Nejenom hokej, ale i důraz na školu. Warriors těží ze super areálu

Ve Warriors začali intenzivně pracovat na náborech, které počty v ročnících zdvojnásobily, a to i přestože se v Brně musí vyrovnat s velkou sportovní i hokejovou konkurencí. Nespornou výhodou je však jedinečný areál Úvoz, kde je vzdělání jenom 55 metrů daleko. Ze školy tam hráči letí rovnou do multisportovního prostředí a za dovednostmi. O klubu vypráví trenér Dominik Huml.

Prozraďte na úvod základní motivy výchovy mládeže u vás v Brně.
Zakládáme si na multisportovní přípravě, a to zvláště u těch mladých, kde chceme mít širokou základu dětí, což se nám za poslední roky povedlo zvednout. Od té doby, co jsem nastoupil na pozici trenéra žáků Českého hokeje, jsme udělali obrovskou práci, po které se nám základna rozrostla. Na tom bychom chtěli stavět. Dále chceme dělat z dětí dobré lidi, aby to nebylo jenom o hokeji. To je naše poslání. Chceme, aby děti uměly pozdravit, poděkovat a poprosit, a taky aby si z hokeje něco vzaly. Přece jenom si z toho berou věci do života, na vysokou školu a třeba do zaměstnání. Bylo by krásné, kdyby se všichni k hokeji v dospělosti vrátili, ať už jako rodiče malých hokejistů, sponzoři, anebo třeba reportéři. Může to být cokoliv, ale musí to mít v srdci, takže v nich chceme probudit tu lásku. Zároveň bychom chtěli z každého ročníku vyprodukovat dva až tři hráče pro velký hokej. Není to jenom o tom, abychom se bavili, což z velké části děláme, ale chceme i dodávat hráče pro Jihomoravský kraj, extraligu a reprezentaci.

Jakými cestami se snažíte do dětí všestrannost dostat?
Snažíme se pracovat v multisportovním prostředí, což dětem dává velké výhody ve všestrannosti. Je to dobrý základ pro sport jako takový. I když si třeba dítě v páté třídě řekne, že už ho nebaví hokej, bude mít základ v dalších deseti sportech. Já osobně mám k tomu hodně blízko, protože mám vystudovanou sportovku a učím i na sportovní základní škole, takže k tělocviku mám blízko. Snažím se s dětmi dělat všechny možné sporty, což se snažím vštěpovat i ostatním trenérům. Děláme třeba gymnastiku s trenérkou, spolupracujeme s kickboxovým oddílem a chodíme plavat. To zařazujeme i v sezoně jednou týdně, protože se to klukům moc líbí. Výhodou je, že jsou tam v jiném prostředí a s jinými trenéry, kteří jim třeba říkají to stejné, co já už jsem zopakoval stokrát. Jak to slyší od někoho jiného, jde jim to do hlavy trochu jinak. Sport je stejný, základní věci jsou všude stejné. Teď mě ještě napadlo, že jeden ročník nám chodil i na šachy, což pro něj bylo zajímavé zpestření.

Projevuje se vám všestranné zaměření i během suché přípravy?
Letní přípravu se snažíme dělat hodně pestrou – atletika, gymnastika, cyklistika. Letos jsme kolo zařadili do soustředění, já osobně ho mám rád a přemluvil jsme k tomu i ostatní, nakonec se to všem líbilo. Na zimák jsme jeli na kolech, měli jsme led a odpoledne byla zase vyjížďka. Snažím se to dětem dělat takové, jako jsem to měl já. Nedělal jsem jenom hokej, rodiče mě vedli i k dalším sportům, takže si myslím, že je hodně důležité mít pestrou přípravu.

Stalo se vám, že někdo začal hokej kombinovat i s dalším sportem ve výraznější míře?
V klubu chceme, aby děti dělaly více sportů. Když k nám rodiče přicházejí, občas se nás na to ptají. Já jim vždycky říkám, ať dítě dělá dva až tři sporty, když na to mají možnosti. My to vítáme. Osobně si myslím, že třeba v páté třídě by si měly vybrat ten prioritní sport. Pro nás bude nejlepší, když to bude hokej, ale pokud si určí jiný sport, vadit nám to nebude. My se to snažíme dělat tak, abychom děti zaujali a ony si pak vybraly jako hlavní hokej, ke kterému si přidají doplňkové sporty. U nás dělají doplňkové sporty třeba do mladších žáků, protože od těch starších žáků už toho bývá více. Občas se nám stalo, že někdo od hokeje odešel na florbal, ale je to v jednotkách, není to běžné.

Na výchově dětí pro život se podílí i škola, se kterou máte úzkou spolupráci. Můžete ji představit?
Jde o základní školu Úvoz. Máme výhodu v tom, že jsme snad v republice jediná škola, která přímo sousedí se zimním stadionem. To je obrovská výhoda v organizaci času tréninků a školy dohromady. Z historického hlediska tam sportovní třídy byly vždycky a má to tradici, mezi odchovance patří Adam Svoboda, Jiří Polanský, Petr Hubáček a další. V poslední vlně prošli naší mládeží Filip Král, Libor Hájek, Filip Haman, Martin Padrnos a Jan Dufek. V každém ročníku jsou třeba tři třídy a u nás áčka jsou právě sportovní třídy, kde jsou skupiny kluků z hokeje. Dříve bývalo, že byla třída úplně plná pětadvaceti hokejistů, ale později se to kombinovalo, že půlka byli hokejisti a půlka třeba volejbalistky. Teď je přibližně půlka hokejistů a půlka normálních dětí, které v době tréninků mají svůj tělocvik, kdežto hokejisti jdou na led. Jsou to třídy s rozšířenou výchovou tělesné výchovy, takže tam mají hodiny navíc.

Jak to funguje?
My tomu říkáme školní tréninky, které jsou napsané normálně v rozvrhu jako tělocvik. Pak mají další klubové tréninky, které sice nejsou v rozvrhu, ale přímo jim navazují po vyučování. Trénink je třeba od sedmi do osmi patnácti, takže stíhají druhou vyučovací hodinu ve škole. Po čtvrté vyučovací hodině mají další trénink, takže si splní tréninky i školní docházku. Ve tři hodiny opouští areál a mají po všem, což jim dává více času na vzdělání anebo další sporty. Od čtyř až od pěti stihnou v pohodě další trénink třeba v Sokolovně, na volejbale a jinde. Takhle u nás funguje provázanost tréninků.

A co další oblasti?
Spolupráce trenérů a učitelů je na výborné úrovni. Sám pan ředitel dříve hrával hokej a jsme tam ve škole dva učitelé, kteří působíme v klubu jako trenéři. Během školního roku chodí náš sportovní manažer i na pedagogické rady, kde má všechno z první ruky. Mnohdy ani rodiče ještě nevědí, že byl nějaký problém, ale my trenéři už to víme. Před tréninkem si můžeme hráče zavolat do kabiny a popovídat si s ním o tom, co se stalo a proč. Známky i chování máme v klubu pod kontrolou a z první ruky. Snažíme se jít tou cestou, že na prvním místě je škola a potom až hokej.

Jak toho dosahujete?
Pokud ve škole něco nefunguje, máme páky skrz hokej, který mají děti rády. Máme daná pravidla, na kterých se v šatně před sezonou domluvíme. Pro příklad: Když přijde nějaká poznámka, můžu hráče upozornit anebo mu dát stopku na jeden zápas. On si to příště rozmyslí. Když třeba ve vyšších ročnících byly na pololetí nějaké čtyřky a pětky, což je netolerovatelné, dostali v klubu nějaké bu, bu, bu a stopku na tři zápasy, aby měli prostor se to doučit a opravit si to. Nikdo nemusí být génius, ale jestli na základní škole propadá, asi má málo času na učení. Stejně tak je to u kázeňských přestupků, protože, i když to jsou raubíři, jsou věci, které by dělat neměli. Takhle to můžeme řešit hned.

Zmínil jste, že aréna hned sousedí se školou. Popište celý váš komplex.
Je pro nás nespornou výhodou, když to máme hned vedle sebe. Je tam velké sportovní zázemí, hned za školou máme atletické hřiště, basketbalové hřiště a tělocvičnu, kde se odehrává celý tréninkový proces. Nemusíme zajišťovat žádné pronájmy ničeho, protože máme všechno na jednom místě, navíc máme i přednost před komerčními pronájmy v odpoledních časech. Před sezonou si sedneme a řekneme, kdy chceme mít tréninky, a v ty časy je tam můžeme mít. Až potom se to uvolní pro komerční pronájem. Jsou to ideální podmínky.

U vás na zimáku si mohou děti dělat i úkoly, že?
Máme na stadionu jednu místnost, kterou jsme zřídili z našeho zázemí. Když trénink ne přímo naváže hlavně u těch menších, kteří třeba nejdou do družiny, mohou jít na stadion a udělat si v téhle místnosti úkoly. Pak to nemusí řešit doma. Primární cíl byl na úkoly, ale je tam i odpočinková zóna, do které jsme nakoupili sedací vaky a pytle. Děcka si tam mohou odpočinout třeba mezi tréninky anebo po tréninku, když čekají na rodiče. Je tam i okno do haly, takže odtamtud mohou koukat na tréninky dalších kategorií. Je to hned vedle sekretariátu, takže tam na ně je dohled, kdyby se náhodou něco stalo. Byl to dobrý nápad a jsem rád, že se nám to povedlo zrealizovat. Je to dobrá věc.

Apelujete na rodiče, aby dávali děti k vám na školu?
Bývám na všech náborech, které máme na zimním stadionu i jinde. Říkám rodičům už od přípravky, aby dávali děti k nám, protože se jim to usnadní. Tréninky nám krásně navazují až od páté třídy, i na prvním stupni to ale funguje. Dítě jde po škole do družiny, po které může jít od čtyř na trénink. Zvláště v tak velkém městě, jako je Brno, je to velká výhoda, protože rodiče tu pracují od devíti do pěti až do šesti. Nemají většinou prostor, aby děti převáželi a dělali jim taxikáře. Apeluju na ně už od náboru, aby k nám děti dali. Na druhou stranu, nemáme ve škole všechny hokejisty. Jsou tací, kteří ve starších ročnících nejsou, ale zase si to pak musí zařídit ve svých školách, aby tréninky stíhali. Jsou tam nutné nějaké individuální plány, aby mohli přicházet později a odcházet dříve, což jim ne všude dovolí. Nejsnadnější je být u nás ve škole. Dříve se říkávalo, že sportovní školy nebyly kvalitní, ale tady u nás je vzdělání na prvním místě. Teď máme školu naplněnou z 95 procent, takže občas to místo není všude, kam by někdo chtěl přijít. Většinou se to ale nějak udělá, aby k nám mohl jít každý hokejista, který o to stojí.

S jakými reakcemi se setkáváte od rodičů?
Ideální by pro nás bylo, kdyby k nám do školy chodili všichni hráči. Jsou ale i takové názory, že chtějí zůstat na své škole, protože tam mají kamarády, jsou tam zvyklí a je to třeba blíže. Jsou to názory rodičů, nebývají to názory dětí, protože tam by všechny chtěli jít na hokejovku, aby tam byly se svými spoluhráči. Rodiče často říkají, že jim to tam vyhovuje, a když si to zařídí, není v tom problém. Na školu určitě nikoho netlačíme. Žáci naší školy mají výhodu, že to mají pod jednou střechou včetně třeba obědů. Když pak přijede dítě z jiné školy, jde na trénink, po kterém jdou naši na oběd, to další dítě nemá takovou možnost. Letos jsem kvůli tomu zařizoval obědy i pro děti z jiných škol, abychom jim šli naproti.

Pojďme ke sportovní stránce – jak probíhají tréninky na ledě?
Já mám na starosti od přípravky po pátou třídu a dělám ještě asistenta u sedmé třídy. De facto jsem na ledě skoro pořád, takže vím, co se tam děje. Tréninky u nejmenších stavíme na hře a na zábavě, aby to děti chytlo a začalo je to bavit, chceme zapálit ten ohýnek v srdci. U nejmenších nám pomáhají krasobruslařky, které jim radí u prvních krůčků. Děti jsou bez výstroje a jenom v bruslích, prostě si tam šmatlají. Krasobruslařky k nim mají trochu jiný vztah, děti je vnímají jako svoji maminku, takže i děti, které brečí, že nechtějí jít na led bez rodičů, jsou potom v pohodě. Když se naučí správně bruslit, převlečeme je do výstroje, kterou jim můžeme půjčit. Svaz nám v tomhle ohledu hodně pomáhá balíčky s výstrojí. Ne každý rodič má prostředky, které by chtěl investovat do výstroje, když neví, jestli to jejich děcko bude bavit. U minihokeje se hraje bez výsledků, takže si jako výsledky klademe dílčí cíle pro děti, aby měly motivaci a bavilo je to.

Co u starších hráčů?
Tam si zakládáme na dovednostech a hlavně na bruslení, protože hráči musí umět bruslit dobře, aby to zvládali. Dále je profilujeme spontánním pohybem, nesnažíme se jim vštěpovat nějakou taktiku a říkat jim, kde a co mají dělat. Snažíme se, aby byl na ledě vlastně chaos, což pak ve výsledku přináší ovoce. Zjistili jsme to loni na prvním turnaji, kde děti hrály bez jakékoliv organizace a udělaly moc pěkné výsledky. Snažíme se nechávat prostor na hru, abychom vychovali kreativní hráče, protože se hodně mluví o tom, že nám v republice chybí. Přitom děti to dříve získaly na plácku za barákem, ale dneska na to prostor není, takže jim to musíme simulovat na tréninku. Po tréninku mívají protažení, kompenzace pod dohledem fyzioterapeutky a zároveň jim visí dle kategorií seznam cviků v kabině. Plus dbáme i na zdravou stavu našich svěřenců, takže jim během zápasů chystáme svačinky ve formě ovoce. Už třetí sezonu děláme rybníky. Děti mají hodinu volného ledu, mohou přijít a dělat si, co chtějí. Trenéři jsou jenom na střídačce, odkud to pozorují a dohlíží. Když chtějí vytáhnout další branku, puky anebo míč, všechno jim vyndáme. Trénink si pak ale děcka organizují samy. Občas se tam objevují věci z našich tréninků, ale tyhle tréninky měli velký vývoj v průběhu času.

Jaký?
V prvních fázích děti vůbec nevěděly, co mají dělat. Třeba když jsme s tím předloni začali u mého ročníku 2010. Po deseti minutách za mnou přišly a ptaly se, co mají dělat. Vlastně nevěděly, jak si mají hrát, tak jsem jim poradil, aby se rozdělily a hrály hokej. Postupem času už se začaly rozdělovat předem v kabině, další si řekl, že bude rozhodčí, tak šel na led bez hokejky a pískal do píšťalky. Kdo nechtěl, tak si střílel na bránu. Necháváme jim prostor, i když se nám to ze začátku na ledě občas porvalo, tak to jsme potom museli uklidnit. Zvláště u jednoho ročníku hráči nedokázali respektovat rozhodčího, který byl stejně starý jako oni. Po nějakém čase zase pochopili, že se nesmí rvát. Je strašně vtipné to pozorovat. Pro nás to má ten účinek, že můžeme pozorovat osobnosti jednotlivých hráčů. Jeden tam začne všechny zahánět, že jdou hrát hokej, ale ostatní ho ignorují, další to řekne a všichni za ním jdou, takže vidíme nějakou vůdčí osobnost. Někdo je zalezlý v rožku a hraje si tam sám, další odhodí hokejku a celou hodinu jenom bruslí.

Co používáte jako motivaci?
Třeba u mého ročníku vyhlašujeme hráče týdne, na což máme putovní pohár. Děti se pak o to pobijí. (směje se) Lezou pak do trenérské šatny s tím, kdy už to budeme vyhlašovat. Není to o tom, kolik dá dítě gólů anebo kolik má bodů. Záleží nám na přístupu k tréninku, k zápasu, ke škole, prostě řešíme všechno komplexně. Snažíme se u těch dětí ocenit všechno.

Jak reagujete na chyby?
Po dětech nekřičíme, ale spíš chceme, aby si na to všichni přišli sami. Nejcennější je, když na to dítě přijde samo a vzejde to z něho samotného, je to implicitní učení. Je to lepší, než když to přikáže trenér. Často hledám hranici, kdy už to těm dětem říct, že by tohle neměly dělat, nebo to ještě nechat být. Je to dost o trpělivosti, ale vím, že to pak přinese ovoce, když si na hodně věcí přijdou samy.

Pojďme na další téma – jak vnímáte postavení Warriors v rámci Brna?
Z osobního hlediska nás v Brně vnímám jako dvojku. Nemá cenu si nic nalhávat, extraligové kluby budou vždycky extraligové kluby, které to mají daleko snazší z pohledu peněz, reklamy i zázemí. Takové kluby budou vždycky jednička. Naším cílem bude, abychom od nás vychovali hráče pro hokejovou Kometu, s čímž se musíme vyrovnat, jelikož nemáme A-tým a extraligu. Přáli bychom si, aby se nám povedlo postoupit zpátky do extraligy dorostu a mohli jsme dát hráčům takové podmínky, aby u nás mohli hrát nejvyšší soutěže. Potom můžou jít, budeme jenom rádi, když se chytnou výše v regionu. Na druhou stranu by byla škoda, aby naši hráči odcházeli do zahraničí, nebo do Prahy a Ostravy. Přejeme si, aby hráli hokej tady u nás na jihu Moravy. V tomhle pohledu je naše role jasná, ale chceme být velkým klubům vyrovnaným partnerem.

Konkurujete si?
Je to tady velký boj o finance ve městě už vůbec u sportu, ale taky do jednotlivých hokejových klubů. To je ale téma na předsedy a na politiky. Co do počtu dětí si stojíme dobře, protože se za poslední roky udělalo spoustu práce. Vyměnilo se vedení a chytlo se to z jiné strany, udělalo se nové logo a barvy, takže hokejová značka šla dopředu a jsme opět na hokejové mapě vidět. Začali jsme dělat nábory a sám vidím nárůst základny. Jsou tam ročníky, které doplatily na to, že se žádné nábory nedělaly. Je to poznat, protože je tam třeba patnáct kluků na ročník, kdežto s nábory je to třeba třicet dětí v ročníku. Je hodně důležité, abychom nezaspali a nepřestali náborové akce dělat. Musíme být vidět, abychom obstáli v konkurenci velkých klubů, které mají svoji značku. V náborech nám pomohla i akce Pojď hrát hokej, ale máme spoustu dalších vlastních náborů, na kterých se nás ještě dva roky zpátky ptali, co jsme vlastně za klub. Nárůst dětí je prokazatelně vidět, i když je to dneska mnohem těžší než dříve. Máme v Brně více hokejových klubů a je tu i spoustu jiných sportů. Pro rodiče je vlastně jednodušší dát dítě na florbal, kde mu stačí hokejka a trenky. Stačí tam dětem jenom běh, a to umí každý, i když dneska už to moc neplatí. U hokeje je prostě potřeba, aby se všichni naučili bruslit.

Takže počty dětí teď máte dobré?
Ano, a na tom chceme stavět, je důležité mít široké podhoubí. Se třiceti dětmi v kategorii si pak můžeme dovolit posunout trénink. Když to ze třiceti dětí pět nestihne, pořád se dá trénovat. Počty celkově za poslední roky dost vzrostly a máme v klubu asi 250 kousků. Snažíme se stavět na vlastních odchovancích. Nesouhlasím s tím, aby děti chodily na hostování dřív než třeba ve starších žácích. Máme obsazené všechny žákovské kategorie a jako jedni z mála na jižní Moravě máme B-tým v mladších žácích. Chceme dávat dostatečný ice time ve všech kategoriích. Místo toho, abychom měli na střídačce dvacet hráčů, hrajeme po dvanácti, aby všichni byli na ledě. Na to určitě cílíme naši pozornost, chceme z každého hráče vyždímat to nejlepší, co v něm je. Chceme rozvíjet potenciál každého jednotlivce.

Vzhledem k vámi zmíněnému nárůstu dětí: Stíháte s počty trenérů?
Vezmu to od spodku, tam platí, že čím více trenérů, tím lépe, abychom si děti mohli rozdělit do menších skupinek a mohli jsme se jim osobně věnovat. Je rozdíl, když je jeden trenér na pět dětí, nebo na dvanáct dětí. V tom nám pomáhají krasobruslařky a v rámci klubismu k nám na tréninky přípravky chodí pomáhat i dorostenci a junioři, kteří za tu pomoc mají odpuštěnou třeba část příspěvku. Určitě bych se nezlobil, kdyby nám tam další trenéři přibyli, ale je to otázkou financování. Myslím, že si v počtu trenérů nestojíme špatně. I v dalších kategoriích je to obsazené slušně, s obsazeností trenérů nemáme problém. Covidová krize ukázala, že i když byli někteří trenéři v karanténách vždycky se to nějak udělalo. Nemuseli jsme nic rušit. Je potřeba si v klubu pomáhat.

Máte na mysli nějakou konkrétní pomoc?
Trenér juniorky může zaskočit na tréninku žáků. Tohle se mi líbilo na stáži ve Švýcarsku, kde měli na klub o hodně trenérů méně, než je u nás, ale byli profesionální. Byli to trenéři klubu a neměli striktně dané kategorie. Třeba to byl trenér dorostu, ale chodil i s přípravkou a s pátou třídou. Když byl na zimáku, šel zrovna s těmi, co byli na ledě. Měli to tam opravdu dobře vymyšlené. Nebylo potřeba patnáct trenérů, ale obstarali to celé v šesti lidech. U nás tohle nejde, aby všichni trenéři byli profesionálové. U nás máme trenéry z řad bývalých hráčů a třeba rodičů, kteří si udělali licenci a takhle pomáhají.

Jaké teď máte před sebou cíle kromě řečeného postupu dorostu zpět do extraligy?
Jak už jsem říkal, chceme mít širokou základnu, abychom měli na čem stavět. Zároveň bychom chtěli dostat co nejvíce hráčů k nám do školy, abychom mohli stoprocentně využít potenciál, který tu máme. Kromě zmíněného postupu dorostenců chceme hrát s plnými ročníky na špici žákovských soutěží a být vidět v rámci republiky. Základem je, abychom budovali náš klub na odchovancích, které si vychováváme od přípravky. Chceme dál podporovat spolupráci s jinými sportovními odvětvími a zároveň prohlubovat dosah třeba i do dalších sportů. Máme kompenzace přímo pod dohledem fyzioterapeutky, což se nám osvědčilo, takže v tom bychom chtěli dál pokračovat. Časem bychom uvítali nějakou rekonstrukci a rozšíření zázemí, teď by se měla dělat posilovna. Aktuálně se pracuje na videostreamu, aby obzvlášť v téhle době mohli rodiče sledovat tréninky a zápasy. V poslední řadě bychom chtěli pokračovat v kolejích, jak se to nastavilo, a bylo to čím dál lepší. Kéž bychom se vrátili co nejdříve na led a mohli jsme začít pracovat.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter