Česká a československá reprezentace
Skupinka nadšenců představujících "hockeyový" um malého národa z tehdejší rakousko-uherské monarchie se dala dohromady už v lednu 1909, jen pár dní poté, co byl založen Český hokejový svaz. Přesně 23. ledna 1909 se pak na turnaji ve francouzském Chamonix uskutečnil první mezistátní zápas našich hokejistů a mužstvo Čech prohrálo s domácí Francií vysoko 1:8. Začala se psát éra národního týmu, který během desítek let zažil velké okamžiky slávy.
Češi se hokeji naučili velmi záhy, už o dva roky později nenašli na mistrovství Evropy v Berlíně konkurenci a stali se poprvé mistry Evropy. Stejně dobře si vedli i na dalším evropském šampionátu hraném v Praze, jenže celé ME bylo později po protestu Němců anulováno. Na další evropský titul si tak český hokej počkal do roku 1915, a uspěl zrovna na německé půdě, ME se hrálo v Berlíně. Československo uspělo i na prvním mistrovství světa v Antverpách roku 1920, kde hned získalo svou první medaili na světovém fóru - bronz.
Reprezentace startovala i na prvních zimních olympijských hrách v Chamonix 1924, ale bylo z toho jen postavení na 5.-6. místě. Každopádně po vzniku samostatného českého státu nastal opravdový hokejový boom, který vyvrcholil stavbou zimního stadionu s umělým ledem Na Štvanici. Právě zde se pak v roce 1933 uskutečnilo mistrovství světa, pro čs. barvy znovu bronzové a ověnčené dalším titulem mistrů Evropy. Idoly mládeže byli Peka, Maleček, Tožička.
Český hokej zcela určitě už patřil mezi světovou špičku, nicméně ty největší úspěchy nastaly až po druhé světové válce už s jinou generací hráčů. Trenér Matěj Buckna dal dohromady tým, který v letech 1947 a 1949 kraloval světovému hokeji a hráči jako Modrý, Zábrodský, nebo Konopásek byli považováni za národní hrdiny. Tenhle výběr dokázal konkurovat i obávaným Kanaďanům a nebýt vykonstruovaného politického procesu v roce 1950, mohla být vitrína českého svazu o medaile a lesklé poháry mnohem bohatší.
Takhle ale nastalo období, po kterém se musel národní tým dávat dohromady zcela od píky. Navíc na scénu vstoupil na dlouhá léta Sovětský svaz, kterého jsme hokej naučili a on svého učitele brzy přerostl. Největší metou tak bylo na MS "jen" třetí místo (1955, 1957 a 1959), teprve ve Švýcarsku 1961 mužstvo sahalo po zlatu, ale nakonec byli lepší hokejisté Kanady. Titul mistrů Evropy nicméně Československu zcela poprávu zůstal.
Stříbrní jsme byli i na mistrovství světa ve Finsku 1965, o rok později v Jugoslávii a na olympiádě v Grenoblu 1968, pokaždé byla lepší sovětská sborná. Po okupaci v srpnu 1968 pak dostala potřeba odvety Sovětům ještě mnohem gigantičtější rozměr - teď už nešlo o medaile, rudou mašinérii bylo třeba srazit na kolena stůj co stůj. Nakonec se to také podařilo, ve Stockholmu jsme vyhráli 2:0 a 4:3 a ulice Prahy se zaplnily jako při oslavách mistrů světa.
K těm opravdovým ale došlo až o čtyři roky později při pražském šampionátu, kdy už uzrála generace hokejistů typu Holečka, Pospíšila, bratří Holíků, Nedomanského, Martince, Hlinky či Nového. Díky nim patřila 70. léta k neúspěšnějším rokům v historii československého hokeje, ani z jedné vrcholné akce se v období let 1970-1979 neodjíždělo bez medaile. Titul mistrů světa putoval do malé země ve středu Evropy třikrát (1972, 1976, 1977), uspělo se i na ZOH v Innsbrucku 1976 (stříbro) a na prvním ročníku Kanadského poháru, kde jsme dokázali porazit i "neporazitelné" profesionály Kanady.
Takovou sérii úspěchů zažil český hokej znovu až od druhé poloviny devadesátých let, počínaje titulem mistrů světa z Vídně 1996. O dva roky později v japonském Naganu padlo poslední tabu v podobě premiérového vítězství na zimních olympijských hrách, a roku 2001 se reprezentaci daří další rekord - vyhrát mistrovství světa třikrát v řadě. Dnes patří Česká republika jako nástupce někdejšího Československa k nejúspěšnějším celkům hokejové historie, jedenačtyřicet medailí z mistrovství světa nemá ani Rusko či Kanada, země s několikanásobně větší hokejovou základnou.
Share on Facebook
