Kubalík má šanci, věří šampión Semjonov. Pro Chicago hledá tajné zbraně
S výpravou Chicaga dorazili do Prahy vynikající hokejisté minulosti jako Denis Savard, Norm Maciver, Steve Konroyd nebo Troy Murray. Jeden zajímavý chlapík přiletěl z Moskvy. Anatolij Semjonov pozoruje pro Blackhawks starší hráče a byl tudíž také jedním ze skautů, kteří v minulých letech pečlivě mapovali výkonnost Dominika Kubalíka.
Pamětníci si Semjonova vybaví jako centra skvělé formace se Sergeji Světlovem a Jašinem, tihle tři společně váleli za Dynamo Moskva i za sovětskou sbornou. Semjonov má doma olympijské zlato z Calgary 1988, dvakrát startoval na Kanadském poháru, zahrál si i světový šampionát 1987 v Rakousku.
Tři roky poté odešel do NHL, vystřídal několik klubů a po skončení kariéry našel uplatnění právě u Blackhawks. „Za tuhle nabídku jsem hrozně rád. Práce skauta mě baví," povídá. Pražský duel NHL bude sledovat společně s kolegy Matsem Hallinem, Peterem Sundströmem a Karlem Pavlíkem.
Přijel jste se podívat na hráče, které jste pomohl do organizace přivést, nebo chcete spíš vidět utkání Blackhawks v Evropě jako takové?
Především mě zajímá zápas proti Philadelphii. Začíná nová sezona, je to důležité. Na žádného hráče se speciálně nezaměřuji, v kádru máme některé nováčky – tak jsem zvědav, jak si povedou.
Premiéru v NHL absolvuje Dominik Kubalík. Předpokládám, že jste ho v minulých sezonách hodně sledoval na reprezentačních akcích.
Ano, ale i ostatní kolegové skauti, kteří mají na starosti starší hráče. Kubalík hrál velmi dobře ve švýcarské lize, já ho viděl na mistrovství světa i na akcích Euro Hockey Tour. Sledoval jsme ho minimálně dva roky. Dával góly, byl vidět. Teď si v organizaci vybojoval první tým, což je pro něj úspěch. Šanci určitě má, a dobrou! Předpoklady také. Záleží jen na něm, zda se prosadí a bude NHL hrát pravidelně.
Co přesně obnáší vaše práce pro Blackhawks?
Jsem evropským, skautem, který sleduje starší hráče. Ne juniory, ale ty, kteří už mají za sebou věk pro draft a mohli by pro náš klub být nějakým způsobem zajímaví. Jezdím především na zápasy ruské Kontinentální ligy, ale i jinde po Evropě. Dívám se po hráčích, kteří zatím v NHL nebyli, nebo po těch, co už soutěž hráli, ale zase se pak vrátili.
Dá se najít kvalitní zkušená posila, jež by byla pro klub zajímavá? Nějaká tajná zbraň do budoucna, o níž konkurence neví?
Ano, dá. Ale je to hodně těžké. Moc variant zase není. NHL hraje spousta klubů, hráčů sice najdete dost, ale dobrých hokejistů zase tolik ne. Musíte se dívat, hledat, vybírat. A všechno pečlivě zvážit.
Po kolika letech jste přijel do Prahy?
Bývám tu docela často. Česká extraliga patří do zóny našich zájmů, musíme mít zmapované přední evropské soutěže. Kdysi jsem k vám cestoval jako hráč, teď i v pozici skauta. A musím říci, že Praha je čím dál tím hezčí. Pro mě jednoznačně jedno z nejkrásnějších měst v Evropě.
Vzpomenete si občas na staré časy, kdy jste se sovětskou sbornou podstupoval líté bitvy proti československé reprezentaci?
To víte, že ano. Uteklo hodně let, ale byl jsem mladý, plný sil. Když jsem hrál, do Československa jsem jezdil třeba i třikrát za sezonu. Vzpomínám rád, ačkoli zápasy byly hodně vyhecované. Kanaďané nebo Švédové mívali na šampionátech dobrá mužstva, jenže naším největším soupeřem bývali Čechoslováci.
Ve sborné jste tvořil vynikající formaci se Sergeji Světlovem a Jašinem. V čem spočívalo kouzlo toho slavného útoku?
Myslím, že jsme byli dobří hokejisté, snad to nezní namyšleně (usměje se). Ale považuji za štěstí, že jsme měli možnost spolu hrát. Sedli jsme si herně i lidsky, jsme dobří přátelé. Každý z nás byl trošku jiný hokejista, díky čemuž jsme se kvalitně doplňovali. V kontaktu jsme neustále, pravidelně si telefonujeme. Sergej Světlov trénuje Admiral Vladivostok, Sergej Jašin žije a pracuje v Německu.
Když byla řeč o českých hokejistech, vybavíte si z nich někoho konkrétního, proti němuž jste hodně často hrával?
Těch jmen je víc. Dominik Hašek, Jiří Lála, spousta dalších. Roky jsem nastupoval proti Vladimíru Růžičkovi. Je podobný ročník jako já, známe se od juniorských dob. Neřeknu vám, který zápas proti němu a vůbec proti československé reprezentaci byl pro mě nejtěžší? Ten z olympiády v Calgary? Nebo na Kanadských pohárech? Nevím, jedno utkání nevyberu. Ale bitvy to byly pořádné!
Někteří Češi se později stali vašimi spoluhráči, když jste odešel do NHL a hrál například za Edmonton, Vancouver nebo za Anaheim.
No jisté! U Oilers jsem se sice minul s Voloďou Růžičkou, protože šel do Bostonu, ale byl tam Petr Klíma. V Canucks jsem poznal Roberta Krona, který dneska dělá skauta pro Carolinu.
Vzhledem k politickému režimu v tehdejším Sovětskému svazu jste na NHL dlouho nemohl myslet. Vyšlo to až po společenských změnách počátkem 90. let, bylo pak těžké adaptovat se v zámoří?
Po hokejové stránce ani ne, ale z hlediska osobního života to jiné pochopitelně bylo. Kdyby nám dovolili odejít dejme tomu ve dvaadvaceti letech, určitě by to bylo lepší. Na druhou stranu jsme měli zkušenosti, úspěchy. Byli jsme natrénovaní a připravení. Původně jsme o NHL ani pořádně nevěděli. Byla jiná doba. Žili jsme v SSSR a všem bylo jasné, že nás do Ameriky prostě nepustí. Pak Vjačeslav Fetisov rozbil tu tvrdou teď, věci se daly do pohybu a řadě z nás umožnili do NHL odejít. No a my vyrazili. Pamatuju si, jak jsem tenkrát hrozně těšil.
Neuvažoval jste, že byste po skončení kariéry také začal s trenérskou prací jako někdejší spoluhráči z Dynama Moskva?
Pozor, já chvíli trénoval. Ale v KHL nebo na nejvyšší úrovni ne, to je pravda. Přemýšlel jsem o tom, pak ovšem přišla nabídka od Chicaga, jestli pro ně nechci skautovat. A to mě zaujalo víc.
Share on Facebook
