Utekl před komunisty, ale domov měl jen jeden. Zemřel Oldřich Zábrodský
Malá encyklopedie ledního hokeje z 80. letech o něm mlčí, skromné heslo v ní má jen jeho bratr. Oldřich Zábrodský nedosáhl tolika úspěchu jako starší Vladimír, přesto by si zmínku zasloužil. Jenže pro tehdejší režim měl cejch emigranta, někdejší výtečný obránce totiž po únoru 1948 utekl na Západ a na do vlasti pak roky nemohl. "Ale domov jsem měl jen jeden. Vždycky jsem se cítil doma tam, kde žiju, ovšem narodil jsem se v Čechách. Tam všechno začalo," říkal Zábrodský v roce 2007 během rozhovoru pro hokej.cz.
Ač osmdesátník, sršel vitalitou a humorem. "Já se vždycky hrozně rád smál," vykládal v příjemné restauraci na pražské Zbraslavi, kam pravidelně dojížděl. Trvalé bydliště měl v belgickém Bruselu, ovšem stříbrný medailista z her 1948 ve Svatém Mořici byl světák. Když se mu zachtělo, vyrazil lyžovat do Švýcarska. Spoustu času trávil ve Spojených státech, v Německu, v dalších zemích.
Jeho příběh je tak bohatý, že jiným by nestačily dva životy. Osudy Oldřicha Zábrodského (na snímku uprostřed, vpravo je Miroslav Sláma) by klidně mohly posloužit jako scénář pro film z Hollywoodu. Po komunistickém převratu v naší zemi odešel Zábrodský do ciziny. Tehdy s minimální nadějí, že ještě uvidí své blízké a známé. "Emigrace přišla velmi rychle. Vůbec jsem ji neměl promyšlenou. Ale nikdy jsem tohoto kroku nelitoval," poznamenal. V zahraničí získal respekt. Jednak jako hokejista, jednak coby zdatný obchodník. Z Oldřicha se v cizině stal Oleg, což vysvětloval s úsměvem. "Moje maminka byla Ruska. A jméno Oldřich venku neuměli vyslovit, takže proto ten Oleg."
Praha mě mrzela. Buckna vzal na poslední chvíli Pácalta a Pokorného
V hokejové slávě nikdy nemohl konkurovat staršímu bratru Vladimírovi. "To ani nešlo. On byl neporovnatelně lepším hokejistou a mým vzorem. Ve své době neměl konkurenci, dneska by byl stejně uznávaný a placený jako Jágr," zmínil. Ačkoli milovaný sport už dlouhá léta vnímal jen z povzdálí, stále ho sledoval. Sám začínal jako malý kluk v Praze, pod dohledem otce. A trošku v závětří za bratrem, který se brzy stal světovou hvězdou. "Otec vychovával žáky LTC. Byl to on, kdo vybral slavný tým, který měl potom tolik úspěchů. Chodil na veřejné bruslení a díval se. Ty umíš dobře jezdit, nechtěl bys k nám? ptal se malých kluků. Takhle to dával dohromady. Na olympiádě ve Svatém Mořici tvořil náš klub většinu reprezentace, vlastně jen Bouzek a Drobný byli odjinud. Táta přivedl k hokeji mě i bratra Vladimíra," vzpomínal.
Začínal jako útočník, později přešel do obrany. Prý proto, že se změnila pravidla: od beků se najednou žádalo víc než pouze vyhazování kotoučů a fyzická síla. Výkonnostně šel nahoru, v ročníku 1946-47 se poprvé dostal do reprezentace. Ovšem na pražském šampionátu chyběl, kvůli čemuž se bratr Vladimír ostře pohádal s trenérem Bucknou. Jelikož další rok Oldřich emigroval, na žádném šampionátu si nakonec nezahrál. "Praha mě mrzela strašně dlouho. Trenér Buckna mě tehdy krátce před turnajem vyhodil, do týmu vzal Pácalta a Pokorného. Měl neshody s bratrem. Víte, Vladimír byl šéf, ne Buckna. Ale prostě to tak se mnou dopadlo. Naše mužstvo by bývalo skončilo druhé, jenže Švédové si před posledním zápasem s Rakouskem mysleli, že už mají titul v kapse. Celou noc popíjeli a pak se nestačili divit," usmál se.
To byl celý on. Smutek zaháněl, na svět se díval pozitivně. Největší úspěch kariéry si užil na olympiádě ve Svatém Mořici 1948. Čechoslováci brali stříbro, podle Oldřicha Zábrodského to ale mělo být zlato! "Před finále proti Kanadě trenér Buckna chtěl, ať neinkasujeme. Bratr ale prosazoval útočení. Věděl, že když nedáme góla, skončíme vzhledem k horšímu skóre druzí. Hráli jsme na přírodním ledě, přes poledne. Stav byl dlouho 0:0, tehdy se ještě nekonalo prodloužení ani nájezdy. I kdyby to povolili, hrát nešlo. Hřiště bylo pod vodou, to alpské sluníčko plochu dokonale změklo. Dopadlo to tak, jak odhadoval bratr. Kanada první, my druzí. Těsně, ale druzí," litoval i po letech.
