Šance na Soči? Musel bych mít pohádkovou sezonu a životní formu, uvědomuje si Ondřej Němec
Ondřej Němec patří k oporám zadních řad české reprezentace, Ondřej Němec právě začíná šestou sezonu v národním týmu. Odchovanec hokeje v Třebíči na sebe upozornil už jako nadaný junior, z mistrovství světa osmnáctiletých 2002 si přivezl bronzovou medaili, dva roky poté startoval na šampionátu ve Finsku. Záhy pronikl mezi tuzemskou elitu a stoupal stále výš. V současnosti platí za elitního beka pražského Lva, druhým rokem je ministrem obrany českého účastníka ruské Kontinentální ligy. A také stabilním reprezentantem.
Němec se vypracoval díky velkému zaujetí a bojovnosti. Nikdy nedostal nic zadarmo, přesto rychle dokráčel na mezinárodní úroveň. V letech 2009-12 absolvoval čtyři mistrovství světa, doma má zlato z Německa 2010 i bronzové medaile z Bratislavy a Helsinek. Letos na jaře ovšem v týmu pro šampionát chyběl. "Měl jsem potíže se zraněným ramenem a delší dobu věděl, že bude nutná operace. Bohužel to jinak nešlo," konstatuje.
Jaké bylo sledovat mistrovství světa z pozice diváka?
"Samozřejmě zvláštní. Předtím jsem byl členem týmu, ale tentokrát jsem se díval jen na televizi. Byl jsem v kontaktu s klukama, hlavně s Petrem Vránou a Jiřím Novotným. Držel jsem na dálku palce a je určitě škoda, že se klukům nepovedlo postoupit do semifinále."
Minulou sezonu jste končil nezvykle brzy, už počátkem března. Stalo se vám to poprvé?
"Ano. Býval jsem zvyklý hrát někdy do 20. května, takže to pro mě byla velká změna. Se Lvem jsme vypadli v prvním kole play off, já pak šel na operaci a věděl, že mám před sebou velmi dlouhou přestávku. Musel jsem dát rameno do pořádku, lékaři mi to jednoznačně potvrdili. Po operaci jsem měl šest týdnů úplný klid, stejně dlouhou dobu jsem pak kloub velmi opatrně rozhýbával. Následovala další část rehabilitace, trvalo to vlastně celé jaro."
Hokejisté snášejí dlouhou nečinnost dost špatně, jsou zvyklí být pořád v pohybu.
"To přesně podepisuju. Moje manželka říká, že to pro ni byly tři nejtěžší měsíce se mnou. No, asi má pravdu. Nemohl jsem nic dělat, byl jsem nevrlý. To víte, neustále jsem zvyklý na zápřah a najednou taková pauza. Rameno se naštěstí dobře hojilo, postupně jsem ho mohl zatěžovat víc a víc. Do přípravy se Lvem jsem šel podle plánu, jen jsem se domluvil s klubovým trenérem panem Sýkorou a s kondičním koučem, že v případě potřeby dostanu určité úlevy. Ale snažil jsem se dělat všechno, postupně jsem se do toho dostal. Teď musím zaklepat, rameno drží. Žádné problémy nemám."
Uplynulou sezonu jste strávil v pražském Lvu, což byla po dvou letech v ruském Čerepovci změna. Jak jste si zvykl na život v naší metropoli?
"Bylo to jiné než předtím v Rusku. Především jsem mohl být celou dobu s rodinou, což v Čerepovci nešlo. Pocházím z menšího města, s manželkou máme zázemí ve Vsetíně. Z Třebíče jsem tam odešel vlastně už před 15 lety, jsem tam doma. Praha je v mnoha směrech jiná, ale žije se nám v ní dobře. Myslím, že natrvalo nezůstaneme, ovšem koupili jsme si tam byt a určitě se budeme vracet."
Během kariéry jste zažil zatím dvě zahraniční angažmá - na farmě Pittsburghu a pak v ruském Čerepovci. Čím vás tyhle štace ovlivnily?
"Na farmu jsem vyrazil jako mladý kluk, bylo mi dvacet. Ze Vsetína jsem najednou přišel do velkého světa. Doma jsme měli klub hodně na rodinné bázi, v Americe jsem poznal, co obnáší profesionální sport. Každý se staral jen sám o sebe, musel jsem se velice rychle přizpůsobit. Kdybych to neudělal, na šanci čekalo dalších deset lidí, kteří chtěli hrát místo mě. A Rusko? Také výborná škola. Před odchodem do Čerepovce jsem měl určité obavy, ale prožil jsem tam pěkné dva roky. Čerepovec je na ruské poměry menší město, klub funguje na osobních vztazích, což se mi líbilo. Poznal jsem tam skvělé lidi a v hokeji se posunul zase o kousek dál."
Letošní mezinárodní sezona začala nezvykle brzy, vzhledem k olympijským hrám už na přelomu srpna a září. Byla to velká změna?
"Něco podobného jsem zažil v roce 2009, před olympiádou ve Vancouveru. Hráli jsme České hokejové hry v Karlových Varech. Bylo trochu znát, že v tu dobu ještě nezahájily soutěže. Každý se věnoval přípravě, v tomto termínu ještě není taková rozehranost, hráči mají za sebou náročné období nabírání kondice a tréninku. Určitě to je změna, ale každý z účastníků turnaje na tom je stejně. Já osobně se moc těšil. Hrát za národní mužstvo je něco mimořádného - zvlášť doma, před našimi fanoušky."
Český podnik Euro Hockey Tour se po deseti letech vrátil do Pardubic. Jaké jste mělpřed turnajem vzpomínky na tamní prostředí?
"Když jsme jezdili do Pardubic se Vsetínem, docela se nám dařilo. Delší dobu jsem tu teď nehrál, ale vím, že v hale vždycky panovala výborná atmosféra. Poslední dobou býval turnaj v Brně, před skvělou kulisou, doufal jsem, že to teď bude podobné. Brněnští a pardubičtí fanoušci jsou podle mě u nás nejlepší!"
V dresu se lvíčkem nastupujete pravidelně, mezistátní starty přibývají, před turnajem jste jich měl 82. Vzpomenete si ještě na první zápas za reprezentaci?
"Na podzim 2008, při finském turnaji Karjala. Hrál jsem ve dvojici s Miroslavem Blaťákem a byl strašně šťastný, že jsem dostal šanci. Když se ohlédnu zpátky, je to už docela dávno. Roky letí, zápasy také. Ale já nároďák pořád beru stejně. Je to velká čest a pocta, na každé utkání pro mě hodně znamená."
V reprezentaci se vytvořilo silné jádro z hokejistů, kteří nastupují pravidelně a společně jsou v týmu několik sezon. To je pro soudržnost a atmosféru v týmu určitě přínosem.
"Je fakt, že se známe dlouho. Dost jsme spolu prožili, postupem času se vytvořila parta, která drží při sobě. Mnozí se scházíme i mimo akce, ve chvílích volna. Za ty roky samozřejmě doplnili mužstvo mladí kluci, ale zapadli bez problémů. Myslím, že máme silné vazby a můžeme z toho jenom těžit. Já osobně se vždycky těším na sraz, až uvidím kluky a trenéry. S mnohými jsme dost prožili - nejen akce Euro Hockey Tour, ale také mistrovství světa."
Největší úspěch jste si připsal v Německu 2010, kde šampionát skončil zlatou pohádkou. Vracíte se občas k tomu úžasnému turnaji?
"Zavzpomínám rád, i když žiju současností. Tehdy to bylo něco neskutečného - zvlášť pro mě. S Karlovými Vary jsme měli špatnou sezonu, málem jsme sestoupili. A já se pak dva měsíce poté vracel jako mistr světa... Je to můj největší úspěch v kariéře, ovšem vážím si i dalších. Jsem za to šťastný."
Patříte mezi hráče, kteří si doma vystavují trofeje, nebo jsou důležité hlavně osobní zážitky?
"Je fakt, že doma ve Vsetíně mám svoji místnost, kde si medaile a poháry vystavím. Když jsme stavěli dům, chtěl jsem něco takového mít. Ale že bych s medailí chodil po městě a všude jí ukazoval, to zase ne. Když je někdy příležitost, rád se na trofeje podívám, ale jinak si cením hlavně toho, že jsem mohl u těch úspěchů být. Bylo by krásné, kdyby ještě nějaké podobné chvíle přišly. Snad není všem úspěchům konec."
Nová reprezentační sezona má dva vrcholy. Mistrovství světa v Bělorusku je ještě daleko, hlavní budou únorové olympijské hry. Jak vidíte své šance na účast v Soči?
"Jsem realista. Osmadevadesát procent českého týmu vytvoří nejspíš hráči z NHL. Možná se najde nějaké místečko pro hokejisty z Evropy, záležet bude na výkonnosti a herní pohodě. Nějaká malá šance tam třeba je, tak proč se o ni nepoprat. Sám však dobře vím, že abych přesvědčil trenéry, musel bych mít pohádkovou sezonu. A životní formu."
Share on Facebook
