Hokejový cestovatel Mazura o životě v NCAA: Cítíte se jako „celebrita“

Foto: friars.com

Narodil se v Pardubicích, ze 162. místa ho do NHL draftovali Edmonton Oilers a teď působí v NCAA. Tomáš Mazura má hodně zajímavý hokejový životopis. V Americe je už od šestnácti let, zároveň tam i studuje – a nyní mění týmy a univerzity. V rozhovoru vysvětluje proč, ale taky popisuje tamní prostředí, výchovu talentů a rozdíly oproti Česku.

Z americké střední školy (soutěž USHS-Prep) jste se dostal až na draft. To není moc obvyklá cesta.
Typický nebyl ani můj vývoj. V prváku jsem hrál za B-tým, protože jsem na áčko silově ještě nebyl připravený. Ve druhé sezoně to vypadalo nadějně, ale pak jsem se zranil – zlomil jsem si klíční kost. Takže první rok, kdy jsem hrál a dařilo se mi, byl třeťák. Po něm mě draftoval Edmonton a podepsal jsem smlouvu s univerzitou Providence College.

Tehdy byl s vámi draftovaný i kamarád Matěj Blümel, kterého si rovněž vybral Edmonton. Zatímco on ale po draftu zamířil do Pardubic, vy jste zůstal ve stejné soutěži. Proč?
Na univerzitu jsem musel ještě rok počkat. Po draftu jsem přemýšlel, jestli nezkusit USHL. Odejít, neodejít… Pro mě bylo důležité dokončit střední školu, nakonec jsem zůstal a domluvil se na střídavých startech s Omaha Lancers právě v USHL. Když jsme měli prázdniny – díkůvzdání, tak jsem tam jel na čtyři zápasy. Bylo to fajn, ale nehrál jsem tolik, kolik bych chtěl – přijdete do rozjetého týmu uprostřed sezony, tak je to logické.

„Na univerzitu jsem musel ještě rok počkat. Po draftu jsem přemýšlel, jestli nezkusit USHL.“

Posunulo vás i takhle krátké angažmá v americké juniorce?
Poslední zápas už jsem hrál ve druhé lajně a na přesilovce, dařilo se mi, měl jsem body. Brzy jsem se tam měl vrátit, protože sezona na střední škole končila už v březnu. Dokončil bych základní část a hrál play off, což by mi dalo dalších třeba dvacet zápasů. Ale přišel covid a všechno se zavřelo… Tam to pro mě začalo jít směrem dolů.

Přitom to pro vás vypadalo dobře, domluvil jste se ještě na rok s Chicago Steel.
Už jsem mohl jít i na univerzitu, ale hrál bych na hraně sestavy, musel bojovat o místo ve čtvrté lajně. Bavil jsem se s Edmontonem i univerzitou, a když jsem měl možnost jít do Chicago Steel… Je to jedna z nejlepších organizací v juniorském hokeji v USA, mívají třeba deset draftovaných kluků v jednom týmu. A ještě loni tam hrál Američan Sean Farrell, který byl letos na olympiádě pátým nejproduktivnějším hokejistou. 

Ani se nedivím, že jste si chtěl s takovým borcem zahrát.
Jelikož mi ale vypršela školní víza a já jsem chtěl jet do USA pouze hrát hokej, tak jsem se tam nemohl dostat, protože tehdy taková víza pro juniorské hokejisty nevydávali, řádil covid. Nakonec jsem šel na chvíli do IFK Helsinki, kde jsem čekal, jak se ta situace vyvine. Ale pak jsem se zranil, měl jsem sportovní kýlu v třísle, takže jsem v podstatě ani nedokončil sezonu.

