Emigrace? Ani vteřinu jsme nelitovali, říká Petr Hejma, zapomenutý medailista z Grenoblu
O bývalých hokejových reprezentantech se obecně většinou ví, jak žijí, co dělají, kde působí nebo pracují. Přesto se najdou výjimky. Pokud zadáte na internetu do vyhledávače jméno Petr Hejma, objeví se u bývalého útočníka pražské Sparty a stříbrného medailisty z olympiády v Grenoblu maximálně odkazy přísně statistické povahy. Žádné články, žádné zajímavé rozhovory. Jak je to možné? "Nebyla příležitost, jsem spíš v ústraní," mávne skromně rukou. Bývalý výborný střelec odešel v roce 1968 do Německa, rozhodl se emigrovat poté, co tehdejší Československo obsadily armády spojeneckých vojsk. "S manželkou jsme to sice neplánovali, ale nikdy toho ani na vteřinu nelitovali. Prožili jsme krásné roky. Neměnili bychom," přiznává sympatický chlapík.
Když hovoří, pořád se směje. Je plný optimismu, pohody. Ani stopa po nějaké zášti, smutku, zklamání. "Když jsem šel do Německa, bylo mi třiadvacet let. Vlastně jsme se ženou začínali od nuly," vzpomíná. Hejmova manželka se za svobodna jmenovala Marta Lužová a patřila k nejlepším hráčkám stolního tenistu v Evropě. Společně se usadili poblíž Düsseldorfu, kde žijí dodnes.
Návštěvy vlasti nepodnikají moc často. "Přijedeme tak jednou dvakrát do roka, v Německu máme své povinosti. Ale dění tady samozřejmě sledujeme," říká někdejší člen bezvadné útočné formace Volek, Hejma, Svoboda, která se ze Sparty prosadila v kompletním složení do národního mužstva. "To bylo na podzim 1967. Pane, to už je let," zamyslí se na oko chlapík, jehož na webu hokejového Düsseldorfu najdete mezi dvanácti největšími legendami klubové historie.
Zatímco u našich západních sousedů je uznávanou osobností, doma se o něm neví. Jak žije zapomenutý medailista z francouzského Grenoblu, který před víc než čtyřiceti lety nasázel při olympiádě soupeřům v sedmi utkáních tři branky? "Jsem v důchodu. Po skončení hokejové kariéry jsem působil jako trenér, ale měl jsem i civilní povolání. Vystudoval jsem strojírenské zaměření a realizoval se potom ve zcela jiném oboru. Byla to velká osobní zkušenost," připomíná.
Na co nejvíc myslíte, když přijíždíte od západních hranic ku Praze?
"Je toho spousta. V Německu žijeme přes čtyřicet let, což je mnohem víc, než jsme s manželkou strávili tady. Po revoluci nás nenapadlo, že bychom se měli vrátit natrvalo, ale když to jde, vyrazíme aspoň na krátké návštěvy. Manželka tu má maminku, které je 91 let, její sestře ještě o dva roky víc. Snažíme se pomoci, být něco platní. Ale jinak máme zázemí v Německu. A ty vzpomínky? Je jich moc. Týkají se dětství, mládí, samozřejmě hokeje."
V kolika letech jste s ním začínal?
"V deseti, to bylo v roce 1955. Mám ještě dvojče Pavla, spolu jsme chodili mydlit hokej, spolu jsme vyrůstali. Vždycky jsme hrávali v útoku, už v žákovských kategoriích k nám ve Spartě dali Pavla Svobodu. Když nastal čas vojenské služby, odešli jsme do Litoměřic. Mě si pak na rok vytáhl trenér Pitner do Jihlavy, bratr dokončil vojnu a šel do Litvínova. Také mu hokej šel. Já se před vojnou vyučil nástrojařem a po návratu z Jihlavy byl šťastný, že mohu být ve Spartě."
Tehdy panovala silná konkurence. Hrát za takový klub něco znamenalo. Jak jste si připadal mezi tehdejšími hvězdami v týmu?
"Jako ve snu. Karel Gut, Franta Tikal - to pro nás byli borci jako hrom. Slyšeli jsme o nich v rádiu, vzhlíželi k nim. A já pak s nimi seděl v jedné šatně. Něco neskutečného. Jako mladý kluk jsem netoužil po ničem jiném. Víte, neměli jsme to doma jednoduché. Táta byl živnostník, komunisti mu podnikání zatrhli a pak ho zavřeli. Maminka s námi zůstala sama, bylo nás šest sourozenců. Žili jsme hodně skromně, každý z nás si vážil maličkostí. Sparta pro mě znamenala všechno."
