První český gólman s maskou. Vyráběl jsem si ji sám, líčí Zdeněk Beran

Foto: Eliška Krátká

V nakladatelství eSports.cz právě vychází unikátní a svým způsobem ojedinělá publikace, mapující vývoj a používání brankářských masek v československém hokeji. Díky mravenčí práci autora Jiřího Stránského se podařilo vyhledat a oslovit téměř všechny žijící brankáře, kteří v nejvyšší československé soutěži od sezony 1961/62 používali laminátové ručně vyráběné masky.

Podařilo se tak uvést na pravou míru všechny dosud nejasné detaily spojené s těmito maskami, včetně toho, kdo byl prvním českým brankářem, který se v ligové soutěži s maskou představil. Tím byl podle zjištění autora knihy Maska (v prodeji na Marken.cz) tehdejší brankář pražského Spartaku Sokolovo, dnešní Sparty, pan Zdeněk Beran. 

Podle tvrzení autora publikace Maska – historie používání brankářských laminátových masek v československém hokeji jste vy byl prvním českým brankářem, který s maskou nastoupil k ligovému zápasu. Dlouhé roky byl přitom za tohoto brankáře považován brněnský Vladimír Nadrchal. Vzpomenete si na šedesát let staré události?
Abych se přiznal, tak nebýt pana Stránského a jeho hledání v archivech, asi bych to ani nevěděl. Ale vzpomínám si, že jsem s maskou hrál poprvé ligový zápas hned na začátku sezony 1961/62 proti Pavlu Wohlovi, který byl v předchozí sezoně mým kolegou v dresu pražského Sokolova a po nástupu na vojnu hrál v Jihlavě. I on měl tehdy v tom prvním utkání sezony masku, takže jsme vlastně první byli asi my dva. Jenže v maskách tehdy nastoupila v přípravných zápasech většina tehdejších brankářů prvoligových mužstev. To byla před Tipsport extraligou naše nejvyšší soutěž.

Foto: Josef Pilmann

A vzpomenete si, kdo vám masky vyráběl? Asi to nebyl žádný podnik...
Tak to je celkem jednoduché. Já jsem si tu svoji masku vyráběl sám a pro Pavla ji prý vyráběl v Hodoníně místní brankář Karel Sůra, který tehdy patřil k nejpilnějším výrobcům masek v Čechách a na Moravě. Ten vyráběl masky spoustě kluků, ale hodně z nás se o to pokusilo samovýrobou. S rozdílnými výsledky.

Co vás vedlo k používání masky? Ochrana zdraví je asi logickým argumentem, ale proč k éře masek došlo zrovna až na začátku 60. let?
Nerad bych konkuroval obsahu knížky, nebo mluvil za ostatní brankáře, ale za sebe můžu říct, že jsem nad nějakou formou ochrany obličeje přemýšlel už několik let před tím, než se v masce objevil v tehdejším Československu kanadský brankář Seth Martin. V té době se hra začínala zrychlovat. Protože byly k sehnání i nové kvalitnější hokejky, daleko víc hráčů dokázalo tvrdě a nebezpečně vystřelit, takže se úrazy v obličeji u brankářů stávaly daleko častější. A taky nesmíte zapomínat na to, že se psal rok 1961 a cokoliv přišlo ze Západu, bylo pro všechny v tehdejším komunistickém Československu jednoduše něčím s puncem výjimečnosti. A tak to bylo i s tou první maskou Martina. Byla výjimečná, tak ji chtěl mít skoro každý.

Když jste si ji sám vyráběl, jak jste věděl, z čeho a jak jí vyrobit?
Měl jsem to štěstí, že jsem byl tehdy brankářem reprezentačního B-týmu, který proti týmu Setha Martina nastoupil v únoru 1961 ke dvěma zápasům. V prvním chytal v brance Láďa Pavlík z Brna a Martin tehdy zůstal na střídačce, stejně jako já, takže jsem měl čas a on mi tu svou masku ukázal. Já tak nějak intuitivně pochopil podle této zkušenosti, jak na to.

A jak tedy?
Víte, my jsme tehdy nežili jen hokejem coby naším jediným sportem, jak je tomu dnes. Spousta hokejistů hrála fotbal a docela obstojně, jiní hráli tenis, volejbal nebo házenou. O dovolených hodně z nás jezdilo vodu. Lodě se už tenkrát vyráběly z tehdy nového materiálu, laminátu a pryskyřice, a právě z těchto materiálů vyrobil svoji masku i Martin. Tenkrát jsme spolu všichni sportovci kamarádili a navzájem se znali, takže jsem ve spolupráci s kluky z kladenského vodáckého oddílu vyrobil laminátový skelet podle otisku obličeje, který mi pro změnu udělali kamarádi ze zubařské ordinace kladenské nemocnice. No a ten proslulý drátěný košík před pusou, kterými byly typické všechny masky kopírující masku Martina, mi vyrobili z nerezové ocele kamarádi z kladenské Poldovky. Takže ta moje maska byla kolektivním dílem, na němž se podílela polovina Kladna. Ale jak je myslím vidět i na archivních fotkách, maska se nijak nelišila od masky legendárního Sůry, který měl návod snad prý od samotného Martina.

Říkal jste, že vás zaujala maska kanadského brankáře Martina, ale ten s ní v Československu hrál až v roce 1961. Přitom už v sezoně 1959/60 nastupoval v masce v Montreal Canadiens Jacques Plante a po něm i mnozí další brankáři v NHL, amatérském i profesionálním hokeji v zámoří. Tyhle masky vás nezaujaly?
My o žádných dalších brankářích v masce nic nevěděli. Tehdy neexistoval internet ani jiné globální informační zdroje a především k nám v sovětském bloku se informace ze Západu dostávaly s několikaletým zpožděním, navíc i hodně zkreslené. Kanadská NHL neměla tehdy ještě v Evropě takovou popularitu a jména jejích hráčů jsme neznali. V kanadských amatérských týmech, které jezdily často do Evropy, se občas objevil nějaký starší hráč, o němž se říkalo, že hrál v NHL, ale pro nás tahle soutěž rozhodně neznamenala něco, co by nás zajímalo. My se soustředili na své evropské soupeře nebo na ty amatérské týmy ze zámoří.

Ani o té masce Setha Martina jsme nic nevěděli, dokud se s ní neobjevil na ledě. Jestli si dobře vzpomínám, tak se říkalo, že kanadský brankář týmu Trail Smoke Eaters, což byl mimo jiné klub Mike Buckny, chytá v gumové nebo kožené masce. S takovou chytal už v roce 1955 ve Spartě po zlomenině v tváři Hanzl, takže jsme si mysleli, že není o co stát. A tak jsem i já poprvé masku uviděl až při tom vzpomínaném zápase a byl to pro mě doslova šok. Ani v novinách o masce kanadského brankáře nic nepsali, nebyly žádné fotografie ani rozhovor s Martinem, vůbec nic. Takže kdo nebyl na zápase, v němž chytal Martin, o masce neměl ani tušení. Druhý kanadský brankář totiž chytal bez masky stejně jako všichni evropští brankáři.

Foto: Josef Pilmann

Při pohledu na masky, které jste používali, se zdá až nepředstavitelné, že jste si s takovými „karnevalovými“ škraboškami vůbec troufnuli postavit do branky. Opravdu jste se nebáli?
Za prvé, základní dovedností dobrého brankáře byla tehdy schopnost dokázat včas uhnout. S výzbrojí, kterou jsme tenkrát měli, bolela každá trochu podařenější střela. Od palců u nohou, krytých vlastně jen silnější vrstvou kůže, přes holeně a kolena, krytá betony, které byly plněné zvířecí srstí, která se na nejvíce namáhaných místech po krátkém čase „vyklepala“. Kalhoty a nepříliš kvalitní suspenzory, plastrony pouze ze silného filcu až po lapačku, která byla vyztužená v dlani jen silnou kůží. A proto jste se musel rychle naučit vyhnout se kotouči v situacích, které už stejně nemohly ovlivnit výsledek zápasu. Dnešní brankáři mají výstroj, díky níž prý bolí jen přímý úder na několik nechráněných míst, ale my jsme k zápasům nastupovali mnohdy s mnoha zhmožděninami, modřinami a naraženinami, takže mnoho zákroků znamenalo jistotu dalšího bolestivého nárazu. I proto se o nás brankářích vždycky říkalo, že jsme jiní. A je to asi pravda. V časech mojí kariéry se nenašlo mnoho obránců, kteří by neuhnuli před soupeřovou střelou. Ale my jsme vědomě nastavovali tomu tvrdému kotouči gumy svoje rozbolavělá těla. A na to asi musíte být trochu blázen!

Ale zase na druhou stranu je třeba připomenout, že tehdy umělo v týmu tvrdě a přesně vystřelit jen několik hráčů, takže si brankář musel hlídat vlastně jenom tyhle hráče. I proto jsme mohl chytat bez masky. Jenže jak už jsem říkal, postupem doby se hráči ve střelbě zlepšovali a najednou uměl tvrdě vystřelit kde kdo a o zranění v obličeji nebyla nouze. Nejčastějším drobným úrazem byly vyražené zuby, rozseklé obočí nebo zlomený nos, ale pořád častěji docházelo i ke zlomeninám čelisti nebo dokonce lebeční kosti, což už byla opravdu vážná zranění, po kterých mnoho brankářů ukončilo kariéru.

Počkejte, vyražené zuby a zlomený nos byla pro vás drobná zranění?
Já osobně jsem měl až neskutečné štěstí, nebo jsem se uměl tak dobře uhýbat, ale s výjimkou několika šití po úderech hokejkou jsem žádné jiné zranění neměl. Ale pro generaci mých předchůdců a moji bylo vážným zraněním jen to, po němž jste nemohl dohrát zápas. To, co se muselo sešít, to doktoři zvládli za pár minut v šatně o přestávce nebo třeba i na střídačce, zuby se vyplivnuly, nos srovnal masér a hrálo se dál. Ale abych se vrátil k vaší původní otázce. Když už těch zranění, po nichž brankáři zápas dohrát nemohli, začalo být příliš, snažili jsme se najít způsob, jak se chránit. A po půlstoletí, kdy se brankáři ničím nechránili, byla i ta „karnevalová“ škraboška, jak vy říkáte, přímo zázračnou ochranou našich obličejů. Dříve sice někteří brankáři používali nejrůznější drátěné klece, ale ty byly těžké, špatně se v nich vidělo a pro tehdejší moderní hokej byly prakticky nepoužitelné.

Ale to riziko hry bez masky muselo být přece veliké, co se stalo, když vás přeci jen střela trefila přímo?
Myslíte s maskou, nebo bez masky?

Asi by mě a naše čtenáře zajímaly oba případy…
No bez masky jste šel po přímém úderu tvrdé střely pochopitelně k zemi a většinou to znamenalo nějakou tu zlomeninu, o níž jsem mluvil. Jenže v té době ještě mezi hokejisty fungovalo něco jako úcta ke zdraví soupeře a žádný z těch ostrostřelců by si nedovolil, a asi by ho to ani nenapadlo, vystřelit tvrdou střelou z několika málo metrů. Nezapomínejte, že se bavíme o době dřevěných hokejek s rovnou čepelí, kdy se střílelo maximálně příklepem a o golfovém úderu ještě nikdo ani nic netušil. A střela příklepem se dá daleko lépe nasměrovat. Takže k opravdu vážným úrazům docházelo daleko častěji na trénincích, kdy si střílející nevšimnul, že se brankář na jeho střelu nesoustředí. Popravdě řečeno, nevzpomínám si na jediné vážné zranění brankáře bez masky, které by mu byl způsobil kotoučem v obličeji soupeř při zápase I. ligy. Ale v mém věku ta paměť už zdaleka není dokonalá.

A když se ptáte na dobu, kdy už se masky používaly, tak v takovém případě se při přímém úderu kotoučem, hokejkou nebo třeba i botou nestalo téměř nic. Pochopitelně mluvím o případu, kdy jste měl dobrou masku. Tam, kde by to bez masky bylo na šití, to díky masce skončilo maximálně modřinou, a tam, kde by bez masky přišlo na řadu vážné zranění, došlo leda tak na nějaké šití prasklé kůže. Všechna vážná zranění brankářů, kteří používali masku, a moc si jich nevybavuji, byla způsobena nekvalitní maskou. To byl případ např. gottwaldovského Přecechtěla nebo později jihlavského Svitany.

Jak dlouho taková maska vydržela?
Samozřejmě to záleželo na tom, jak kvalitně byla vyrobená, a taky na tom, jak často vás do ní trefili. Vím o brankářích, kterým maska vydržela i deset let, ale to už byl extrém. Hlavně ty první masky s tím drátěným košíkem před pusou a nosem byly hodně náchylné na to, že se právě ten košík při častých úderech postupem času uvolňoval, až se třeba i zcela vylomil. Pak bylo potřeba udělat masku novou. Anebo když se výrobci nepodařilo namíchat správně epoxidovou pryskyřici, což je dvousložková směs, mohlo se stát, že byla maska sice na první pohled bez vady, ale ve skutečnosti byla příliš křehká a při první větší ráně se rozlomila. Ty úlomky pak mohly být hodně nebezpečné a pořezat brankáři tvář. Druhým extrémem byla směs, která byla dostatečně tvrdá na povrchu, ale vevnitř, mezi vrstvami laminátové textilie, zůstávala měkká, takže po úderu prakticky nechránila ani trochu. Takže záleželo na mnoha okolnostech.

Foto: Josef Pilmann

A jak to bylo s vaší maskou?
Já jsem měl ve své kariéře dvě masky, které jsem používal shodně pět sezon. A aniž bych se chtěl nějak vychloubat, neměnil jsem první masku za druhou proto, že by byla opotřebovaná. Spíš jsem si v té původní masce připadal jako z muzea a chtěl mít něco lepšího a modernějšího.

Na začátku našeho rozhovoru jste vzpomenul, že jste měl ve vašem prvním zápase s maskou za soupeře Pavla Wohla, který byl pak dlouhé roky vaším partnerem v dresu Spartaku Sokolovo, respektive Sparty Praha. Vám oběma tedy patří prvenství v používání masky v nejvyšší soutěži. Má pro vás toto prvenství nějaký zvláštní význam, potěšilo vás?
Abych řekl pravdu, nemá. Daleko víc by mě určitě potěšilo, kdybych si třeba i na tohle téma mohl právě s Pavlem popovídat, ale bohužel, po svém odchodu z trenérské lavičky Sparty v devadesátých letech na hokej zcela zanevřel a v kontaktu byl prý jen s Luďkem Bukačem. Ale že bych toto svoje nebo vlastně naše premiantství nějak prožíval, to určitě ne. Mě těšila vítězství na ledě, každý úspěšný zákrok a každý zápas, do kterého jsem nastoupil. Na druhou stranu musím říct, že mě potěšila snaha autora knihy připomenout a přiblížit dobu, kdy jsem hrál. Jak pamětníkům, tak i dnešní generaci, a vlastně i nám, bývalým hokejovým brankářům.

Zdeněk Beran
Narozen: 13. listopadu 1935
Hráčská kariéra: 1954/55 Baník Kladno (II. liga), 1955–1957 Rudá Hvězda Bratislava (II. liga), 1957–1960 TJ SONP Kladno (I. liga), 1960–1967 Spartak Praha Sokolovo, Sparta Praha (I. liga), 1967–1971 Val Gardena Rec.oaro (Itálie)
Kariérní úspěchy: Mistr Československa 1959, Mistr Itálie 1969
V nejvyšší československé soutěži odehrál přibližně 100 zápasů, za B-tým Československa odehrál 15 zápasů.

Autor: Michal Král/Archiv českého hokeje

Foto: Eliška Krátká

Share on Facebook Share on Twitter

• Historie
• Příběhy masek