Moravec o MS, hlášce i české kultuře: Ty a zlatý hattrick? To se divím
Foto: olympijskytym.cz
„Moravec, David Moravec… Góóóóóól! Vítej zlatý hattricku, jsme potřetí za sebou mistry světa!" Tato věta od Roberta Záruby proslavila českého hokejistu opravdu nesmazatelně. David Moravec v rozhovoru vzpomíná na tuhle hlášku, pozastavuje se nad českou kulturou a hodnotí také letošní mistrovství světa.
Po konci kariéry se stal nejen trenérem, ale také expertem České televize. Do Rigy ale neletěl. „Ven nejezdím, tam létají stálí experti, kteří se tomu daleko více věnují,“ vysvětluje rodák z Opavy.
Zatím tak byl v této roli na MS jen jednou, a to na domácím šampionátu v roce 2015. „Jste od ranních deseti hodin v zápřahu a skončíte někdy o půl jedenácté večer. Je to až na hlavu, je to neuvěřitelná dřina pořád v kuse. A letos to je o to náročnější, že to je v bublině,“ zamýšlí se z domova.
Je ve spojení s kolegy z Rigy? „Ne, nechávám je taky někdy vydechnout,“ směje se.
Jaký na vás dělá dojem probíhající mistrovství světa?
Je to hodně překvapivé, protože jsou výsledky, se kterými asi málokdo počítal. Nejsou ale ojedinělé a některé se opakují i třeba na náš úkor. Především ale týmy Kanady a Švédska mě překvapily. Nechci shazovat jejich kvalitu. Samotný turnaj je zatím hodně pozoruhodný, je to ale mistrovství světa a není to žádná přípravná pouť. (usmívá se)
„Mně přijde, že na letošním MS můžeme i my získat medaili. Není to až tak nemožné, jak tomu bylo dřív…"
Koho byste tipoval na zlato?
No, Fini hrají třeba dost dobře a zodpovědně. Nejsou na tom vůbec špatně. Uvidíme, co bude s Ruskem, ti zase dostali klepec od Slováků. (směje se) Dostali bič, oni to ale asi potřebují… Možná to je u nich také historicky. Mně přijde, že na letošním MS můžeme i my získat medaili. Není to až tak nemožné, jak tomu bylo dřív… Mohli bychom se o to pokusit, máme šanci. Kanaďané a Američané nemají až tak silné mužstvo, i Rusko zaváhalo.
Silný tým asi máme, ale vstup do turnaje ideální nebyl. Jak hodnotíte výkony Česka?
Je to rozpačité. V prvních dvou zápasech tam byly školácké chyby, které by se v národním týmu asi neměly ukazovat. Jednou se to může stát, že se třeba špatně vystřídá, ale nám se to stalo už podruhé. Těžko říct, co se tam děje. Já nejsem součástí realizačního týmu, takže nevím, jaké hráči dostávají pokyny a tak dále. Věřím, že všichni jsou zkušení lidi. I Jarda Špaček s Martinem Strakou jsou oba bývalí dlouholetí hráči. Oni vědí, jak to na takových akcích funguje a doufám, že týmu nějaký odpočinek pomůže a že šlápne do pedálu.
Co vám na české hře nejvíce chybí?
No… Třeba v oslabení se Švýcarskem jsme dostali hodně podobné góly, jak tam byly nahrávky přes osu. To je pro brankáře těžké. Možná mi tam chybí ještě pochopení rolí v týmu. Třeba kdo je na přesilovku a kdo na oslabení. Když ve svých týmech chodí většina hráčů na přesilovku, tak tady je důležité, aby se obětoval jeden pro druhého, ať už je ta role jakákoliv.
Foto: Lukáš Bajgar, hcporuba.cz
Situace je sice lehce zapeklitá, ale třeba v roce 2010 jsme sotva postoupili ze skupiny, a nakonec z toho bylo zlato.