Kdy vznikla vaše spolupráce s Pavlem Volkem a Pavlem Svobodou, jež zdobila Spartu koncem 60. let minulého století?
"Po mém návratu z vojny. S Pavlem Svobodou jsem hrával už dřív, Pavel Volek nahradil mého bratra. Ohromně jsme si vyhovovali. Předváděli jsme na tehdejší dobu hodně agresivní hokej. Byli jsme pořád v pohybu a často měnili místa, soupeři nás těžko mohli přečíst. V sedmašedesátém jsme se dostali do národního týmu. Bylo to v utkání proti Švédsku. To první se nějak nepovedlo, na druhý zápas nás tedy dodatečně zařadili do sestavy. Já měl přitom hodně těžké nohy."
Jak to?
"O reprezentaci jsem neměl tušení. Domů nám přivezli koks, takže jsem vzal lopatu, kolečko a začal tu hromadu skládat. Když jsem byl v nejlepším, přišli pánové Bukač a Císařovský ze Sparty, že prý nás chtějí do reprezentace. Jestli můžu. Jasně, že jsem mohl. Jen jsem si v hlavě říkal, jestli to vůbec zvládnu. Složit dvacet metráků a pak jít na Švédy, to není žádná legrace. No, zvládl jsem to. Ale nohy jsem cítil pekelně."
Jako jediný jste se v elitním výběru udržel i pro olympijské hry v Grenoblu. K čemu se váže vaše nejmilejší vzpomínka z turnaje?
"Jednu konkrétní asi vybrat nedovedu. Byl jsem šťastný, že mohu v týmu být. Na pozici útočníků panovala ohromná konkurence. Jarda Holík, Vašek Nedomanský, Jirka Kochta, Jožo Golonka, Richard Farda a další. Možná hrálo roli, že jsem měl celkem dobrou sezonu a že mě také z Jihlavy znal pan Pitner, který tehdy vedl nároďák s trenérem Kostkou. Snažil jsem se jim to oplatit pořádnými výkony, naskakoval jsem ve formaci s Gustou Havlem a Josefem Černým.."
V nezapomentulném zápase jste tehdy porazili sovětskou sbornou 5:4, vy jste přitom dával jednoho z našich gólů.
"Ano, toho čtvrtého. Sověti byli vynikající. Skoro nepřekonatelní. A nám se je povedlo zdolat. Vidím to jako dneska - tu ohromnou radost, úlevu, štěstí. Mohli jsme získat zlato, ale remizovali jsme se Švédy. Přitom já tehdy trefil tyčku! Pořád mám před očima, jak ten puk letí na bránu. A nakonec končí na tyči. Strašná škoda... Ale stříbra si moc vážím. Je to můj největší hokejový úspěch. Bylo mi dvaadvacet let, nemohl jem tomu uvěřit."
Potěžkáte v rukách občas nejcennější medaili?
"Moje paní jich má víc, byla úspěšná ve stolním tenisu. Jsou všechny pěkně pohromadě. A když je někdo chce vidět, tak mu je ukážeme."
Po olympiádě jste dokončil ve Spartě sezonu 1968-69, ale tu další už nezačal. Přišla okupace a následně váš odchod do Německa. Plánoval jste ho předem?
"Vůbec ne. Všechno se nějakým způsobem vyvinulo, z naší strany šlo o reakci na dění v republice. Když přijeli 21. srpna 1968 ráno Rusové, byli jsme se Spartou na soustředění v Litvínově. Nikdo nevěděl, co se děje. Druhý den jsme se snažili dostat do Prahy, sháněli jsme autobus, který by nás odvezl. Ale nikdo ho nechtěl poskytnout, Sověti je totiž zabavovali. Pak se nějaký chlapík přece jen našel. Povídal: Mám dvě děti, co když je už nikdy neuvidím? Přemluvili jsme ho. Po strašlivě komplikované cestě jsme dojeli do Prahy. Na severu města jsme vytahali všechny věci a dali je do jednoho baráku. Pak jsme se pěšky plížili Stromovkou k domovu kolem ruských tanků. Byl to strašně depresivní pocit."
S budoucí paní jste posléze zvolili emigraci, stalo se během soustředění v Německu. Dohodli jste se spolu až tam?
