2. liga i šampionát. Musela jsem být lepší než kluci, říká rozhodčí Smetková

Foto: Karel Švec, Český hokej

(BRAMPTON, od naší zpravodajky) Kamila Smetková se stala v listopadu první ženou, která jako rozhodčí nastoupila ve třetí nejvyšší mužské soutěži v Česku. Ve druhé lize odpískala celkem patnáct zápasů, má také zkušenosti z mezinárodních akcí a letos poprvé se podívala na elitní mistrovství světa žen, které se koná v kanadském Bramptonu. Míří ovšem ještě výš. Je v širší nominaci rozhodčích pro olympijské hry 2026 a ráda by se dostala také do první ligy.

Kamilo, jako rozhodčí jste na svém prvním elitním světovém šampionátu žen. Jak se vám tady líbí?
Šampionát si užívám, je to pěkné prostředí, hraje se v zámoří, což je hokejové centrum. Zápasy míváme většinou rozlosované na dva dny dopředu, takže ve volnu už jsem se byla podívat i v centru města Toronta. Ve středu se nehraje vůbec, takže to se půjdeme podívat do Síně slávy a asi i na baseball. Akorát hotel teda máme blízko letiště a kolem nic moc není. Jinak se chodím samozřejmě dívat i na zápasy a podporuju české holky, byť bych to neměla úplně říkat (směje se).

Takže dopředu nevíte, kdy budete pískat?
Rozdělení na zápasy nám chodí večer, kdy se většinou dozvím, že druhý den pískám. Někdy takhle přijdou třeba i dva dny najednou, ale třeba během play off přijde nominace právě večer a na druhý den se jde. Já v podstatě vím, že zítra budu pískat, ale co bude dál, nevím.

Není to složité na organizaci času a plánování?
Je to složitější, protože člověk do poslední chvíle neví, co bude dělat. I tak si to ale vždycky nějak zvládnu naplánovat. Když mám volno, tak jdu do posilovny, někam se podívat, nebo třeba na zimák.

Hned na úvod mistrovství jste dostala zápas Češek. Jaké to pro vás bylo?
Dneska už se neřeší, že rozhodčí píská svoji zemi. Pro mě to byla celkově premiéra v top divizi mistrovství světa žen a moc jsem si to užila. Věděla jsem, že mě v Česku podporují jak kolegové rozhodčí, tak třeba spolužáci, kolegyně z práce, rodina nebo přítel. Bylo to fakt super. Zároveň mi po zápase lidé psali, že fandí nejen holkám, ale i mně. To se tak často nevidí, aby lidé fandili rozhodčímu. Psali mi jak známí, tak úplně cizí lidé, kteří mě našli na sociálních sítích. Za mě to bylo opravdu super, hrozně jsem si to užila.

Znáte se s českými hráčkami?
Ano, já jsem taky v reprezentaci působila, takže většinu z nich znám. Byla jsem v osmnáctce, jezdila jsem i na áčkové reprezentační akce. Na hlavním mistrovství jsem teda nikdy nebyla, ale byla jsem na turnajích čtyř zemí a dalších. Ty mladší holky, třeba ročník 2006, už neznám, ale svoje vrstevnice nebo starší hráčky ano.

Foto: Jakub Formánek, shkmhodonin.cz

Několik reprezentačních akcí už ale máte za sebou také jako rozhodčí. Jaké jsou vaše zkušenosti?
Moje první akce byla v roce 2019 v Kapském městě a ještě ten rok jsem jela na divizi IA do Maďarska. V roce 2020 jsem byla na IA U18 v Německu. Pak byly covidové roky, kdy byla pauza a minulý rok jsem byla na šampionátu top divize U18, kde jsem pískala i zápas o třetí místo. No, a letos jsem tady. Jinak v Česku pískám DHL extraligu juniorů a druhou ligu mužů.

Zaujala mě Jihoafrická republika, to není úplně hokejová destinace…
To byla úplně nejnižší divize. Hokej tam byl v podstatě o ničem, ale člověk se tam obyčejně nepodívá. Navštívila jsem třeba pláž, na které byli tučňáci, takže po této stránce jsem si to užila. Hokej ale samozřejmě nic moc.

Co si na mistrovstvích nejvíce užíváte?
Tady konkrétně atmosféru. Když jsem pískala zápas Finsko – Švédsko, tak i tam bylo hodně lidí. Za mě je to super, jde znát, že je Kanada hokejová země. Jinak je to samozřejmě kolektiv a také to, že se můžu někam podívat a poznám nová místa i z jiné stránky, ne jen z hokejové.

Jaký pozorujete největší rozdíl mezi tím, když jste na reprezentační akci přijela jako hráčka, a když teď přijedete jako rozhodčí?
Nechci říct, že rozhodčí je tu sám za sebe, protože tu sám za sebe není, ale v podstatě se každý snaží dostat do play off. Občas někdo působí takovým dojmem, že jede sám na sebe. Největší rozdíl je ale v organizaci času. Když jsem jezdila na akce jako hráčka, tak jsme většinou ráno měly rozbruslení, meetingy, videa, přišlo mi to víc nabité. Teď máme samozřejmě také nějaké meetingy a řešíme organizační věci, ale je to volnější. Můžu si zajít do posilovny, kdy chci, nějak si určit svůj vlastní program. Když jsem byla jako hráčka, tak jsme měly program přesně nalajnovaný.

Foto: Karel Švec, Český hokej

Jak na to vzpomínáte?
Určitě v dobrém. Vždycky jsem si to užívala, s holkami byla zábava. Na realizační tým vzpomínám také ráda. Většinou jsme se i někam společně podívali. Třeba když jsem byla na mistrovství světa osmnáctek v Buffalu nebo St. Catharines, tak jsme se byli v obou případech podívat na Niagarské vodopády. Teď mě tento výlet možná taky ještě čeká (usmívá se).

V Česku pískáte mužské soutěže, v čem je tady největší rozdíl?
Já pískám na čáře, takže neposuzuju třeba hru tělem, ale celkově je to takové jiné. Holky se staví jinak na buly, úplně jinak komunikují. U chlapů je kolikrát více předvídatelné, kam přihrávka nebo hra půjde. U holek je to složitější přečíst. Chlapský hokej je jinak silovější.

Jak velký je tedy skok mezi vaší klasickou sezonou a šampionátem?
Myslím si, že nejlepší průpravou je na to juniorská extraliga, potažmo ta druhá liga, protože se tam konfrontuju s dospělými lidmi a na mistrovství jsou také dospělé ženy. Co se týče technických dovedností, tak si myslím, že se to může vyrovnat nejvyšší české juniorské soutěži. Rychlostně to záleží tým od týmu.

Na co jste si musela zvykat konkrétně v Kanadě?
Když vezmu i věci mimo hokej, tak ze začátku to byl určitě posun času. Je tu užší kluziště a na IIHF po nás chtějí dělat věci trošku jinak. Například zastupovat za modrou čáru nebo držet větší rozestup mezi dvěma čárovými rozhodčími. U nás v Česku je to naopak, musíme být blíž. Na buly jsme tady možná trošku striktnější než v Česku. Jsou tady určitě jiné standardy než v českých ligách.

Myslíte na to během zápasu?
Ano, je pravda, že nad tím často přemýšlím. Kolikrát si řeknu "ježišmarja, to dělám špatně, teď musím jet trochu dál" (směje se). Ano, jsou chvíle, kdy nad tím přemýšlím.

Celé mistrovství také doprovází nová kampaň IIHF „Inspire the next“. Co na ni říkáte?
Za mě je super inspirovat další generaci, ať už trenérek, videotrenérek, žen rozhodčích nebo hráček a dalších, které se v hokeji pohybují, třeba z řad médií. U českého nároďáku se mi líbí, že má trenérku ženu a zakomponovává do realizačního týmu stále více žen. Za mě to tak nebylo, to nebyla v realizačním týmu žádná žena. Teď je tam kustodka i manažerka. Do ženského hokeje by měly patřit ženy.

Foto: Karel Švec, Český hokej

Jaké podmínky v tomto směru podle vás panují v Česku?
V Česku to není bůhví co, co si budeme nalhávat. V severských zemích nebo Kanadě a USA je to úplně na jiné úrovni. V České republice by chtěl ženský hokej ještě o něco větší podporu v tom, aby byly holky zapojovány do soutěží. Nejvyšší česká ženská liga je podle mě tak na úrovni nejnižší soutěže dorostu. A pokud chce být holka v reprezentaci a hrát v Česku, tak musí hrát s kluky. Nebo tak jsem to měla minimálně já a vím, že je to tak i doposud. I v pískání pro mě bylo hrozně těžké dostat se do druhé ligy mužů.

Jakto?
Mohla jsem být lepší na fyzických testech, samozřejmě co se týče běhu a podobně, silově se s muži určitě nemůžu rovnat, nebo i v samotném rozhodování, ale bylo to pro mě těžké. Musela jsem pro to udělat mnohem víc než chlapi. Momentálně jsem jediná žena ve druhé lize a snad nás bude do budoucna víc. Také doufám, že bych se jednou mohla podívat i do první ligy. To je takový můj sen.

Co znamená, že jste pro to musela udělat mnohem víc?
Musela jsem dosáhnout chlapských limitů, což znamená pro mě jako pro ženu více trénovat, abych to zvládla. Na začátku sezony jsem potom musela ukázat, že na to opravdu mám, aby mě v listopadu dali do druhé ligy. Musela jsem tedy být lepší než kluci.

Považujete se za průkopnici?
Ano, snažím se prošlapat cestu i dalším holkám, aby nás bylo postupem času víc a do budoucna nás třeba dali i do té první ligy. Za mě by to bylo super a rozhodně velký krok, protože co se bavím s holkami tady v cizině, tak normálně pískají třeba první švédskou ligu. Je to tam běžné, berou to tam normálně, kdežto u nás je to složitější.

Jak vás ve druhé lize přijali?
Ve druhé lize mě přijali skvěle. Nikdo mi za těch patnáct zápasů nevynadal, což jsem nečekala, ale je pravda, že jsem tam velice nic nepokazila. Byla jsem soustředěná a dařilo se mi. Hráči za mnou kolikrát jezdí s tím, že mi to sluší, nebo mě pochválí za rozhodnutí ofsajdu nebo zakázaného uvolnění. Chovají se ke mně slušně, občas mě někdo pochválí i na sociálních sítích. Musím říct, že to předčilo má očekávání.

Kromě pískání také hrajete za Karvinou, studujete a pracujete. Jak to stíháte?
Je to náročné. Jsem na půl úvazku na základní škole jako učitelka, i když tuto práci v budoucnu dělat nechci. Chtěla jsem to mít jako praxi, prostě si to zkusit. Letos ještě státnicuju, jsem v pátém ročníku oboru management sportu na Masayrkově univerzitě, do 28. dubna mám odevzdat diplomku, tak už si přeju, aby to bylo za mnou (usmívá se).

Je takový životní styl dlouhodobě udržitelný?
Do další sezony už bych chtěla zvolnit. Buď půjdu ještě studovat, nebo budu pracovat, ale rozhodně jen jednu z těchto věcí. Hraní už pro mě není číslo jedna, to je teď pro mě momentálně pískání, protože mým cílem je dostat se na olympiádu. Jsem v širší nominaci, takže s námi pracují. Je to všechno hodně náročné, protože v podstatě nemám žádný volný čas pro sebe. Buď píšu diplomku, dělám něco do školy, jsem v práci, pískám, nebo trénuju. Už se svým způsobem těším, až to skončí.

Své aktuální zaměstnání tedy neberete jako prioritu...
Na prvním místě je pro mě hokej. Kdybych si měla vybrat, jestli půjdu do práce, nebo na hokej, vždycky dám přednost hokeji. Před mistrovstvím jsem musela jít za ředitelkou s tím, jestli mi dá volno. Kdyby mi řekla, že ne, tak radši skončím v práci a pojedu sem. Hokej je teď pro mě opravdu číslo jedna a odráží se to ve všech aspektech mého života. Je mi čtyřiadvacet, hodně lidí se mě ptá třeba i na rodinu. Na to vždy odpovídám, že momentálně ne, na cokoliv jiného budu myslet až po olympiádě.

Foto: Markéta Křížová

A jak to zatím s vaší cestou na olympiádu vypadá?
Momentálně existuje širší skupina, jmenuje se Cesta do Milána. Jsme tam dvě Češky, míváme meetingy, později bude nějaké testování. Berou nás na mistrovství světa žen top a IA divize, pak taky na mistrovství světa žen do osmnácti let. To jsou takové tři akce, na které by nás měli brávat a postupně se bude výběr zužovat.

Jak vysoko je olympiáda na vašem žebříčku?
Prvním mým cílem bylo dostat se na hlavní mistrovství světa, no a výš už je jen olympiáda. Je to můj cíl a snažím se na sobě pracovat. Snad to jednou vyjde. Kdyby nevyšla olympiáda 2026, tak třeba 2030, ale teď se opravdu upínám na tu nejbližší a dělám všechno pro to, abych se tam dostala.

Jakým způsobem na sobě pracujete?
Chodím na ledy a pracuju na bruslení. Byť na bruslích stojím odmala, tak vždy můžu zlepšit techniku. Chodím do posilovny, běhat, samozřejmě musíme číst pravidla. Taky se na videu dívám na některé situace a říkám si, co bych udělala jinak. V Česku se mě snaží podporovat tím, že mi dávají co nejvíce zápasů. Letos jsem měla 22 zápasů v DHL extralize juniorů, 13 zápasů v základní části druhé ligy mužů, a dokonce mi dali i dva zápasy play off. Za to jsem nesmírně šťastná, posouvá mě to nahoru.

Takže cítíte podporu?
Tím, že mě od listopadu dávají do druhé ligy, byť bylo těžké se tam dostat, tak už tu podporu cítím větší. Dostávám hodně zápasů i v juniorce, což je taky dobrá průprava. Třeba už jen proto, že tam pískám s prvoligovými nebo extraligovými kolegy. Kolikrát mi řeknou, co mám dělat lépe, poradí mi.

Jak se tedy ohlížíte za letošní sezonou?
Dostat se do druhé ligy byl můj sen. Dostala jsem se i do play off, což jsem nečekala. Celkově se mi dařilo. První zápasy na mistrovství se mi taky povedly a uvidíme, co bude dál. Doufám, že bych mohla dostat i nějaké čtvrtfinále nebo semifinále. Pro tuto akci jsem tu ale benjamínek, jsem tu nejmladší a mým cílem je udržet se v této elitní skupině a příští rok jet znovu. Taky bych se jednou chtěla dostat do první ligy. To je takový můj sen. Extraliga už je přece jen někde jinde, ale o první lize už i padla řeč v tom smyslu, že by to do budoucna mohlo jít.

Foto: Roman Kantor, hc-kometa.cz

Share on Facebook Share on Twitter

• Ženský hokej
• Reprezentace žen