Soudruzi v mém případě neměli nárok. Neměl jsem je rád!
Nikdo to tehdy netušil, nicméně olympiáda znamenala konec skvělého mužstva. Někteří hokejisté po Únoru utekli, mezi nimi právě Oldřich Zábrodský, na podzim roku 1948 zahynuli při leteckém neštěstí nad kanálem La Manche Jarkovský, Šťovík, Pokorný, Troják, Stibor a Švarc. Ve Stockholmu 1949 získal pozměněný tým další světové zlato, pak ale naplno začali úřadovat komunisté. Ve vykonstruovaném procesu většinu reprezentantů poslali do vězení a pracovních táborů. Oldřich Zábrodský už byl tou dobu dávno za kopečky. "Únor 1948, to byl puč. Když jsme se krátce poté vrátili ze zájezdu do Moskvy, kde jsme Sověty učili hokej, zavolali si mě do Bartolomějské policajti. Povídali: budete jezdit často ven, víte, potřebovali bychom někoho, kdo nám řekne, co se děje. V týmu, u kamarádů. Chtěli, abych jim donášel. Jenže to tedy ani náhodou! Odpověděl jsem, že si vybrali toho špatného. Estébáci mě zkoušeli přesvědčit, snažili se. I vyhrožovali. Ale já měl jasno. Soudruzi v mém případě neměli nárok. Neměl jsem je rád!" zvýšil důrazně hlas.
Uzrálo v něm rozhodnutí, ze Spenglerova poháru, který se hrál koncem roku 1948 v Davosu, se Oldřich domů nevrátil. "Tehdy tam za námi přišli Maleček s Cittou. Bývalý vynikající hráč a předseda LTC, zároveň generální ředitel České cukerní společnosti. Chtěli vybudovat tým z našich hráčů, kteří by reprezentovali demokratické Československo. Myšlenka to byla dobrá, jenže všechno vázlo na financích. Kdo by to zaplatil? A kdo by dal hráčům peníze přes léto, když se hokej nehraje? Sponzoři neexistovali, hokej tolik nevynášel. Je pravda, že jsme se na Silvestra všichni sešli a odhlasovali, že se vracíme do Prahy. Ale na Nový rok ráno za mnou přišel Sláma s tím, že uteče. No a já na něj pak zavolal, ať počká, že půjdu s ním. Byl právník, já tehdy práva studoval. Uměl jsem německy, anglicky, francouzsky a rusky. Vyrazili jsme s týmem do Curychu, později jeli zpátky do Davosu. Ve zbytku sezony jsme tam hráli za místní klub, přičemž jsme bydleli v šatně na stadionu," popisoval.
Nevěřím, že by bratr měl podíl na zatčení kamarádů. Je to nesmysl!
Bratrovi prý o ničem neřekl, osobně se pak dlouho neviděli. Zatímco Oldřich hrál ve Švýcarsku a po přesunu do Ameriky pracoval v New Yorku pro stanici Svobodná Evropa, Vladimír dál válel za československou reprezentaci. V roce 1950 ale chyběl mezi odsouzenými ve zmíněném procesu, což bylo zvláštní. Mladší bratr se ovšem za Vladimíra pevně postavil. "Vůbec nevěřím tomu, že by měl podíl na zatčení kamarádů. Vůbec! Je to nesmysl! Četl jsem jednu knížku, kterou pomáhal připravit Gusta Bubník. Je tam výpověď nějakého estébáka, který tvrdil, že viděl mého bratra, jak jde ke Slánskému. Oni vezmou výpověď estébáka a mají ji za důvěryhodnou? To za prvé! Za druhé prý měl bratr říci, že hokejisté utečou. A tím se prý vyhnul procesu. Proč by to ale dělal? V roce 1949 emigroval z mistrovství světa ve Stockholmu jen Marek, kterého jsem později potkal v New Yorku. Všichni se vrátili. Kdyby chtěli pláchnout, dávno by to udělali!" připomněl.
Oldřich Zábrodský se později přestěhoval do Richmondu, v roce 1956 získal americké a ztratil to československé. Dělal tenisového trenéra, pak začal pracovat pro průmyslníka Reynoldse, který vlastnil druhou největší hliníkárnu v USA. Inteligentní a jazykově vybavený Zábrodský se stal šéfem evropské pobočky v Bruselu, hodně cestoval, jenom do Čech to za komunismu jaksi moc nešlo. Po devatěosmdesátém ale vitální chlapík mířil do Prahy a jiných míst pravidelně. "Tady jsem opravdu doma," přiznal. "Bydlím v Belgii, dvě děti mám v Americe, jsem takový globální občan. Ale nikdy jsem nezapomněl, odkud jsem vyšel," potvrdil. Ještě letos v březnu uspořádal Zábrodský besedu na českém velvyslanectví v Bruselu. Paní Dáša Kneřová z tamního konzulátu nyní hokej.cz bohužel informovala, že populární Oleg 22. září zemřel. Ve věku 89 let...
Share on Facebook