To se stalo ještě, když jsme hráli MS v roce 1999. Byli jsme tam také na pokraji, že ani nepostoupíme ze skupiny. A nakonec z toho bylo také zlato. (usmívá se) On se kolektiv může nakopnout těžkou výhrou nebo nějakým obratem v utkání, kdy se tahá za kratší konec. Může se to stát a doufám, že to i výhra v prodloužení s Běloruskem může lehce nakopnout ve větší sebevědomí. Je důležité si začít více věřit a hrát více kreativně a uvolněněji.
Nemůže to být později v turnaji výhoda, když poslední zápasy skupiny už budou v podstatě o vše?
To nevím, záleží vždy na momentálním rozpoložení. Oni mají jet naplno, ale to také může svazovat a může tam být i více nervozity. Třeba to může být ale naopak a potřebují výsledkový bič, aby věděli, že není kam couvnout. Když bude potřeba, budou se vyklekávat a blokovat střely. To může hodně zvednout morálku týmu a bude nám to v herním projevu pak pomáhat. Jsou to drobnosti, ze kterých se skládá celá mozaika, která se jmenuje vítězství.
Skupina je nicméně hodně zamotaná, že? Slováci hrají také výborně.
Ono je to dobře, tedy pro nás samozřejmě ne. (usmívá se) Ale pro diváky nebo bookmakery je to radost, když se rodí šílené výsledky. Je to atraktivnější.
„Překvapil mě ale Kuba Flek. Je vidět, že tam má třísky od mantinelu, ale jede, a to je super!"
Kdo na vás udělal dojem a od koho jste čekal víc?
Dominik Kubalík hraje výborně, rozhodl minulý zápas. Je důležitý pro tým. Ono se to ale musí ještě ustálit, mně přijde, že se hodně mění složení pětic. Někdy je to jak rizoto nebo že se tam nasype čínský čaj a pak se to slepí. (usmívá se) Filip Hronek je samozřejmě výborný. Ostatní se moc neprosazují. Ani Jakub Vrána není až tak vidět. Překvapil mě ale Kuba Flek, ten je dobrý, nepáře se s tím a mastí tam po křídle. Je vidět, že tam má třísky od mantinelu, ale jede, a to je super!
Někteří kritizovali, že Filip Pešán neprojevuje žádné emoce. Nicméně třeba Michael Špaček se pak trenéra zastal.
Tak těžko ho může kritizovat, že? Já nevím, nejsem emočně chladný a snažím se vždy zaradovat nebo ukázat zklamání. Každý trenér včetně Filipa Pešána je jiný a jeho výraz během trénování je takový, jaký je. Emoce ale určitě nakopnou hráče. Nesmí být tedy přehnané, hokejisté je ale určitě vnímají.
„Já si myslím, že jsem měl v reprezentaci vždy trenéry, kteří byli emotivní."
A jak jste to měl vy? Měl jste raději, když to trenér dával najevo?
(zapřemýšlel se) Já si myslím, že jsem měl v reprezentaci vždy trenéry, kteří byli emotivní. Ať už to byl pan Hlinka, Augusta nebo Martinec. Všichni takoví byli a snažili se to také prožívat.
Na co vy nejraději vzpomínáte z reprezentace? Zažil jste zlatý hattrick i Nagano.
Určitě nejvíc na tyto dvě akce. Na každé mistrovství si ale velmi dobře pamatuju. Obecně lední hokej je moje celoživotní vášeň a vždy mi to hodně přineslo. A zlaté medaile? Vždy na to nejradši vzpomínám.
Foto: Karel Švec, cslh.cz
A co pro vás více znamená? Nagano, nebo zlatý hattrick? Nebo se to říct nedá?
Ježiši. (směje se) To je, jak kdybych měl porovnat, zda mám raději dceru nebo syna. (usmívá se) Je to prostě stejné, oba momenty jsou top v kariéře… Nesrovnával bych to, a to včetně prvního zlata v roce 1999. Nebo i prvního MS, kde jsme ve Finsku získali bronz, tehdy jsem koukal jak letos Matěj Blümel.
Ale co se týče zlatého hattricku, tak více jste se proslavit asi nemohl…
Jo, tak je tam znělka „vítej zlatý hattricku“ od Roberta, který to vyřval do světa. (usmívá se) Já jsem měl velké štěstí, že jsem byl součástí té dobré a zlaté generace. Jsem za to moc rád.
A neštve vás už po těch letech ta hláška, kterou jste musel slyšet tisíckrát?
Ne, vůbec, to je součástí toho. (usmívá se) Lidé to někdy chtějí slyšet. Je to spíš z legrace ale. Horší to bylo, když jsem dohrával kariéru a lidi jsou holt někdy zlí a začali povídat kecy na mě ve stylu: Ty a zlatý hattrick? Ty a Nagano? To se divím. Oni nechápou, že hokejista stárne a pak nemá takovou výkonnost, kterou dříve měl. My jsme na to experti, že dovedeme každého dobrého sportovce nebo umělce zašlapat. Když se nám ale podařily úspěchy, tak beztak každý z těchto kritiků cinkal klíči a radoval se, jak nevím co. Je to zvláštní… Ale tak to je a člověk to musí brát s nadhledem.
Tak tohle se týká hodně sportovců i v nižších soutěžích třeba…
Ono to je spojené s naší českou kulturou. Však několik sportovců bylo velmi zvučných, třeba jako od nás z regionu Ota Zaremba (olympijský vítěz z roku 1980 ve vzpírání, pozn. red.) a ostatní. A aby se o ně stát postaral a nějak jim pomohl? To vůbec stát neřeší. Tito sportovci vystupovali za Československo, ale vůbec je nikdo neřešil. Tohle je strašné… Ale když vezli medaile domů, tak to tam všichni včetně borců na nejvyšších pozicích prožívali… Ale aby jim teď schválili nějaký zákon na podporu důchodu a přispěli jim menší penzí za to, že proslavili náš stát? Já nevím, pokud dojedu do světa, zná tam někdo ČEDOK?
To nevím, těžko říct, nezná?
No, asi nikdo. Ale každý zná Pavla Nedvěda, Petra Čecha, Hanu Mandlíkovou, Ivana Lendla, Jaromíra Jágra... Je to pro stát ostuda. To se musí ale zamyslet vládnoucí šlechta… Je to jen o tom, vzít z toho rozpočtu třeba půl promile? To víc nebude. Těm lidem by to hodně pomohlo.
„My jsme na to experti, že dovedeme každého dobrého sportovce nebo umělce zašlapat. Když se nám to ale podařilo, tak beztak každý z těchto kritiků cinkal klíči."
Když jsme u politiky. Co říkáte na konec Milana Hniličky v čele Národní sportovní agentury?
Nevím. Nevidím do toho, jak to tam bylo. Asi mu neprospěla kauza v Teplicích. On pro sport sice udělal dost, ale jde o to, jak moc byl svázaný epidemiology a celou komisí, která o tom všem rozhodovala. Já jsem se s ním bavil dvakrát a on říkal, že komisi to nějakým způsobem navrhují, ale že to rozhodne stejně sama bez jejich doporučení. Nejhorší na tom je, že všude jinde děti sportovaly. U nás stály…
To bude mít asi veliký dopad do budoucna.
Ano, to je „jojo“ efekt. To přijde teprve, pak zase budeme vymýšlet, jak to zlepšit. Že jsme zaspali rok? To je spousta hodin, co děti nic nedělaly. Teď postupně začínáme trénovat a jde to na nich znát. I co se týče režimu, že nemohly chodit do školy. Neměly pravidelný režim… Bude to problém, snad ne tak velký, jak se říká.
Vy s tím máte coby trenér také zkušenosti. Jak to tedy je?
Jo, sekáme to, co se dá. Nemůžeme být ale až moc, protože rok děti nic nedělaly a teď, když se venku běhá nebo skáče, tak je spousta z nich, co se omlouvá, že je bolí třísla, kotníky a kolena. A není to vždy z růstu. Jak nic nedělaly, tak nyní to mají přetížené. A to nejsou žádné tréninky nad rámec. My sami víme, že je nemůžeme přetížit. Zjišťuje se, že to často nezvládají a musí si dávat i hodně pauzu.
Foto: Miroslava Jurašková, hcporuba.cz
Share on Facebook
