Druhý protinožec v extralize: Čeština je vtipný jazyk, v Austrálii nemáme plexiskla
Foto: Martin Voltr
Už sedmým rokem hraje hokej v Česku, jeho domov je přitom 16 tisíc kilometrů daleko. Kale Costa se totiž narodil v australském Sydney, kde také začínal s bruslením. Proč si vybral tak netradiční sport? Odkud zná Nathana Walkera, prvního Australana v NHL? A kvůli čemu se mu v Pardubicích tolik líbí?
Kromě drobných chyb ve skloňování umí perfektně česky, takže protihráči na ledě ani nemusejí poznat, že Kale je cizinec. Jeho hokejový projev totiž rozhodně nenaznačuje, že devatenáctiletý útočník pochází z tak daleké a hokejově nerozvinuté země, jakou je Austrálie.
Věří si na puku, ovládá herní myšlení, je velmi soutěživý. A výborně bruslí. V pardubické juniorce sbírá bod na zápas, těší se na play off a vyhlíží i další šanci v dospělém hokeji.
Kale, co vás vedlo k tomu, že jste si jako malý vybral právě lední hokej?
Když jsem by malý, můj táta pracoval v Kanadě, kde hokej dost sledoval. Už dříve totiž hrál in-line hokej, takže do ledního hokeje se postupně zamiloval. Proto jsme pak s bráchou začali hrát lední hokej. Ze všech sportů, které jsem dělal, se mi líbil nejvíce.
Jaké další sporty vás v mládí bavily?
Chodil jsem na plavání a hrál jsem i fotbal.
Rugby nebo kriket jsou přitom v Austrálii mnohem populárnější. Tyto sporty vás nelákaly?
Ano, popularitu mají určitě vyšší než hokej, líbí se hodně lidem. Ale pro mě až tak zajímavé nejsou.
Pamatujete si své hokejové začátky? Jak fungují hokejové tréninky a soutěže na jižní polokouli?
Celkově bylo v okolí Sydney – tedy ve státě New South Wales – tak sedm týmů. Jednou týdně jsme měli trénink a jednou týdně hráli zápas. Dohromady vždy hrály dva ročníky, takže se scházelo zhruba deset hokejistů.
„Poslali jsme Honzovi Čalounovi video, aby v Ústí věděli, jak hraju. A oni mi řekli, ať přijedu na zkoušku.“
A kvůli nízké konkurenci jste se rozhodl pro přesun do střední Evropy?
Jednoho dne se mě taťka zeptal, jestli bych nechtěl jít hrát do Česka. Známe se totiž s Nathanem Walkerem a také v Austrálii máme nějaké známé okolo hokeje. Takže se naskytla tato možnost. Poslali jsme Honzovi Čalounovi video, aby v Ústí věděli, jak hraju. A oni mi řekli, ať přijedu na zkoušku.
To chtělo odvahu…
No, to jo… Do Česka jsem přišel ve třinácti letech. Naštěstí mě chtěli, takže se to vyplatilo.
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Byl pro vás právě Nathan Walker už od mala tím největším vzorem?
Určitě, protože byl jediný (a dodneška je jediný) dobrý hráč z Austrálie.
Stejně jako vy odešel do Česka ve třinácti letech, nyní hraje NHL… Říkal jste, že ho znáte osobně?
Hrál ve stejném týmu jako můj starší brácha, Blacktown Flyers. S bráchou jsou kamarádi, takže Nathana zná celá naše rodina.
Ne každému se poštěstí znát osobně hokejistu NHL. A ne každý cizinec se taky naučí česky. Bylo to pro vás hodně náročné?
V Ústí jsem chodil na základní školu, takže místo angličtiny jsem měl doučování češtiny. Kromě toho jsem měl i svoji překladatelku, která mi hodně pomohla. A když cizí řeč posloucháte každý den, tak vždycky nějaká slova pochytíte. Postupem času to bylo lepší a lepší.
„Nathan Walker hrál ve stejném týmu jako můj starší brácha. Jsou kamarádi, takže ho zná celá naše rodina.“
Jaká byla naopak angličtina Čechů?
Když jsem přijel do Ústí, tak se se mnou kluci snažili mluvit. Mluvili vždy tak, abych rozuměl, co chtěli říct. Chtěli mi pomoct, snažili se. Třeba to ani neřekli správně, ale vysvětlili to tak, abych rozuměl, co po mě chtějí.
Neměl jste zpočátku problémy také s vnímáním hokeje? V dorostu už se v Česku trénuje prakticky profesionálně.
Táta mi vždy o taktice něco říkal, ale když jsem přišel sem, tak trenéři anglicky uměli. Takže mi taky vždycky vysvětlovali, co po mě chtějí.
Předpokládám, že nejvíce vám pomáhal právě Jan Čaloun, který ústeckému hokeji dodnes šéfuje.
Dokonce jsem u něj i bydlel. Věděl jsem, že hrál v NHL, takže zkušeností má hodně. Pamatuju si i to, že hrál dvě sezony v Pardubicích. Vždy když jsem byl v nějaké situaci, tak mi poradil, co můžu udělat lépe. A byl to taky tvrdý trenér.
Jak jste se pod jeho vedením cítil v Ústí nad Labem?
Byl jsem docela natěšený na tréninky, protože se trénovalo každý den. Na to jsem z Austrálie nebyl zvyklý a moc jsem se na to těšil. Ale bylo to celkově hodně jiné, Ústí nad Labem a Sydney z hlediska hokeje nejde moc porovnávat.
Asi ani z hlediska životního. Zatímco Ústí má 90 tisíc obyvatel, v Sydney žije přes 5,3 milionu lidí…
Tyhle rozdíly jsem tolik nevnímal, hlavně jsem chtěl být na zimáku. A ten je v Ústí o dost hezčí než v Austrálii. V celé zemi máme třeba jen jeden zimní stadion, který má plexiskla.
„Byl jsem docela natěšený na tréninky, protože se trénovalo každý den. Na to jsem z Austrálie nebyl zvyklý. Ale bylo to celkově hodně jiné, Ústí nad Labem a Sydney z hlediska hokeje nejde moc porovnávat.“
V jednom ze starších rozhovorů Jan Čaloun oceňoval, jak výborně bruslíte. Proč vynikáte zrovna v této dovednosti? Je to talentem, nebo tréninkem?
Tím, že jsme v Austrálii měli málo tréninků na ledě, tak jsem hodně bruslil na kolečkových bruslích. Nevím, jestli to je tím. Ale vždycky jsem patřil mezi nejrychlejší, třeba i při běhání. Velmi často jsem díky tomu závodil za školu.
Vynikal jste s bruslařskými dovednostmi i v českém dorostu?
Hrát v Česku pro mě tedy bylo o dost náročnější. Protože já jsem třeba v Austrálii začínal už ve čtyřech letech, ale jsou i děti, které začínaly až v sedmi nebo osmi letech, což už je pozdě. Berou hokej spíš jako koníček.
Foto: Martin Voltr
Zažíval jste nějaké těžší chvilky po příjezdu do Česka?
Rodiče jsou ze mě šťastní, ale chybí mi… Po domově se mi stýská pořád, hlavně okolo Vánoc. Už jsem si na to ale zvyknul a moc to neřeším. Soustředím se na hokej a snažím se být co nejlepší. Chci se v hokeji dostat co nejdál, a i když kvůli tomu musím být bez rodičů, vím, že to zvládnu.
Létáte domů alespoň přes léto?
Ano, ale teď jsem se tam kvůli covidu nedostal. S rodiči si alespoň voláme, v podstatě každý víkend.
A dorazili už někdy za vámi také oni do Česka?
Byli tady už několikrát, většinou vždy přiletí v září i s bráchou. Mladší brácha taky hraje hokej, ale víc jezdí na kole a hokej má jen jako koníček. Kvůli covidu sem teď ale rodina dlouho nepřijela.
„Českou kuchyni mám rád, většina jídel mi chutná. Moc nemusím jen knedlíky a vařené brambory, protože na hotelu, kde máme od klubu zařízené bydlení, je dostávám až moc často.“
Složité pro vás asi musí být i počasí. Průměrná roční teplota v Sydney se pohybuje okolo 21 stupňů Celsia, v Pardubicích je takové podnebí jen od května do srpna.
Na české počasí jsem si zvyknul, to už pro mě problém není.
A na české jídlo?
Českou kuchyni mám rád, většina jídel mi chutná. Moc nemusím jen knedlíky a vařené brambory, protože na hotelu, kde máme od klubu zařízené bydlení, je dostávám až moc často (směje se).
Řekl byste, že je tu oproti Austrálii i rozdílná mentalita?
Češi jsou hodně vtipní. Myslím si, že je to i tím, jak bohatým jazykem čeština je. Máte hodně výrazů, ustálených slovních spojení nebo frází, občas se něco ani nedá přeložit do angličtiny, třeba různé dvojsmysly. Občas něčemu nerozumím, ale jinak se v kabině hodně bavím (směje se).
Foto: Martin Voltr
Byla v kabině zábava i před vaším prvním startem v extralize? Do Karlových Varů totiž tehdy kvůli střevní viróze v A-týmu vyrazila téměř celá pardubická juniorka.
Bylo mi sedmnáct let, takže to rozhodně nebyl jednoduchý zápas. Cítil jsem se nervózně a nevěděl jsem, co od toho čekat. Karlovy Vary přitom asi nehrály úplně naplno, ale zkušenost to byla skvělá.
Ve třech zápasech jste si extraligu zahrál i v závěru minulé sezony. Cítil jste se tehdy o trochu lépe?
To už jsem hrál Chance ligu, takže jsem měl nějaké zkušenosti z dospělého hokeje. A v extralize se tolik nebruslí jako v první lize, je to tam o dost chytřejší. Ale myslím, že jsem to zvládnul docela dobře, hrát mezi dospělými. Musím jen hodně zesílit.
„V Ústí jsem se cítil dobře, ale mým domovem už jsou Pardubice. Líbí se mi tady víc, hraje se tu skvělý hokej, prostředí je velmi příjemné a mám tady i skvělé kamarády.“
Jak trávíte svůj volný čas?
Na dálku studuju na jedné střední škole, jinak jsem často s kamarády a spoluhráči. Rád se chodím i dívat na extraligu. Když na ni koukám, tak se můžu hodně naučit.
Na koho z A-týmu se vždy nejvíce těšíte?
Nejradši mám Ondru Rohlíka, protože to je můj kamarád (směje se).
Sledujete i NHL?
Většinou si pouštím sestřihy toho nejlepšího. Můj oblíbený tým je Tampa Bay, takže nejradši mám Kučerova a Stamkose.
Co byste označil za své silné hokejové stránky?
Mám dobré hlavně bruslení, ale tolik mi nejde zakončení. Do budoucna bych chtěl právě zakončení zlepšit nejvíc.
Znají vůbec vaši kamarádi v Austrálii lední hokej?
Oni to vidí, ale že by tomu nějak rozuměli, to ne. Ale vědí, co to je.
Váš otec pracoval v Kanadě, ale je to Australan. A vaše maminka pochází z Filipín, že?
Ano, párkrát už jsme tam i letěli, mám tam totiž část rodiny. Je to ale trochu chudší země.
V rámci Česka je Ústecko taky chudším regionem. Jak se vám tam zamlouval běžný život?
Cítil jsem se tam dobře, ale mým domovem už jsou Pardubice. Líbí se mi tady víc, hraje se tu skvělý hokej, prostředí je velmi příjemné a mám tady i skvělé kamarády.
Jaká jsou vaše oblíbená místa v Pardubicích?
McDonald’s říct nemůžu (směje se). Ne, s klukama nejradši chodíme do CrossCafe na kávu nebo dort, jinak do města ani moc nechodím.
Share on Facebook