„Dva měsíce jsem na podzim jen odpočíval a dělal rehabilitace.“

Na jak dlouho vás zabrzdilo zranění?
Byl jsem s tím na magnetické rezonanci ve Finsku a jel jsem s tím domů, kde mi naordinovali klid. Dva měsíce jsem na podzim jen odpočíval a dělal rehabilitace. Zvládl jsem to bez operace. Pak jsem asi měsíc trénoval v Pardubicích. Potom už jsem se mohl dostat do Ameriky, tak jsem tam odjel a během druhého tréninku s týmem v USHL jsem si zranění obnovil. V Česku mi přitom doktoři řekli, že operaci nepotřebuju. Hodně mě to štvalo, v květnu jsem šel na operaci v Americe. Další tři měsíce jsem pak musel projít přes tu samou rehabilitaci…

Během čtyř let jste kvůli zdraví musel vynechat už druhou sezonu?
Asi jsem na operaci mohl jít rovnou… Ale v Česku jsem byl u více doktorů a všichni mi řekli, že to spíš není potřeba. Takže to bylo spíš takové neštěstí, místo tří měsíců to trvalo celý rok. 

Foto: Dustin Meltzer, Kimball Union Academy

Ve finském HIFK jste stihl aspoň tři zápasy a nahlédl jste do tamního prostředí. Jak se vám líbilo?
To bylo úplně skvělý, měl jsem tam spoustu možností – ledy navíc, svůj byt. Bylo to fakt super, chovali se ke mně skvěle. Problém je, že už tam jsem začal pociťovat kýlu. Projeví se tím víc, když toho člověk hodně dělá. Takže první třetiny jsem vždycky odehrál bez problémů – všechny body mám ze začátků zápasu. Potom už mě to vždy začínalo bolet. Ale fakt super místo. Finská juniorka byla pro ročníky 2000, 2001 a 2002, ale my jsme měli plný tým hráčů narozených 2003 a 2004, kteří byli ve finských nároďácích. Měli jsme skvělé mužstvo, na tréninku jsme pilovali spoustu dovedností… Hrát hokej ve Finsku byl pro mě zážitek. Škoda, že jsem tam nemohl dokončit sezonu. Kvůli pandemii ji zrušili dříve.

Co podle vás na severu dělají lépe ve výchově talentů?
Velký rozdíl je možnost ledu, a to všude. V Česku jsem se setkával s tím, že jsme měli trénink vždycky hodinu, do toho přijede rolba, musíte sebrat puky… Takže jste ve třiceti lidech skoro jen padesát minut na ledě, pokud odečtu rozcvičku. Třeba v Americe je ale spousta volného ledu. Na střední škole jsme měli led jen pro sebe, celá hala sloužila jen naší škole. Takže jsme tam kdykoli mohli jít a dělat věci navíc. A týmové tréninky trvaly třeba hodinu a tři čtvrtě. To samé ve Finsku.

Tam jste navíc nestudoval, takže času na zlepšování bylo o to víc?
Přesně, každé dopoledne jsem chodil na led s Antonem Lundellem, který teď hraje za Floridu… Trénovali jsme skills, odpoledne jsme pak mívali hodinu a půl dlouhý trénink, který byl navíc naplánovaný intenzivně, aby nikdo nestál. Další věc – mají to rozvržené tak, že ne všechny kategorie trénují v jedné hale. Je tam prostě lepší infrastruktura, takže mají víc možností být na ledě, mít puk na hokejce a tak dále. 

„Myslím, že i v Česku se dá hokej skloubit se střední školou, třeba když chodíte na sportovní gymnázium.“

A sport je propojený se školou.
Myslím, že i v Česku se dá hokej skloubit se střední školou, třeba když chodíte na sportovní gymnázium. Ale ve Finsku všichni chodili na stejnou střední a měli výuku přizpůsobenou tréninkům. A k Americe – přesně tohle byl důvod, proč jsem tam odešel. Studovat na kvalitní střední a ještě k tomu hrát hokej před svými kamarády… Měl jsem vše propojené tak, že mi to navazovalo. Měl jsem čas udělat si všechny věci, co jsem potřeboval, nikam jsem nemusel spěchat, měl jsem čas i na úkoly. Člověk je prostě v takovém režimu, kdy se neustále posouvá. Vždycky jsem chtěl hrát hokej, ale je pro mě hodně důležitá i škola. A když mám možnost dělat na vysoké úrovni obojí, tak je to hrozně fajn.

Máte za sebou i jednu sezonu v NCAA. Jak to v tomhle ohledu chodí na univerzitě?
Je to trochu míň naplánované, už za vámi nikdo nestojí. Ale všechny hodiny jsou naplánované okolo hokeje. Trénujeme třeba od 13:00 do 16:00, pak máme ještě školu. Zameškáme ale víc, na střední to bylo opravdu tak udělané, že jsme o nic nepřicházeli. Tady chybíme celkem často. Musíme se tedy postarat sami o sebe. Učitelé to ale berou dobře, vědí, že se snažíme.

Vládne na americké univerzitě taková typická atmosféra, jakou známe z filmů?
Určitě, studenti chodí na zápasy, měli jsme perfektní fanouškovskou základnu. Ale hlavní sporty na univerzitách v USA jsou americký fotbal a basketbal. Fotbal jsme tu neměli, ale basketbalistům se dařilo, dotáhli to do play off. Komunita drží spolu a je to velká zábava, hrát před svými kamarády, se kterými trávíte každý den. Je to velký, cítíte se trochu jako celebrita (směje se).

Hlídají vám trenéři známky?
Jsou tu daná pravidla, máte určený studijní průměr, a když jste pod ním, tak nemůžete hrát. Dbají na to. Máme hodně kluků se skvělými známkami, i s trochu horšími. Ale musíte splnit podmínky. 

Vyhovoval vám tenhle systém?
Ano, ale letos byla mezi námi hodně slabá komunikace. Na Providence College to byl pro mě velký důvod, proč odejít. Před tím jsem byl se všemi trenéry zvyklý hodně mluvit, mentální stránka je pro mě fakt důležitá – potřebuju cítit důvěru a nějakou základní jistotu. Ale bylo to špatné, trenér se mnou skoro vůbec nemluvil, za celý rok jsme si řekli tak deset slov. Chodil jsem pak na zimák se zvláštní náladou. Ale je to všude jiné. Chápu, že jde i o byznys. Mně ale víc vyhovuje komunikace. Všude v Americe, kde jsem byl dřív, byla skvělá.

„Letos byla mezi námi hodně slabá komunikace. Na Providence College to byl pro mě velký důvod, proč odejít.“

Před letošní sezonou už jste aspoň byl zdravý.
Myslím, že na NCAA už jsem byl víc připravený minulý rok. Protože loni v květnu jsem šel na tu operaci, rehabilitace trvala do léta a už jsem neměl moc času dostat se zpátky do formy. Ale nakonec to bylo v pohodě, fyzicky jsem stačil. Jenže trenéři mi říkali, že jsem dlouho nehrál, a že ještě nejsem ready naskočit do zápasu. S tímhle argumentem jsem dost nesouhlasil. 

Zahrál jste si v osmi zápasech, to je asi další zklamání, že?
Bylo to zvláštní, nedostal jsem pořádnou příležitost, což mě překvapilo. Samozřejmě jsem byl celý rok frustrovaný. Sice jsem draftovaný, ale většinu sezony jsem proseděl na tribuně… Většinu zápasů jsem odehrál na začátku sezony, zrovna proti nejlepším soupeřům. První gól jsem dal už ve druhém zápase, myslím, že jsem si vytvářel i dost šancí. Ale nejvyšší ice time jsem měl devět minut, někdy jsem nehrál ani pět minut.

Zvládal jste to psychicky?
Byl jsem hodně naštvaný. Jasně, nikde mi nedali prostor zadarmo, musím si ho vždycky zasloužit poctivou prací. Ale tady ani nebyla vidina toho, že bych si mohl vybojovat víc času na ledě. V nějakém zápase jsem třeba zahrál dobře, ale pak mě trenér poslal na tribunu. V posledním zápase jsem měl třeba asistenci a účast na ledě +3, měl jsem radost, že už to půjde. A od té doby nic – bylo to v polovině sezony.

Říká se, že každá krize je zároveň příležitostí. Posunulo vás to těžké období v něčem?
Mentálně jsem víc odolný z předchozích věcí, co se mi v kariéře staly. Naučilo mě to neřešit jen hokej, našel jsem si i jiné kamarády mimo led, oblíbil jsem si i jiné sporty. Na hokeji mi pořád hodně záleží, ale jsem schopný si najít i jiné věci.

A co na vaši cestu říkají zástupci Edmontonu? Jste pořád v kontaktu?
Párkrát jsme si krátce volali. Řešil jsem pak s nimi, co bude příští sezonu. Trenér v Providence mi říkal, že bych příležitost dostal a hrál víc. Takže si myslím, že i kdybych zůstal, tak bych mohl být úspěšný. Věřím tomu, že když na to máš, tak se prosadíš. Ale rozhodl jsem se jít tam, kde budu mít větší roli. Tedy na St. Lawrence University.

„Naučilo mě to neřešit jen hokej, našel jsem si i jiné kamarády mimo led, oblíbil jsem si i jiné sporty.“

Musel jste dlouho vysvětlovat, proč toužíte po změně?
Asi to v Providence trochu čekali, pochopili to. Je jasné, že potřebuju co nejvíc hrát. Minulý trenér měl rád power-forwardy, kteří jsou silní a dohrávají souboje. Moje myšlenka je ta, že myšlení a dovednosti, které mám, mi zůstanou. K tomu jsem se naučil něco nového, naučili mě hrát tvrději. Letos cítím posun z těch tréninků, ale chtěl bych se už dostat do prvních dvou lajn, rozhodovat zápasy a sbírat body. To je pro mě důležité, tak umím nejvíc pomoct týmu. Edmonton s tímhle souhlasil a přesun mi schválil.

Přijde konečně sezona, kterou si užijete naplno?
V NCAA je velká konkurence, nejlepší kluci chtějí na ty prestižní univerzity. A pro univerzitu, která je hokejově níž, je těžké získat ty nejlepší hráče. Jejich řešení je najít skryté talenty, vidět v někom potenciál do budoucna. A to se mi moc líbí, jsou tam dobří trenéři, mají vizi. Umí pracovat s mladými hokejisty a dělat z nich lepší a lepší. To je pro mě super, možná nebudeme vyhrávat tolik zápasů, ale půjdeme postupně nahoru. Příležitost pro mě je to obrovská, spoustu zápasů letos prohráli o gól, takže potřebují přidat vepředu, zlepšit přesilovky. Přesně tuhle roli bych chtěl mít. 

To je skvělý přístup, nepřestal jste si věřit, hledáte výzvy.
Jo, i ta složitá situace mě hodně naučila. Když jsem hledal přestup, tak jsem hodně přemýšlel o tom, co chci od svého příštího týmu. Nechci jít po roce zase někam jinam, nemám ve zvyku utíkat z boje. I když je to těžké, tak se snažím. Jasně, nebude všechno růžové, nemusí se mi dařit. Ale trenéři jsou komunikativní a příležitost dostanu. To je celé, co jsem chtěl od minulé univerzity. Jak se říká, šanci bych chytil za pačesy. Tady šanci dostanu a už bude jen na mě, jak si s ní poradím.

Probíhají přestupy mezi univerzitami podobně jako mezi týmy po Evropě?
V NCAA ještě před covidem platilo pravidlo, že kdo chtěl přestoupit na jinou univerzitu, musel celý rok počkat a nehrát. S covidem to změnili, teď už můžou hokejisti přecházet rovnou. Existuje takový Transfer Portal, kam vás klub zadá. Pak je vaše jméno v databázi, kde vás vidí ostatní univerzity. A můžou vás kontaktovat. Je to ale složité, najednou se vybírá z tří set hráčů. Změnilo to celou přestupovou politiku, teď už kluci odchází jinam mnohem častěji. Ale nebál jsem se, věřil jsem, že najdu místo. Každopádně je tam spousta skvělých hokejistů, takže to nikdo nemá jednoduché.

Není tomu tak i kvůli pandemické pauze?
Spousta hráčů dostala covidový rok navíc. Dřív se v NCAA mohlo hrát jen čtyři roky, ale kdo hrál během covidu, dostal automaticky extra pátý rok. Takže spousta hráčů zůstala a spousta nových přišla. Je velký přetlak, nedostane se na všechny. Velmi konkurenční prostředí…

Jak to budete mít se studiem?
Bývalá i současná univerzita nejsou úplně mezi těmi top univerzitami, které znají i lidé v Česku. Ale jsou jedny z těch lepších. Posuzuje se to tady hodně podle údaje, kolik procent studentů přijmou v prvním ročníku. Ta, kde jsem byl, bere průměrně 47 procent. A moje nová 43 procent. V Americe studuju už od šestnácti let, takže mám trochu výhodu. Vzdělání je pro mě důležité, chci být na dobré škole. Nechtěl jsem si vybrat univerzitu, kde by sice byl lepší hokej, ale horší výuka. Takže jsem se rozhodoval i podle kvality školy. 

Pokračujete i ve stejném oboru?
Od třetího ročníku už si student musí vybrat zaměření. Teď jsem trochu napřed, už loni jsem dělal univerzitu online, abych nasbíral kredity dopředu a byl blíž k dokončení. Takže mám za sebou první sezonu, ale už dokončuju druhák. A mám zaměření finance. Byla to dobrá škola na byznys. Nevím úplně přesně, co si vyberu na nové škole. Mají podobný obor, ale nevím, jestli je to stejné. Každopádně bych chtěl pokračovat v tomhle směru, protože mi to přijde zajímavé.

Stíhat oba směry zároveň, to je velká výhoda do budoucna.
Lepší titul znamená lepší nabídky práce, ale super je i to, jak vnímají sport. Když je člověk sportovec, tak má spoustu kontaktů na lidi, kteří studovali na stejné škole. I trenéři mají spoustu známostí, propojí vás s dalšími lidmi, pomůžou vám. V St. Lawrence třeba kapitán dohrál sezonu, zkusil pár zápasů v East Coast Hockey League (ECHL) a pak našel práci na Manhattanu… Je první rok z univerzity a teď si vydělává hodně slušně, i když už nehraje hokej.

„Nevím, kam mě život zavede. Rád bych se živil hokejem, NHL je samozřejmě ten největší sen.“

Chtěl byste v budoucnu pracovat v oboru, který studujete?
Uvidíme, jak to bude. Nevím, kam mě život zavede. Rád bych se živil hokejem, NHL je samozřejmě ten největší sen. Kdybych tomu nevěřil, tak tomu neobětuju tolik energie, nevracel bych se po těch těžkých zraněních… Ale třeba po kariéře si dokážu představit, že se tím budu zabývat. Nevím, třeba i zůstanu u hokeje… Vzdělání mi dává nějaký začáteční bod, nemusím se bát budoucnosti, budu mít lehčí začátek.

Zažil jste zatím jen jeden development camp. Chystáte se do Edmontonu po třech letech znovu?
V roce 2020 zrušili nováčkovské kempy kvůli covidu, další rok je nějaké týmy měly, ale Kanada byla velmi striktní ohledně cestování, takže Edmonton nic neuspořádal. Letos už bude, ale z minulého léta vím, jak důležité je pro mě tohle období. Budu v Česku a chci se zaměřit na poctivý trénink. Určitě budeme ve spojení, ale z Česka tam asi nepoletím. Vyvedlo by mě to z tréninkové rutiny. Byla to sice super zkušenost, ale letět někam na týden přes půl světa… Je to zážitek, ale tréninkově se víc posunu doma.

Ještě před covidem s vámi do Edmontonu letěl Matěj Blümel. Oilers už na něj práva ztratili, Matěj zahrál skvěle na mistrovství a podepsal smlouvu s Dallasem. Pořád jste tak dobří kamarádi?
Stoprocentně, chodíme spolu hrát tenis, scházíme se v Pardubicích. Dostává příležitost, moc rád ho sleduju. Je super, že ho dali do jednoho útoku s takovými hráči… On ví, co má dělat. A když dostane důvěru, tak se mu hraje s klidem, což je jedině dobře. Přeju mu jen to nejlepší, doufám, že se mu bude dařit. A že se mu splní sen.

A co říkáte na pardubické Dynamo, které letos slaví 100 let od založení a vyhlásilo útok na titul?
Posily vypadají zajímavě, tak uvidíme. Musí si to sednout. Ale Dynamu fandím, přál bych mu úspěch. Vždycky mě tam v létě nechali trénovat. Vyrostli jsme tam, je to speciální. I pro celé město je teď super, že se už nehraje o udržení.

Foto: Dustin Meltzer, Kimball Union Academy

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz