Mohl jsem být klidně na vozíčku, štve Jágra. Kdy doléčí zranění?
Foto: Karel Švec, Český hokej
Bezpochyby je největší legendou českého hokeje a k aktuálním tématům si tak často řekne své. Jaromíra Jágra momentálně nejvíc štve úterní zákrok slávisty Jindřicha Baráka, po kterém majitel Kladna upadl na mantinel a poranil si rameno. A posuzování takových zákroků ho nenechává vůbec chladným.
„Není to o tom, jestli jsem v souboji já nebo někdo jiný. Takové situace se prostě stávají, ale měli bychom všichni chtít, aby se to dělo co nejméně,“ začal s vysvětlením Jágr.
A pokračoval: „Mě spíš mrzí to, že hráči k sobě v hokeji nemají úctu. Samozřejmě, hokej je tvrdá hra a mělo by to tak i zůstat, protože o to víc je pak ten sport populárnější a zábavnější pro diváky. Na druhou stranu, hráči si musí uvědomit, že může dojít k nebezpečným situacím. A tohle byla přesně taková.“
Na dotaz, zda zákrok na ledě Slavie viděl i ze záznamu, odpovídá naštvaně „Samozřejmě. Byl jsem v souboji s jedním hráčem, ale přijel druhý a strčil mě zezadu. A byl jsem tak blízko mantinelu, že už jsem si před sebe nestihl dát ani ruce. Naštěstí jsem uhnul hlavou, jinak už bych možná byl na vozíčku. Takhle to odneslo rameno.“
Přestože je prý nyní Jágrův stav dobrý, není vůbec jisté, zda stihne nastoupit do prvního extraligového zápasu nové sezony. „Zatím to tak nevypadá, ale všechno se může změnit. Dneska jdu navštívit Pavla Koláře, od toho se to pak bude odvíjet,“ přiznává kladenská legenda, kterou limituje právě poraněné rameno.
„Odmalička se učí, že když je hráč čelem k mantinelu, tak do něj nemůžete vrazit vší silou. Když jsem byl mladý, tak jsem zažil i smrt Luďka Čajky ve Zlíně. Kvůli tomu se sice změnila pravidla, ale zranění se pořád dějí. Nebezpečných situací v hokeji je zkrátka hodně a někteří si to ani neuvědomují,“ štve navíc Jágra, který ovšem chápe i druhou stranu mince. „Vím, občas je to těžké, soupeře musíte ubránit, jenže zase ho nechcete zranit. Když je ale čelem k mantinelu, tak potom taková srážka může dopadnout špatně.“
Po inkriminovaném zákroku Jágr dokonce na chvíli ztratil vědomí. „Některé okamžiky si moc nepamatuju, až když mně šel mstít Jake Dotchin, tak už jsem byl zase při smyslech. Ale nebylo to jako před třemi lety, kdy jsem byl třeba 20 minut mimo,“ přiznal nejproduktivnější Čech historie NHL.
Na poznámky od fanoušků z ostatních týmů pak reagoval: „Ani to nechci komentovat, protože mi to připadá směšné. Spousta lidí se zaobírá tím, že by člověk v 50 letech neměl hrát hokej. to s tím nemá nic společného. Spíš naopak, už jen díky tomu že mám 120 kilo a velkou sílu, tak některé souboje ustojím.“
A dodává: „Hokej je tvrdý sport, neříkám nikomu, ať přestane hrát do těla. Ale musíš vyhodnotit situaci. Někdo taky může namítnout, že se to děje v jakékoli lize. Samozřejmě. Ale ze své zkušenosti můžu říct, že v NHL se takové zákroky hodně omezily.“
Přibývalo totiž vážných otřesů mozku. „Majitelé si uvědomili, že ztratit TOP hráče na celou sezonu není ekonomicky úplně výhodné. Takže se začaly dávat vysoké tresty a změnila se pravidla. Takže pokud je protihráč otočený zády, nevrazíte do něj vší silou,“ vysvětluje Jágr.
Jenže kanadsko-americká soutěž je specifická. „Pamatuju si, když v NHL chtěli změnit pravidla, v roce 2005, tak se řeklo: Takhle to nejde, je tady moc držení a hákování. Aby to byl moderní hokej atraktivní pro lidi, musíme změnit pravidla. A tak se i stalo,“ vzpomíná český útočník.
„V prvních dvaceti zápasech sezony pak byla v každém utkání minimálně dvakrát přesilovka pět na tři. Bylo jich hrozně moc. Po určité době, třeba dvou měsících, se s tím hráči naučili pracovat, protože jim nic jiného nezbylo. Prohrávat spoustu zápasů kvůli vyloučení tě taky pak už nebaví. Jde o to, že rozhodčí standard udrželi. I to je těžké,“ chápe Jágr.
A pokračuje v tématu: „Na druhou stranu, diváci v České republice jsou jiní než v Americe. Tam se jdou lidé bavit. Tady diváci opravdu dokážou ovlivnit zápas tím, že pískají na jakékoliv upadnutí. Ať chcete, nebo ne. Když to vidíte, domácí prostředí má daleko větší výhodu než v Americe. Na jednu stranu je to skvělé, ale fanoušci opravdu dokážou ovlivnit zápas.“
Rozdílovým dokáže být i sám Jágr, nehledě na svůj věk. „Do sedmdesáti ale hrát nezvládnu. A asi ani do padesáti, když to tak vidím,“ směje se. Léčba zranění mu ale nějaký čas ještě zabere.
„Když chci něco udělat, musím to zvednout druhou rukou,“ culí se Jágr. „Tělo se dokáže rychle vyléčit, jen prvních pár dní je vždycky nejhorší. I kdyby to bylo naražené, nikde jsem s tím nebyl, dal jsem tomu klid. Je to oteklé, takže pohyb ruky je složitější, tělo reaguje tím, že svaly zablokuje. Až zmizí otok, všechno se odblokuje a bude to daleko lehčí,“ věří hvězda Rytířů.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Share on Facebook