"Pár dní po návratu z Litvínova jsme se Spartou vyrazili do Landshutu. A Marta byla v tu samou dobu v Německu na exhibici. Oba jsme se v jednu chvíli ocitli venku, do toho ta situace u nás. Říkalo se, že se ani nezačne hrát liga, po příchodu Rusů nikdo nevěděl, co bude. Rozhodli jsme se! O mé služby měl zájem Düsseldorf, manželka pak hrála za nedaleký Duisburg. Pomohl nám to zorganizovat jeden pán, naše životy rázem dostaly jiný směr."
Brzy poté ale nastala zajímavá situace, z Prahy vás přijela přemlouvat tříčlenná delegace.
"Ano, chtěli, abychom se vrátili. Nechci o nikom říkat nic špatného. Chápal jsem trenéra Bukače, kterého určitě mrzelo, že těsně před ligou ztratil útočníka. Reprezentační kouč Kostka vzkázal, že mi nemůže nic zaručit. Ale i kdyby nám slibovali cokoli, zpátky bychom nešli. V tomhle jsme měli s manželkou od první minuty jasno. Ti, co nás přijeli přemluvit, brzy pochopili. Jeden z těch lidí měl doma fiata šestistovku a hlavně se zajímal, kde by sehnal náhradní díly."
V komunistickém Československu jste se rázem stali nežádoucí, režim vás za odchod odsoudil. Na jak dlouho?
"Na dva a půl roku. Přišli jsme o občanství, později jsme dostali to německé, které máme s paní dodneška. Teď už je to dávno jedno, máme Evropskou unii. No a já tehdy navíc od hokejové federace vyfasoval zákaz startu na 18 měsíců."
To muselo být hrozné - ve třiadvaceti letech přijít skoro na dva roky o milovaný hokej.
"Bylo, samozřejmě. Trénoval jsem, k tomu chodil do školy, nějak se to přečkalo. Věděl jsem, že se musím připravit i na jinou variantu než na tu hokejovou. Udělal jsem si techniku a našel další uplatnění. Mezitím jsem hrával jen nějakou čtvrtou ligu u Dortmundu a tak. Nezbývalo, než čekat."
Nezvažoval jste vzhledem k tomu odchod do zámoří, kam se trest od Mezinárodního hokejové federace nevztahoval?
"To víte, že ano. Dostal jsem dobrou, lákavou nabídku. Rok po příchodu do Düssledorfu se ozval Detroit. Red Wings mě mali na předběžném listu, kluby NHL si nás evropské hráče rozdělily pro případ, že by se naskytla šance. Pozvali mě do kempu a já odletěl. Ve městě Pont Huron jsme pak tři týdny trénovali, byli tam také Fin Ketola nebo Švéd Svedberg, který se poté zabil při autonehodě. Sešla se nás spousta, klub mi pak nabídl docela zajímavý kontrakt."
Proč jste ho nepodepsal?
"Zvažoval jsem to z různých hledisek. Na jednu stranu to bylo lákavé, ale musel bych si zaplatit pojistku i náklady na živobytí. Po jejich odečtení by až tolik nezbylo. Myslel jsem také na rodinu. V roce 1970 se nám narodil syn Petr a zpětně jsem si říkal, že návrat do Německa byl rozumný. Budovali jsme si zázemí, trest mi postupně vypršel a já mohl začít hrát. Další rok se možnost naskytla znovu, ozvali se mi z Toronta. Kanadský útočník Fran Huck mě znal asi z olympiády a dal klubu tip. To bylo v sedmdesátém. Ale ze stejných důvodů jsem odmítl. Později jsem se dozvěděl o zájmu Calgary Broncos, kteří mě draftovali do vznikající WHA. Ani tam jsem nešel."
V Düsseldorfu jste přispěl ke dvěma mistrovským titulům, vůbec prvním v historii klubu. Jaký jste měli tým?
"Hokejová kvalita v Německu tehdy všeobecně zaostávala. Nejlepší mužstva měly kluby z Bavorska a na sever přecházeli hráči právě počátkem 70. let. Düsseldorf získal partnery, tím pádem peníze. A potažmo také hokejisty. Mezi jinými mého kamaráda Otto Schneitbergera nebo Seppa Reifa. Snad mohu říci, že jsem týmu pomohl i sám tím, že se na můj popud zavedly dvoufázové tréninky. V týmu byl Rudolf Potsch, snažili jsme se ostatní ovlivnit. U nás už tvrdší příprava běžela delší dobu, v Německu ještě ne. Prospělo nám to. Na Düsseldorf chodily největší návštěvy v zemi, hokej šel ohromně nahoru."
Vynikal jste i na ledě. Změnil se v Německu váš hokejový styl?
"Trošku možná ano, v určitých ohledech jsem se přizpůsobil. Ale obecně vzato jsem hrál pořád stejně. Němci oceňovali, že jsem se jen nehrnul za brankami. Góly jsem dával rád, ale ještě raději jsem přihrával spoluhráčům do lepších pozic. Tohle mi pomohlo otevřít dveře, získat si respekt. Když jsme s Martou přišli do Düsseldorfu, já skoro neuměl německy. V Čechách jsem se snažil učit a vždycky se dostal maximálně do sedmé lekce. Osobní kontakt je ale nejlepším určitelem. Začal jsem také chodit do tamní školy, po třech měsících jsem mluvil i rozuměl dobře."
Po skončení aktivní kariéry, kterou uzavřely dva roky v Krefeldu, se z vás stal trenér. Vedl jste mj. Düsseldorf i německou reprezentaci. Plánoval jste přesun na střídačku?
"Přišlo to tak nějak samo. Měl jsem své povolání, ale syn Petr hrál hokej a já díky němu začal působit v klubu u mládeže. Později jsem přešel k prvnímu týmu a v roce 1990 jsme získali titul. Předtím jsem spolupracoval u německé reprezentace s Xaverem Unsinnem. Na to mám hezké vzpomínky. Během olympiády 1988 jsme porazili Československo 2:1, což byl zvláštní pocit. Bohužel, moc platné nám to nebylo. Další utkání jsme prohráli a skončili za nejlepšími. Ale je to docela pikantní, co říkáte? V osmašedesátém jsem hrál v Grenoblu za Československo a dvacet let poté jsem byl v Calgary s Němci. Kdo se něčím podobným může pochlubit?"
Bylo pro vás těžké mít v jednom mužstvu syna?
"Ale ne. Samozřejmě jsem na něj byl přísný, v kabině však mezi námi panoval klasický vztah trenéra s hráčem. Petr hrál poměrně dlouho nejvyšší soutěž, vystudoval práva a dnes se tím živí. Stejný obor si vybral i mladší Martin. Studuje v Hamburku také práva. A hraje výborně tenis."
Vy jste se postupně z hokejového dění vytratil. Šlo z vaší strany o záměr?
"Víceméně ano. Víte, moc se mi nelíbilo, jak se v Německu určitou dobu hokej dělal. Platila sázka na cizince, týmy se předháněly, kdo bude mít víc Kanaďanů. I v Düsseldorfu dostávali přednost krajánci - hráči i trenéři. Přestal jsem se tomu věnovat a dneska hokej sleduju z povzdálí. I když loni mě to trošku víc chytilo. Náš klub převzali Harold Kreis a Mike Schmidt, které jsem vedl v reprezentaci. Jsou to dobří kluci, fandím jim. I kvůli nim jsem začal chodit na DEL přece jen častěji."
Sledujete český hokej?
"Když to jde, tak ano. Viděl jsem finále posledního play off. Řeknu vám, Karlovy Vary hrály výborně. Agresivně, dravě. Myslím, že podobné vlastnosti trošku chyběly národnímu týmu na mistrovství světa. Ale je to jen můj názor. Ve čtvrtfinále proti Švédům jsem na dálku držel palce."
Udržujete nějaké kontakty s bývalými spoluhráči?
"Minimálně. Před časem jsem si volal s Gustou Havlem. Chystal exhibici ke svým narozeninám, byli jsme domluveni. Ale pak se mi ozvalo koleno a já se musel na operaci. Mrzí mě to, některé kluky bych rád po letech viděl. Třeba Jardu Holíka a jiné kamarády z nároďáku. Tím že jsem v Německu, nemám k setkáním příležitost."
Je docela škoda, že se o vás až na malé výjimky nemohli dočíst i mladší fanoušci v knížkách či publikacích. Jak tohle přijímáte?
"Bez problémů. Opravdu. Před rokem 1989 se o nás emigrantech psát nemohlo. Tenkrát třeba uvedli, že čtyřhru na mistrovství světa ve stolním tenisu párů vyhrál pouze Vlado Miko. O mé ženě ani řádek. Teď je jiná doba. Ale mně to fakt nevadí. Radost z hokejových výher jsem si užil přímo na ledě, v kabině. Se spoluhráči. Mám to v sobě a vždycky se k těm nádherným chvílím rád v myšlenkách vracím."
Share on Facebook
