAVA SÝKORY: Sladká odměna dvacítky. Medaile ale problém neřeší

Mistrovství světa dvacítek pro nás začalo vysokou porážkou od Slovenska, která tým asi hned probrala. Nedá se říct, že by mě to nějak nahlodalo a myslel jsem si, že turnaj skončí krachem. Výsledek byl strašidelný, ale hráli jsme proti kvalitnímu týmu.

A to ještě Slováci neměli dva hráče z NHL – Nemce a Slafkovského. To by jejich sílu zřejmě umocnilo. Asi byli hodně namotivovaní, což jsou proti nám vždycky. Projevila se síla jejich mančaftu, o to víc mě překvapilo, že to neprodali dál...

Vždycky strašně záleží na tom, jak jsou kluci vnitřně nastavení. To si pak může trenérský štáb říkat, co chce. Důležité je, že kluky tenhle zápas nezlomil. Pak jasně porazili Norsko a jejich výkony šly nahoru.

Za mě bylo důležité utkání se Spojenými státy, zvedlo nám sebevědomí. Promítlo se to do dalšího průběhu turnaje, pořád hráli na doraz a vnitřně tomu věřili. Na konci z toho byla sladká odměna. 

Zápas o bronz je kapitola sama pro sebe, to se jen tak nevidí. S úžasem jsem sledoval, že se mužstvo nesložilo a bojovalo dál. Zlom začal gólem na 3:5, když Ondra Becher ujel v oslabení. To podle mě Finy nalomilo. Hrozně mě překvapilo, jak se potom zatáhli. Nechápu, že ustoupili od své hry a začali poslední třetinu tak bojácně, skoro vůbec nenapadali. 

Nevím, jestli to byl pokyn střídačky, ale nevyplatilo se. Pro nás to bylo dobře, hráli jsme daleko víc na puku. Hodně jsme si pomohli v přesilovkách, oni se začali bát o výsledek. Něco takového se stane jednou za deset, patnáct let. V tom spočívá kouzlo hokeje...

Na tenhle styl, se kterými dvacítka přišla loni, ale musíte mít hráče. Je potřeba, aby byli připravení hlavně bruslařsky, protože je velmi náročný. Navíc absolvují mnohem víc fyzických soubojů, ze kterých odjíždí do defenzivního postavení. Nejspíš pomohlo to, že jsme v týmu měli tolik hráčů ze zámoří. Oni jsou na to zvyklí, na menším hřišti to jinak nejde. Věděli, co to obnáší. Loňský úspěch ukázal, že to má svůj efekt a pro kluky to možná bylo jednodušší.

Z beků mě hodně zaujal Galvas, přitom byl úplně nejmladší. Líbilo se mi, že hrál nebojácně, dovolil si na puku, zvládal věci pod tlakem. I ostatní obránci mě příjemně překvapili. Musím přiznat, že jsem se defenzivy trošku bál. Tuplem, když se před turnajem zranil Jiříček, který měl být jednou z vůdčích osobností. Ale kluci se s tím popasovali skvěle. 

V útoku Jirka Kulich potvrdil, že je rozený střelec. Výborný byl taky Šapovaliv. Ze Šalého jsem byl zpočátku rozpačitý, ale málokdo asi věděl, že dlouhodobě hraje se svalovým zraněním. To není vůbec jednoduché. Říkal jsem si, jak ho to musí omezovat.

Měl trochu smůlu, že na takové akci nebyl úplně fit. Klobouk dolů, jak to zvládl. Překvapil mě ještě Melovský. Mezi třemi nejproduktivnějšími hráči turnaje máme dva, to je úžasné. Nejvíc bych však vyzdvihl Kulicha.

Důležitý faktor? Že všichni hráli týmově. Když se třeba vrátím ke Slovensku… Člověk do toho nevidí, ale možná tam byly nějaké individuality, které myslely víc na sebe. Proto pak tým neudělal takový úspěch. U nás to bylo opačně, všichni makali pro toho druhého.

Kluci působili, že se za žádných okolností nevzdají

Nechtěl bych extra hodnotit gólmany, Michael Hrabal střídal vynikající momenty se slabšími. Podle mě trenéři udělali dobrý tah, že ho v utkání o bronz hned po druhém gólu vystřídali. Do branky šel Vondraš, který na turnaji do té doby nechytal.

Pro něj to musela být hrozně těžká situace, ale jeho výkon byl jedním z kamínků do mozaiky, proč jsme nakonec vyhráli. Když přišel do brány, tak Finové dominovali a on měl několik těžkých zákroků. Kdyby je nepředvedl, tak z toho mohl být debakl. Sice pak inkasoval, ale mužstvo podržel. Neměl čas si nic osahat, byl hozený do vody a musel plavat. 

Obrovský kredit patří trenérům. Celý turnaj museli držet morálku vysoko a zjevně se jim to dařilo. Po zápase se Slováky asi padla i ostřejší slova, ale zase ne taková, aby se to prohlubovalo. Kritika je na místě, jenže mančaft musíte taky umět povzbudit. Kluci působili, že se za žádných okolností nevzdají.

Je bezvadné, že jsme dvakrát po sobě přivezli medaili, ale... Neřeší to náš problém. V týmu jsme měli převážně hráče ze zahraničí, to není nic dobrého. Nic proti klukům, ale v mládežnických soutěžích bohužel nemáme takovou kvalitu, abychom mohli konkurovat elitním zemím. Švédové berou většinu hráčů ze své soutěže, zkrátka jsou někde úplně jinde.

Ale řekl bych, že kráčíme správným směrem. Trend je v pořádku, ale ještě chvíli potrvá, než budeme moct říct, že jsme z nejhoršího venku. Zastoupení z domácích soutěží by mělo být větší. Kdyby to bylo půl na půl, tak by to bylo ideální. Snad se k tomu náš hokej dopracuje. 

Autorem je bývalý vynikající útočník, pětinásobný mistr ligy, vítěz Poháru mistrů evropských zemí a člen Síně slávy kladenského hokeje. Později jako trenér úspěšně působil v zahraničí, za sebou má štace ve Finsku nebo KHL. V Česku k titulům pomohl Spartě a Pardubicím, s Chomutovem slavil postup do extraligy. Nejvíc sezon strávil v Litvínově.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter