Smlouvu v Dallasu vybojoval, místo v sestavě ne. Jak se teď Válovi líbí v Dynamu?
Foto: hcdynamo.cz
Bodů příliš nesbírá, ale defenzivní práci zastává poctivě. Ondřej Vála se ji naučil hlavně v Kanadě a USA. Působil tam pět let, během kterých prošel juniorkou i oběma farmami. Na NHL nedosáhl, a tak se vrátil do Pardubic, kde se teď zkušenosti ze zámoří snaží využít.
A že jich nemá málo. Zahrál si na dvou MS juniorů, trénoval i s prvním týmem Dallasu. „Být s nimi na ledě je k nezaplacení. Motivuje vás to do další práce a moc si vážím toho, že jsem to mohl zažít. Je úžasné, vidět jejich hru zblízka,“ říká Ondřej Vála.
Narodil jste se v Kolíně, čtyřicet kilometrů od Pardubic. Jezdíte domů často?
Dojíždím po trénincích. Když jsou zápasy, tak zůstávám v Pardubicích do druhého dne. Úplně jsem si na to zvyknul. Kdyby mě to omezovalo, tak bych samozřejmě řešil, co změnit. Ale je to v pohodě. Jsem rád, že to mám takhle blízko, a že mohu dojíždět.
Proč jste si v žákovských letech pro svůj hokejový rozvoj vybral právě Dynamo?
Byl jsem na zkoušce na Spartě i v Pardubicích a mohl jsem si vybrat. Pardubice byly lépe dostupné vlakem, a také se školou jsem to tady vnímal jako lepší možnost. Proto jsem si tehdy zvolil Pardubice.
V dorostu i juniorce jste nebyl jediný šikovný obránce, kromě vás už se ale prosadil jen Vojtěch Budík. Proč to ostatní nedokázali?
Myslím, že jsme si vybrali správnou cestu. Oba jsme šli přes kanadskou juniorku a podle mě to bylo dobré rozhodnutí. Já osobně jsem získal skvělé zkušenosti, jak hokejové, tak především do života. Zjistil jsem, jak se dělá hokej v zahraničí. Prošel jsem toho dost, takže jsem měl mnoho možností vidět něco nového. Jsem za to moc rád.
Co pro vás bylo v Kanadě tou největší změnou?
Když jsem tam přijel, tak pro mě bylo nejtěžší zvyknout si na užší hřiště. A pak zase opačně, když jsem se musel vrátit do Evropy na širší kluziště. To pro mě bylo hodně těžké, na malém hřišti se mi hrálo lépe. Tím, jak jsem velký, to pro mě bylo jednodušší, měl jsem to všude blízko. V Americe probíhalo o dost víc soubojů, tady se hraje víc pozičně. Nemůžete vystupovat tak agresivně, jako v Americe.
„Tady juniorský hokej nikoho moc nezajímal, tam už to všichni berou jako profesionální soutěž. Na zápasy chodily tisíce diváků a hokej měl vysokou úroveň.“
Rozdílné je ale celé pojetí mládežnického hokeje, ne?
Souhlasím. Tady juniorský hokej nikoho moc nezajímal, tam už to všichni berou jako profesionální soutěž. Na zápasy chodily tisíce diváků a hokej měl vysokou úroveň. Spoustu zajímavých věcí najdete taky na fungování organizace. O tým se stará mnoho lidí, máte tam hodně možností, jak se rozvíjet ve všech směrech.
Proč jste se rozhodl odejít do WHL už v sedmnácti letech?
Vše začalo tím, když se mi ozval agent, že je možnost tam jít. Samozřejmě jsem z toho byl vykulený, nic moc jsem o tom nevěděl. Ale táta si ze mě vždycky dělal srandu, že jednou přijde doba, kdy mě pošle do světa (směje se).
Čím pokračovalo vaše rozhodování?
Zjišťoval jsem si další informace, ptal jsem se kluků, co už tam hráli. Nakonec jsem to vyhodnotil jako zajímavou příležitost a lepší cestu. Nevěřil jsem si tehdy na to, že bych dostával prostor v extralize nebo první lize. Pro defenzivního obránce je navíc WHL nejlepší volba a hodilo se to i kvůli juniorskému mistrovství světa, které se pak konalo na užším hřišti v Kanadě.
Zahrál jste si hned na dvou mistrovstvích světa juniorů. V roce 2017 dokonce s o rok staršími spoluhráči, třeba s Adamem Musilem nebo Danem Vladařem. Jak na oba turnaje vzpomínáte?
Jsou to nejlepší hokejové zážitky, co jsem dosud zažil. Bylo to úplně úžasné, turnaje měly výbornou atmosféru. První turnaj v Montrealu byl ale lepší v tom, že tam na hokej chodilo hodně lidí. Druhý turnaj v Buffalu byl taky super, ale v USA už dvacítky nejsou tolik oblíbené, jako v Kanadě. Na hokej tam chodili hlavně kanadští fanoušci na Kanadu. Na druhou stranu, vítězné čtvrtfinále s Finskem byl zápas, na který nikdy nezapomenu.
„Nakonec jsem to vyhodnotil jako zajímavou příležitost a lepší cestu. Nevěřil jsem si tehdy na to, že bych dostával prostor v extralize nebo první lize.“
Zmiňoval jste i trenéra, na kterého nikdy nezapomenete.
Don Hay. Trénoval i v NHL, byl to hodně ostrý trenér, stará škola. Měl přímočarý styl, pro hráče nepříjemný. Hodně se po mě vozil, ale myslel to dobře, uměl mě správně naštvat a dotlačit k co nejlepším výkonům. Hodil mě do první obrany, i když jsem ze začátku dělal spoustu chyb, protože jsem si musel zvyknout na ten jejich rychlý hokej. Nechal mě v tom plavat, já se do toho během pár zápasů dostal a pak jsem dostával šanci celou sezonu, odehrál jsem spoustu minut. Jsem rád, že jsem se s ním mohl potkat. Hodně mi pomohl. Vždyť je také nejlepším trenérem v historii soutěže.
Během poslední Hayovy sezony vás ale v rámci WHL vyměnili do Everett Silvertips. Jaké to bylo, stěhovat se 400 kilometrů daleko?
Myslel jsem, že se mi to v životě nemůže stát. Měl jsem výborné vztahy se všemi v klubu, ale oni to tak neberou. Bylo po dvacítkách, vrátil jsem se zpátky do týmu, přijel jsem na zimák a šel jsem rovnou za generálním manažerem. A on říká: „Naše šance na play off už není moc velká a ty se budeš příští rok posouvat do dospělého hokeje.“ Takže mě a nejlepšího útočníka mění do týmu, který bude v play off favorit. Vyměnili nás asi za čtyři mladé hráče a tři volby v draftu. Pro ně to byl do budoucna dobrý tah a nebrali ohled na to, jestli mě měli rádi, nebo jestli mi tím ublíží. Ale stalo se.
Jak jste reagoval?
Byl jsem z toho špatný, nejvíc jsem se bál přesunu do jiného města, že budu muset k jiné rodině. Protože ta moje první byla výborná. Nakonec jsem měl ale štěstí na další skvělé lidi. Hokejově jsem si věřil, že to zvládnu, spíš jsem se bál té životní stránky. Ale bylo to jen na půl roku a v play off jsme došli až do finále. Škoda, že se nám nepodařilo vyhrát.
A po sezoně jste si vybojoval smlouvu s týmem NHL.
Po první sezoně ve WHL jsem měl jít na draft, ale ten rok se mi zas až tolik nepovedl. Takže jsem draftovaný nebyl. A hned po draftu jsem dostal pozvánku do Philadelphie na rozvojový kemp (development camp). Jel jsem tam, a najednou přišla i pozvánka na nováčkovský turnaj do Dallasu.
„Kluci mě vzali mezi sebe, byl jsem několikrát na večeři s Romanem Polákem, Radkem Faksou i Martinem Hanzalem.“
To byl zlomový okamžik ve vaší kariéře, že?
Před tím turnajem jsem poprvé odtrénoval letní přípravu sám. Měl jsem svého kondičního trenéra a trénoval jsem jak blázen. Cítil jsem se parádně, byl jsem v životní fyzické formě. Opravdu se mi všechno povedlo, byl jsem prostě připravený ve správný čas na správném místě. Během turnaje jsem výborně odehrál čtyři zápasy v pěti dnech a během čtrnácti dnů už jsem měl podepsanou smlouvu.
Dostal jste se na led i s hvězdami Dallasu?
Potkal jsem se se všemi, Jamie Benn, Tyler Seguin, John Klinberg… Tři roky jsem pak jezdil na nováčkovské turnaje, development kempy i na kempy prvního týmu. Pak se posílá na farmu, kde je další kemp. A zase se vyřazuje…
Vytvořili jste ve Stars alespoň na chvíli českou partu?
Kluci mě vzali mezi sebe, byl jsem několikrát na večeři s Romanem Polákem, Radkem Faksou i Martinem Hanzalem. Během posledního roku jsme hlavně s Radkem Faksou chodili často. Bydleli jsme spolu na hotelu, protože on ještě neměl zařízený byt. Na to vzpomínám moc rád.
Takže bychom mohli říct, že jste ochutnal atmosféru NHL.
Jsou o několik úrovní výš. Ale být s nimi na ledě je k nezaplacení. Motivuje vás to do další práce a moc si vážím toho, že jsem to mohl zažít. Je úžasné vidět jejich hru zblízka. Nemusíte se na ně koukat v televizi, vidíte je přímo na ledě a je to úplně něco jiného. S jakou rychlostí a přesností všechno dělají… Velká zkušenost. Škoda, že jsem toho víc nevyužil.
„Profesně se mi tam hodně líbilo, ale americký životní styl úplně není pro mě.“
Cítíte nějakou křivdu?
Žádnou nespravedlnost necítím. Určitě to bylo tak, jak to mělo být. Spíše mě mrzí, že jsem nehrál delší dobu na farmě. Nastálo jsem hrál v ECHL a do AHL jsem jezdil jen občas. Myslel jsem si, že to zvládnu a na farmě se udržím, ale bohužel. Konkurence byla obrovská a v dalších letech už jsem pro ně nebyl perspektivní, už jsem pro ně nebyl talent pro NHL. Takže v poslední sezoně, i kdybych hrál sebelíp, tak bych jel stejně do ECHL. Do AHL jsem jezdil, jen když byla nějaká zranění.
O podmínkách v ECHL se toho namluvilo hodně. Co vaše zkušenost?
Byl jsem v super týmu, funguje společně s Dallasem. V AHL má Texas Stars a v ECHL Idaho Stars, což je všechno jedna organizace. A taky bylo Idaho asi nejkrásnější město, kde se ECHL hraje. Na hokej chodili lidi, dobrá atmosféra, super spoluhráči a tým. Na zápasy jsme létali, nejezdili jsme žádných 30 hodin autobusem, jako některé týmy. Mám na to dobré vzpomínky.
Líbil se vám americký styl života?
Právě že ne. Profesně se mi tam hodně líbilo, ale životní styl úplně není pro mě. Dlouhodobě by navíc nebylo dobré hrát ECHL. Tak jsem si říkal, že jestli mi v posledním roce nevyjde farma, tak že se vrátím do Česka. Když se pak soutěže přerušily kvůli covidu, hrál jsem zrovna celý měsíc na farmě… Po sezoně jsem odešel.
Jak se člověk vyrovnává se samotou, když je tak daleko od domova?
Bylo to pro mě těžké, asi jako pro každého. Byl jsem pryč dlouhou dobu, rodiče i přítelkyně tam za mnou vždy přijeli jednou za rok třeba jen na deset dní. Poslední rok tam se mnou přítelkyně byla už skoro celou sezonu, navíc jsem i bydlel v české rodině, což bylo parádní. Dostal jsem se k nim trochu náhodně, oslovili mě, jestli bych u nich nechtěl bydlet. Výhodou bylo, že jsem měl konečně české Vánoce (směje se). Ale určitě mi chyběli kluci z Pardubic a kamarádi z domova.
Foto: hcdynamo.cz
Těšil jste se pak zpátky do Pardubic?
Když jsem se vracel, tak jsem měl více možností. Jenže v Pardubicích už jsem znal prostředí i některé spoluhráče. No, i tak to pro mě bylo úplně jiné. Když jsem se vrátil do kolektivu v Pardubicích, měsíc jsem jen koukal kolem sebe. Byl jsem mimo, ani jsem se neměl k čemu vyjádřit, protože jsem se spoluhráči těch pět let vůbec neprožíval společné zážitky. Neznal jsem souvislosti vtipů, nevěděl jsem o nějakých drbech (směje se). Teď už je to ale zase v pohodě.
Kanaďané Robertson a Camara si přitom příchod do pardubické kabiny pochvalovali.
Mají výhodu, že se tady mohou bavit s více klukama, co už mají zkušenosti ze zahraničí. Pro ně je to jednodušší, než když jde Čech do Kanady. Oni sem přijdou, většina týmu umí anglicky a můžou se normálně bavit. Když přijdete vy do severní Ameriky, tak se vás na vaši řeč nikdo neptá, nikoho to nezajímá.
Na druhou stranu, když Čech přijede do Ameriky, někteří jeho spoluhráči ani neví, kde se vůbec Česko nachází.
Souhlasím. A taky už vás pak nebaví to neustále vysvětlovat. Ale v juniorce to bylo mnohem těžší. Kluci ještě nebyli mentálně tolik vyspělí, takže na mě koukali tak trochu divně. V dospělém hokeji už máte i více Evropanů, kluci jsou o pár let starší a zkušenější. Takže s nimi se mi mnohem lépe komunikovalo než předtím v juniorce, kde jsem byl takový ostýchavý a moc jsem se do ničeho nepouštěl. Do dospělých mužstev jsem víc zapadnul, to už bylo mnohem příjemnější.
Pojďme zpět k Dynamu, kde hrajete průměrně skoro patnáct minut na zápas. Jste spokojený se svojí vytížeností?
Čas na ledě okolo patnácti minut je super, to mi vyhovuje. Samozřejmě, každý chce víc. Tak je to vždycky, i když se někdo dostane na dvacet minut, stejně pak chce hrát víc. Je nás hodně, všichni víme, že konkurence je vysoká.
„Diváků jsem si zatím moc neužil. Těšil jsem se, jak se vrátím a budu hrát před plnou halou fanoušků, a ono nic. Letos to šlo aspoň chvíli.“
Konkurence mezi obránci Pardubic je vysoká, ale aspoň se můžete učit od těch nejlepších.
Určitě. Je super koukat třeba na Honzu Koláře, líbí se mi jeho styl, hrajeme podobně. Kluci nám často říkají něco ke hře, radí nám. I Juraj Mikuš je hodně zkušený obránce, byl tady Kuba Nakládal. Takže pro nás mladé je to velká příležitost.
Několik utkání jste odehrál i ve Vrchlabí, tam už jste se přes dvacet minut dostával.
Určitě mi to v něčem pomohlo. Zahrál jsem si tam víc, dostal větší roli, měl vyšší sebevědomí a byl častěji na kotouči. A dostal jsem se i na přesilovku, takže pro sebevědomí a hru s pukem je to určitě přínos.
Třeba vám k sebevědomí pomůže i IIHF, která do budoucna plánuje přizpůsobit rozměry kluziště právě těm americkým, které vám tolik vyhovují.
Jestli se toho dočkám, tak budu mít velkou radost. To pak ale v Pardubicích bude od tribuny k ledu desetimetrová mezera (směje se). Už teď je to daleko, a jestli se to zmenší…
Tou dobou už snad bude moct na zimní stadiony chodit víc fanoušků, ostatně už od 19. února přibude k současné tisícovce padesát procent ze zbývající kapacity míst na sezení.
Diváků jsem si právě zatím moc neužil. Těšil jsem se, jak se vrátím a budu hrát před plnou halou fanoušků, a ono nic. Letos to šlo aspoň chvíli. Ale v Everettu chodilo na derby se Seattlem třeba 9 500 lidí. To byla úplná pecka. A na dvacítky taky, pamatuji si hlavně čtvrtfinále s Kanadou v Montrealu, kde bylo vyprodáno.
Share on Facebook
