Objev Abdul! V otevřeném rozhovoru vypráví o vážném zranění i Pastrňákovi
Foto: hcslovan.sk
Jeho hokejový život je pozoruhodný. Vsetínský odchovanec Jindřich Abdul byl srovnáván s Davidem Pastrňákem. Pak mu kariéru málem ukončilo vážné zranění oka. Nyní šikovný útočník opanoval kanadské bodování slovenské extraligy, což mu zaručilo laso z KHL.
Patříte do stejného ročníku s Davidem Pastrňákem. Jaké máte vzpomínky na vaše vzájemné bitvy?
Tak já na to mám jen pěkné vzpomínky. My jsme proti sobě hráli prakticky jen v těch mládežnických kategoriích. Ale o to víc jsme se pak možná potkávali po sezoně na hokejbale. Já jsem tam hrál za Vsetín a David za Karvinou.
Byli jste velcí rivalové?
Troufám si říct, že jsme to nijak zvlášť nehrotili. My jsme spolu soupeřili, když nám bylo nějakých čtrnáct nebo patnáct let. V té době ten hokej člověk ještě tolik nebere. Neberete to zkrátka na takovou váhu, kterou to pak kolikrát má v tom pozdějším věku. Z tohoto důvodu jsme to podle mě nijak zvlášť nevnímali.
Srovnávali vás tehdy?
To si nemyslím. Víte... Ti, kdo se v hokeji vyznají, tak vědí, že kariéra se láme až v pozdějším věku. To, že je někdo dobrý ve čtrnácti nebo v patnácti, ještě neznamená, že se prosadí do seniorského hokeje. To se rozhoduje až pak při tom přechodu z juniorky mezi chlapy.
„S Davidem Pastrňákem jsme rivalové nijak zvlášť nebyli. Když je vám patnáct, tak tohle ještě moc neřešíte."
David pak odešel do zahraničí, kdežto vy jste zůstal v Česku. Proč?
Tohle je věc, které zpětně lituju. Mrzí mě, že jsem nezkusil cestu podobnou té Davidově. Ať je to Švédsko nebo třeba Finsko. Tehdy se navíc začalo rozvíjet i Švýcarsko. Jsou to země, kde s mladými pracují opravdu dobře. Zpětně bych to tam určitě zkusil, ale tenkrát jsem nad tím takhle neuvažoval.
Foto: hcslovan.sk
Mít tak stroj času, co?
Určitě by to bylo fajn, ale bohužel… (usmívá se)
V roce 2015 vás pak postihlo velmi vážné zranění oka. Co se tehdy přesně stalo?
Tam je jeden paradox. Já vlastně celou tu sezonu nastupoval za první tým Znojma v EBEL. Měl jsem pak jít na jeden nebo dva zápasy pomoct juniorce a hned v tom druhém zápase se mi to stalo. Protihráč mi pravděpodobně chtěl zvednout hokejku a špičkou hole mě trefil přímo do oka, takže bylo po sezoně...
„Zpětně lituju, že jsem nezkusil odejít do Finska nebo do Švédska. Dnes bych se tak rozhodl."
Cítíte nějakou zášť vůči protihráči, který vám to způsobil?
Ne, to rozhodně necítím. Samozřejmě si pamatuju, že náš trenér se tehdy vyjádřil v tom smyslu, že to mohlo být cílené, protože soupeř věděl, že jsem přišel na pomoc z prvního týmu. Já se na to ale takhle nedívám. Nemyslím si, že to bylo cílené. Je to hokej, přičemž takové věci se prostě stát můžou. Bohužel se to stalo zrovna mně, ale toho kluka z toho žádným způsobem neviním.
Jak dlouho jste si poležel v nemocnici?
Do nemocnice jsem jel hned po tom zákroku, oni mi řekli, že by si mě tam rádi nechali přes noc na pozorování. Já jsem to odmítl a jel jsem domů. Jenže pak někdy kolem půlnoci jsem si volal taxíka a v bolestech jsem se vracel zpátky do nemocnice. No a pak se po všech testech začalo zjišťovat, co všechno se stalo. Nakonec jsem si tam poležel necelý týden.
„Žádnou zášť vůči spoluhráči, s kterým jsem si přivodil zranění oka, necítím."
Během té doby jste musel mít neustále obě oči zavřené, že?
Je to tak. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo, že jsem celé dny poslouchal se zavřenýma očima písničky. Člověku se pak hlavou honí spousta myšlenek... Ale já byl pevně rozhodnutý, že se chci vrátit k hokeji. O tom jsem vůbec nepochyboval. Nakonec se mi to i povedlo.
Doktoři byli pro?
Hned od začátku jsem na jejich tvářích viděl, že se k tomu staví skepticky. Věděli, že jsem hokejista, a nechtěli mi přímo říct, co se vlastně stalo. Až po nějaké době klidu mi na kontrole paní doktorka řekla, že už to nikdy nebude ideální. Doporučila mi, ať po celý zbytek kariéry nosím košík nebo celoplexisklo. To já jsem nějaký čas nosil, ale nebylo to ideální, nikdy jsem si na to nezvykl. Bylo to pro mě hrozné... Mlžilo se mi to, takže jsem postupem času přešel k té klasické variantě.
Říká se, že při takových zkušenostech člověk pozná, kdo patří mezi jeho opravdové přátele.
Určitě! Pár lidí se za mnou tehdy stavilo i do znojemské nemocnice. Tenkrát jsem tam ale moc známých ještě neměl, takže mi spíš chodilo hodně zpráv a telefonátů od různých kamarádů a přátel. Fakt jsem si toho vážil. Je pravdou, že při takových věcech prostě poznáte, kdo je ten pravý kamarád.
„Doktoři mi ze začátku nechtěli říct, jak na tom jsem. Já jsem byl každopádně rozhodnutý, že se k hokeji vrátím."
Věříte v osud?
Jo, já si myslím, že to tak určitě může být, že některé věci jsou naplánované, takže zkrátka mají tak být. Možná jsem si tím vším opravdu měl projít, aby mě to do budoucna posílilo. A to po všech stránkách, takže i mentálně.
Foto: hcslovan.sk
Posílilo vás to tedy?
Určitě! Třeba v tom, jak vnímám zranění. Od té doby už jsem teda zaplaťpánbůh neměl žádné vážnější zranění, ale byly tam věci, které mě vyřadily ze hry na nějaký ten měsíc. Nicméně v porovnání s tím, co jsem měl s okem, to prakticky nic nebylo, takže už zranění snáším jinak a vyrovnávám se s nimi líp.
Máte někdy myšlenky, ve kterých si říkáte, kde byste teď byl, nebýt zranění?
Asi ani ne. Nemyslím nad takovými věcmi. Věci jsou tak, jak mají být. Myslím si, že za svou kariéru můžu být vděčný. Spousta jiných kluků by za ni dala nevím co. Beru to takhle. Třeba takový David Pastrňák je v NHL zaslouženě a pokud bych byl tak dobrý jako je on, tak bych se tam určitě taky dostal.
Na jedno oko vidíte z dvaceti procent. Musel jste pak měnit svůj styl hry?
To si úplně nemyslím. Musím si samozřejmě dávat pozor, abych se nedostal do nějakých těch mrtvých úhlů, kde by mi to mohlo dělat problém. Nicméně já už to ani nijak zvlášť nevnímám. Zvykl jsem si na to, je to mou součástí. Neberu to jako nevýhodu. Ba naopak. Po tom zranění jsem si říkal, že musím hrát pořád jen na pravém křídle a letos jsem to naopak zkusil od začátku sezony na levém křídle. To z toho důvodu, že jsem napravo viděl velkou konkurenci. No a sedlo mi to tak, že z toho byla životní sezona, takže už je podle mě vše v naprostém pořádku.
Snažil jste se pak kvůli své nevýhodě trénovat o to víc, abyste to dohnal v jiných oblastech?
Takhle jsem to asi úplně nebral. Je pravdou, že jsem hodně pracoval na bruslení. To je věc, která mi byla v juniorském věku hodně vyčítána. Měl jsem ho slabé. Když byste se dnes zeptal lidí ve slovenské extralize, tak vám trochu neskromně řeknu, že by vám možná řekli, že patřím k nejlepším bruslařům. Na tom jsem opravdu pracoval, ale kvůli oku jsem nic speciálně netrénoval.
Setkal jste se ze strany manažerů s diskriminací, když jste jim řekl o svých problémech s okem?
Nemyslím si. Jedinou takovou negativní zkušenost mám z doby, kdy jsem byl ještě ve Znojmě. Oni mě tehdy poslali na měsíční hostování do Třebíče. Já jsem tam tenkrát přišel, v tu dobu už tam bylo dvacet útočníků. Po pár dnech se mě pak trenér ptal, proč ještě v devatenácti letech hraju s košíkem. Já jsem mu řekl, že jsem měl zraněné oko a tak, že s tím košíkem zkusím hrát ještě minimálně rok. Dospělo to k tomu, že mi řekl, že mě nemůže nechat hrát. Posílal mě k doktorům. Když jsem mu řekl, že všechny možné testy už mám a že hrát normálně můžu, tak to vypadalo jako velký problém. Nakonec jsem tamější angažmá po měsíci ukončil, takže tohle je taková moje jediná negativní zkušenost.
„V Třebíči se mě trenér ptal, proč v devatenácti ještě nosím košík. Když jsem mu vysvětlil, že jsem měl poraněné oko, řekl mi, že mě hrát nenechá."
Další kroky vás pak zavedly na Vsetín, kde jste si vyzkoušel 2. ligu.
Po mém konci v Třebíči jsme hledali něco nového. Naskytla se možnost v 1. lize, ale u týmu z druhého konce republiky, který v té době hrál úplný spodek tabulky. Vsetín měl už v té době postupové ambice. Tak jsem řekl, že sezonu půjdu raději dohrát tam. Nebylo to špatné, ale nebyla to ani nijak extra dobré, protože na začátku února jsem měl další zranění, které mi tu sezonu ukončilo.
Sledujete počínání Valachů i teď?
Sleduju je pravidelně. Když jsme měli volno, tak jsem tam byl i osobně. Mám tam plno kamarádů. Jsem rád, že se jim daří a že se místní hokej vzchopil. Je pravdou, že letos by se jim to vyhrát asi nepovedlo, protože Motor byl opravdu někde jinde. Možná se jim to ale povede příští rok. Já bych jim moc přál, aby do té extraligy postoupili.
Vaše další kroky každopádně mířily na Slovensko. Jaká je podle vás tamější extraliga?
Ta soutěž má určitě svou kvalitu. Jsem v ní třetím rokem a musím říct, že celou tu dobu se její úroveň zvyšuje. Vrátil se Slovan, u spousty klubů došlo k finanční stabilizaci. Chodí sem celá řada zahraničních hráčů, kteří jsou kvalitní. Takže ano, za mě je to liga s velmi solidní úrovní, a jsem za to rád.
Máte pocit, že je v Česku podceňovaná?
Těžko říct. Myslím si, že lidé, kteří mají přehled, jsou si vědomi toho, že liga je kvalitní. Chodí odtud celá řada hráčů do Česka i jiných soutěží. Laik to možná podceňuje, ale jak říkám... Lidé, kteří mají přehled, podle mě ne.
Foto: hcslovan.sk
Před letošní sezonou jste podepsal ve Slovanu Bratislava. Jak se tohle angažmá zrodilo?
Byla to shoda více okolností. Do Slovanu šel trénovat Roman Stantien, který mě dřív vedl v Popradu. Takže slovo dalo slovo, nakonec to dopadlo tak, že do Slovanu přišel na post generálního manažera pan Bakoš. Ten mě chtěl už dřív do Košic, tehdy to ale ještě neklaplo. Tentokrát už to bylo jen o tom, abychom podepsali smlouvu.
Slovan měl ještě loni velké finanční problémy. Odrazoval vás někdo od přestupu?
To víte že jo! Těch lidí bylo strašně moc. V první řadě mě napadl taťka, který si, jak říkáte, ťukal na čelo. Říkal mi, že to asi není dobrá volba. Já se mu ani nedivím. Ty pochybnosti jsem měl taky. Ale prostě jsem měl takového tušáka, který mi říkal, že to pro mě bude v tu dobu ta nejlepší možná volba. Takový ten pocit v kostech... Znáte to. Nakonec se mi to potvrdilo.
„Hodně lidí mě od přestupu do Slovanu odrazovalo. Já ale cítil, že v dané chvíli je to pro mě ta nejlepší možná volba."
Skutečně jste měl dobrého tušáka. Ve Slovanu jste opanoval kanadské bodování soutěže.
Těch faktorů, proč tomu tak bylo, bylo plno. Začal bych asi tím, že mě nelimitovalo žádné zranění. Měl jsem fakt tvrdou letní přípravu. Proto jsem se mohl na sezonu připravit mnohem líp. Pak je to taky o prostoru na ledě, měl jsem důvěru, což mi zaručilo velký ice time. Měl jsem výborné spoluhráče, Slovan mi sedl i z hlediska osobního života, v Bratislavě jsem se cítil opravdu dobře. Všechno se to odráželo na výkonech na ledě.
Slovan po konci sezony utlumil svou činnost. Co to znamená pro vás?
Máte pravdu. V řadě klubů se teď ukončují smlouvy. Nikde tady ani nejednám. Vlivem krize to tu prakticky zamrzlo, proto jsem se rozhodl vydat jinou cestou.
Mohl byste být konkrétnější?
Jasně. Je to Rusko. V minulých dnech jsem tam podepsal smlouvu, takže budoucnost bych měl mít vyřešenou. Dostal jsem nabídku, která se neodmítá. Jednali jsme asi se třemi kluby, přičemž jeden poslal hned smlouvu, takže nebylo co řešit.
Těšíte se?
Samozřejmě! KHL je top evropská hokejová soutěž. Nebudeme si nic nalhávat – dostat se ze slovenské extraligy přímo do KHL, to není běžná záležitost. Já jsem měl obrovskou radost, když mi ta smlouva přišla. Hned jsem to podepsal. Jsem rád, že jsem dostal šanci.
Co Česko? Chtěl byste si extraligu někdy vyzkoušet?
Určitě ano. S mým agentem Vladimírem Vůjtkem jsme teď některé možnosti dost intenzivně řešili. Já jsem ale věděl, že je o mě zájem i v Rusku, a tak jsem na rovinu řekl, že právě Rusko je pro mě priorita. No a když pak jeden ruský klub poslal smlouvu, nebylo co řešit. Česko tím pádem padlo a já jdu do Ruska.
Foto: hcslovan.sk
Share on Facebook
