Jenáček dotáhl Slavii do extraligy na „svém“ Lapači: Z kluků jsme udělali tým
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Slavia si doslova podmanila letošní ročník Ligy juniorů. Pražané nebodovali pouze čtyřikrát, hořkost porážky pak poznali naposledy na konci ledna, play off zvládli bez jediného zaváhání. Hlavní kouč Luboš Jenáček dovedl své svěřence k postupu ve třetím finálovém zápase na Lapači, ke kterému má speciální vztah.
Dosáhli jste svého cíle – postupu do extraligy. Jak to prožíváte?
Vždycky, když člověk něco takového vyhraje, tak ví, jak dlouhá a náročná k tomu byla cesta. Mnohdy to bylo těžké, spousta věcí tomu také předcházela. Já jsem k týmu přišel jako nový, nikoho jsem neznal, museli jsme nějak vytvořit kádr. Jsem šťastný, že to, co se nepovedlo o rok dříve, se nám povedlo teď. Slavia má totiž dobrou mládež, žáky, dorost, jenom ta juniorka v extralize nám chyběla. Jsem rád, že jsme to dotáhli a všichni kluci už nemusí odcházet a můžou zůstat hrát za Slavii v juniorce.
„V podstatě jsme nebodovali jen čtyřikrát, což hovoří za vše.“
Byl z tohoto důvodu cítit v klubu nějaký tlak nebo očekávání?
Tlak si každý vytváří jenom sám na sebe, protože chce být úspěšný. Samozřejmě to byl ale úkol číslo jedna. Byla tu taky záchrana Chance ligy u áčka, což se podařilo, a pak jsme byli na řadě my. Poté, co vypadl dorost, jsem měl k dispozici široký kádr. Myslím si, že i to rozhodlo. Kluci se různě prostřídali. Měli jsme tam nemoci, někteří nemohli hrát kvůli maturitě, ale tím, že jsme měli široký kádr, tak jsme to zvládli.
Vám už se ale dařilo i v základní části. Jak velkým úspěchem bylo první místo?
V podstatě jsme nebodovali jen čtyřikrát, což hovoří za vše. Myslím si, že prohrát ze 42 zápasů jen čtyři je skvělé. Kluci získali vítěznou mentalitu. Měli jsme tam úsek tří proher po sobě, ale od konce října jsme nebodovali jen v jednom utkání. Základní část byla skvělá. Lukáš Strnad a Vojta Polák pak tým ještě vyšperkovali a zvládli jsme to. Pomohli nám, ale na druhou stranu třeba Vojta ten druhý finálový zápas doma nehrál, protože měl maturitu. Hráli jiní kluci, ale i tak jsme zvítězili.
Foto: Veronika Mašátová
Jak jste s hráči pracovali, aby při takové formě soupeře zbytečně nepodceňovali?
V této kategorii musíte klukům bohužel neustále šlapat po krku a tlačit na ně. Já jsem ale zastáncem stylu „trénuješ – hraješ“, to není nic nového a má to tak většina trenérů. Myslím si, že naše tréninky byly v tempu a kvalitní. Spoustu věcí jsme pak do zápasů přenášeli a postupně se to nabalovalo. Je pravda, že jsme tady na Vsetíně v lednu prohráli 0:4. Můj otec mi tehdy řekl, že nezpracujeme každý druhý puk, a ptal se, jestli s kluky dělám přihrávkové cvičení. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Dělali jsme to, ale zrovna tohle nám naskočilo až postupně. Myslím, že každý jeden kluk se za tuto sezonu zlepšil.
Jak fungovala spolupráce s A-týmem?
A-tým vypadl nějakých deset dnů před začátkem našeho play off, takže jsme měli kluky pohromadě dlouho předem a mohli jsme s nimi pracovat. Lukáš Strnad tři týdny nehrál, měl zápal plic, takže se do toho dostával postupně a nakonec také odvedl skvělou práci.
„Můj otec mi tehdy řekl, že nezpracujeme každý druhý puk, a ptal se, jestli s kluky dělám přihrávkové cvičení.“
V play off jste neztratili ani jeden zápas. Která série byla nejtěžší?
Všechny byly těžké. To se nedá říct jen jedna. Hodně náročný pro nás byl venkovní zápas v Porubě, který jsme vyrovnávali v 50. minutě a vyhráli jsme ho nakonec 2:1. Byl to těžký zápas, Poruba má šikovné kluky včetně šesti výborných Ukrajinců. V Šumperku bylo na hokeji 650 lidí s bubnem, v takovém prostředí se těžko hraje. A taky to v 50. minutě bylo 2:2. Nakonec jsme to zvládli a tým ukázal sílu.
V čem byla ve finále vaše přednost?
Myslím si, že přednost byla v tom, že jsme jako celý realizační tým dokázali naše kluky přesvědčit, že některé věci fungují. A oni se jich pak snažili držet a dělat je. To je celé. Bylo tam dost individualit a mnohdy to bývá tak, že si každý hraje na svém písečku, chce dávat góly a nezajímá ho tým. My jsme postupem času z těch kluků tým udělali, a to rozhodlo celou sezonu.
Junioři pražské Slavie po postupu do extraligy | Foto: Barbora Hegeďová, hc-vsetin.cz
Očekával jste takový průběh finálové série?
Určitě jsem nečekal, že to bude probíhat takhle. Nečekal jsem ani, že vyhrajeme 3:0, čekal jsem ty zápasy vyrovnanější. Tak to ale je, nám to sedlo, vždycky jsme dali první gól, což bylo hodně důležité. Zápas jsme měli po většinu času pod kontrolou, samozřejmě jsme měli velký respekt z Adama Pavlíčka, ale vždycky se nám ty góly nějak podařilo dát. Byl pod velkým tlakem, spoustu z toho ještě chytil, ale vždycky jsme to prostě nějak dokázali udělat.
Oslavy začaly už hned na ledě. Jak jste si to celé užil?
Ač jsem doma na Vsetíně, jel jsem s kluky do Prahy, abych si oslavy také užil. Je to totiž vždycky taková ta třešnička na dortu za celou sezonou. Co je hezčího, než když se lidi mají z čeho radovat.
„Vážou mě tady k tomu krásné vzpomínky, krásné emoce.“
Jaké to pro vás je, vybojovat titul a postup zrovna na Lapači?
Člověk zvažuje, jak k tomu přistoupí. Já jsem tady hrál a trénoval dohromady v podstatě dvě dekády. Je to strašně dlouhá doba. Vážou mě tady k tomu krásné vzpomínky, krásné emoce. S kluky jsem tu slavil tituly a postup do extraligy, jako trenér jsem tu zažil sezony s dorostem, postup s juniorkou před jedenácti lety, samozřejmě pak s Jirkou Dopitou postup z druhé národní do Chance ligy. Mám tady velký kus srdce, ale můžu říct, že jsem našel skvělé lidi na Slavii, jsem tam spokojený a dělal jsem maximum pro úspěch.
Share on Facebook
