Vrátí se všichni mladí? ptá se Šindelář. V Boleslavi stíhá gólmany i kameru
Foto: hc-vitkovice.cz
Hokejovou kariéru prožil mezi třemi tyčemi, Filip Šindelář se nyní věnuje gólmanům coby trenér. V Mladé Boleslavi ale stíhá i jinou roli – každé extraligové utkání tam totiž tráví za kamerou.
Připraví si techniku, naladí optimální polohu a zaostří. Bývalý juniorský reprezentant, který domácí soutěž v minulosti chytal za Mladou Boleslav, Vítkovice, Liberec či Spartu, si tuhle osobní novinku pochvaluje. „Je to dobrá zkušenost. Zase něco jiného, než co jsem dosud u hokeje poznal," povídá.
Jak jste se k tomu dostal?
V klubu sháněli někoho, kdo by mohl natáčet utkání. Jelikož jsem na ně v minulosti chodil pravidelně, sám nebo s dětmi, řekl jsem, že bych si to vyzkoušel. Dal jsem se do toho a musím říci, že mě práce s kamerou baví. Navíc místo, kde ji mám postavenou, je skvělé. Zápasy krásně vidím, mám přehled. Je to zajímavé.
Jste typ člověka, kterého to vždycky zajímalo? Natáčel jste si sám pro sebe na kameru?
To právě vůbec. (směje se) Pracovat s kamerou zvládnu, ale že bych se o to nějak zajímal, to ne. Při zápasech to není těžké, hru natáčím z celkového pohledu, není to jako v televizi, kde střídají detaily a různé záběry. I to byl důvod, proč jsem do toho šel. Natáčím hru, kameru posouvám v podstatě tam, kde je zrovna puk.
Sestřihy si pak vytváří videokouč Jan Vidner?
Přesně tak. Já pořídím záznam utkání, Honza si s tím pak pracuje, jak potřebuje. Já jsem na zápasech od toho, aby měl všechno správně nastavené a natočené.
Zajímal jste se o práci s videem dřív? V době, kdy jste sám chytal?
Samozřejmě. Dá se říci, že to znám. Trenéři s tím už tehdy pracovali. Jelikož teď v Mladé Boleslavi působím u mladých brankářů, video je součástí naší přípravy. Gólmany si dělám já, resp. materiály připraví Honza Vidner a já je pak předkládám klukům. S technikou to zvládáme.
Foto: Lubomír Hynek, hokejsumperk2003.cz
V brance jste strávil dlouhé roky, předpokládám, že vás činnost kouče gólmanů baví a naplňuje. Je to tak?
Určitě. Dá se říci, že když jsem končil kariéru, bylo to moje přání. Během poslední sezony mého aktivní chytání jsem zvažoval, co bude dál. Působil jsem v Litoměřicích a pravidelně tam z Boleslavi dojížděl. Lákalo mě pokračovat a jsem hrozně rád, že mi to boleslavský klub umožnil. Dělám brankáře od první třídy do dorostu. Je toho dost, ale hrozně mě to baví.
Máte mezi svěřenci talenty, kteří by to mohli dotáhnout do extraligy podobně jako třeba Jan Růžička?
Doufám, že ano. Kluky máme šikovné. Dělám s nimi čtvrtým rokem, určité výsledky jsou. Nechci samozřejmě říkat, že to je moje zásluha. Ale talentované brankáře máme. Bude záležet hlavně na nich, jak budou trénovat a pracovat. Já jim mohu říci, co by šlo dělat, čeho se vyvarovat. Tak, aby o to kluci nepřišli až za nějaké tři roky, ale hned.
Vzhledem k opatřením vůči koronaviru nemohou mladí hokejisté už skoro dva měsíce na led. Cítíte velkou frustraci?
Je to hrozný! Pro hráče i pro trenéry je to zlé, protože bez ledu se toho dá dělat velmi málo. Ano, můžete se připravovat venku, v jiném prostředí. Ale bez přípravy na ledě to v případě hokeje dlouhodobě nefunguje.
„Hokej hrají obě děti. Syn i dcera. V brance naštěstí nejsou, protože v tom případě bych je pak drezúroval já a to by bylo asi špatné."
Může mít pauza vliv na dovednosti mladých gólmanů? Ve smyslu, že jim až ohrozí kariéru?
Já mám hlavně strach, aby se nám vůbec vrátili. Nemyslím jen brankáře, ale malé hokejisty obecně. Děti si zvyknou být doma, najdou si jiné aktivity a zájmy. Z toho máme strach. Po herní stránce se do toho kluci dostanou rychle, například u páťáků a podobně. Možná mají trošku smůlu dorostenci a junioři, ti jsou ve věku, kdy se jejich kariéra svým způsobem láme a záleží, zda to všechno zvládnou. Na druhou stranu – nucenou přestávku mají i jinde. Je to v celé republice, možná i jinde v Evropě.
Původně pocházíte z Vlašimi, v mládí jste chytal za Jindřichův Hradec a později za další kluby. Proč jste se usadil v Mladé Boleslavi?
Přišel jsem v sezoně 2001-02 a za Boleslav pak s přestávkami chytal asi osm let. Později jsem zamířil do Vítkovic, kde jsem původně počítal s tím, že tam budu rok nebo dva. Ale natáhlo se to na nějakých šest let. Tehdy jsme přemýšleli, zda zůstaneme v Ostravě, ale táhlo nás to zpátky do Čech. I kvůli rodičům. V Boleslavi jsem dlouho hrál, mám tu hodně známých, ve městě jsem si koupil byt. Bral jsem to i tak, že kdyby nevyšla možnost pokračovat jako trenér, nabídka práce je v Mladé Boleslavi poměrně pestrá.
Vedete k hokeji děti?
Hrají ho obě. Syn i dcera. V brance naštěstí nejsou, protože v tom případě bych je pak drezúroval já a to by bylo asi špatné. (směje se) I vzhledem k dětem jsem se rozhodl pro Boleslav. Spoustu jiných musejí rodiče vozit na tréninky z menších měst, v Boleslavi jsou podmínky vynikající.
Kde jste prožil nejhezčí část kariéry? Ve Vítkovicích?
Ano, ale i v Boleslavi. Všechno to byly krásné roky. Chytal jsem osmnáct let, někdy bylo hůř, jindy lépe. Musím říci, že kdekoli jsem byl, tam se nám líbilo. Vzpomínám na Ostravu, rád se tam vracím. Pro mě bylo cenné, že jsem s hokejem mohl projet republiku.
Když srovnáte dnešní náplň práce gólmany s dobou vašeho chytání, je to pořádný rozdíl, že?
No ježiš! Kdybych v osmnácti věděl, co vím teď, tak bych se to pokoušel změnit dřív. Ale trend nějakým způsobem jde, stejně jako se vyvíjí hokej. I když v případě brankářů to teď víceméně stagnuje, řeší se spíš jen úplné detaily, ale právě ty rozhodují o gólech. O tom, zda jich dostanete víc nebo méně.
Když jste s Vlastimilem Lakosilem tvořili brankářskou dvojici na mistrovství světa dvacetiletých 1999, neměli jste v realizačních týmu trenéra brankářů. Příprava byla vyloženě individuální?
Bylo to tak, že jsme se koukali a sledovali, co a jak dělají jiní brankáři. Na turnajích, v televizi. Člověk si při tréninku zkoušel věci sám. Znáte to – zkouška stylem pokus omyl. Jestli to vyjde. Jako trenér můžu dneska klukům poradit, co funguje.
Je také důležité, že si s gólmany povídáte?
Záleží, jak u koho. Někdo rád mluví, v klubu se mi smějí, že to s nimi probírám až moc. Jiní brankáři jsou zase spíš uzavření. Každopádně je důležité, aby kluci věděli, že jim věříme. Komunikace chybět nesmí, to je jasné.
Protože gólmani mají svůj svět.
Ano, to je pravda. Trenéry brankářů dělají hodně bývalí gólmani, ale není to pravidlem. Je spousta trenérů, kteří na vrcholové úrovni nechytali, ale přesto k tomu mají co říci. Jejich pohled je zase trochu jiný. Proč ne.
Foto: hc-vitkovice.cz
Share on Facebook
