Nakonec rozhoduje hlava. Nováček Falter o Špunarovi i vývoji brankářiny
Foto: Jan Beneš, Český hokej
Aktivní kariéru strávil převážně v české a slovenské extralize, od roku 2018 si Martin Falter buduje jméno v trenérském řemeslu. Loni se z Vítkovic vrátil do Olomouce a teď si ke klubovým povinnostem přidal i ty reprezentační – jako kouč brankářů nastoupil k české osmnáctce.
V trenérské roli má za sebou první velkou reprezentační akci. Češi sice na Hlinka Gretzky Cupu neuspěli, ale pokud jde o Falterovu „starost“, tedy brankářský post, tak určitě nezklamali.
Mohl za to zejména Jan Špunar – svěřenec Martina Faltera z Olomouce. Mladý gólman si svými výkony řekl o pozornost směrem k dalším velkým akcím, a aniž bychom to chtěli zakřiknout, tak třeba i k draftu NHL.
Z jeho progresu může mít trenérský nováček u osmnáctky radost. I když nováček... Tak se Falter na turnaji úplně necítil.
Poprvé jste nastoupil k reprezentačnímu mužstvu, a hned jste začal Hlinka Gretzky Cupem. Byl to pro vás určitý skok, srovnatelný s tím, jaký zažívají hráči?
Pro kluky je to jednoznačně velká událost, když mají jeden z vrcholů hned na začátku sezony. Co se týče mě, já už se v té komunitě trenérů v Rokycanech (na brankářských kempech, pozn. red.) pohybuju od svého trenérského začátku a jelikož se trénování po konci kariéry věnuju velice intenzivně, tak sám za sebe to jako nějaký velký skok nevnímám. S mládeží dělám od úplného začátku a teď když pracuju s extraligovým mužstvem, nemělo by mě nic zaskočit.
„Kluci si moc dobře uvědomují, kde jsou a o co hrají, a mým úkolem je trochu jim to odlehčit a navodit stav největší možné pohody.“
Jak se liší práce se sedmnáctiletými mladíky od té v extralize? Emoční stránka je úplně jiná, mohli jsme to vidět třeba v zápase s Ruskem, kde sami hráči přiznali, že se po jednom dvou gólech složili.
Mým úkolem je, aby se tady ti kluci cítili dobře. Navodit atmosféru, že to je přirozená součást jejich vývoje. Oni si moc dobře uvědomují, kde jsou a o co hrají, a mým úkolem je trochu jim to odlehčit a navodit stav největší možné pohody. Ať do zápasů dokážou převést přesně to, co předvádějí v tréninku a proč jsou tady.
V Břeclavi jste měl i svého klubového svěřence Jana Špunara, který do turnaje vstupoval v pozici jedničky. Jak si podle vás s touto rolí poradil?
Já myslím, že výborně. Když máme jeden z vrcholů hned na začátku sezony a kluci toho za sebou moc neměli, přizpůsobili jsme tomu celou přípravu. Za normálních okolností by ve Švýcarsku asi proběhlo větší „testování“ gólmanů, ale my jsme směrem k Hlinkovi potřebovali vsadit na dva kusy, když to tak řeknu. Aby měli v přípravě nachytáno stejně a my jsme udělali nějaký závěr, kdo turnaj načne. Nebylo vůbec dopředu dané, jestli to bude na celý turnaj, nebo brankáře otočíme. A dopadlo to, jak to dopadlo. Začít nulou se Švýcarskem, kdy to vůbec neměl jednoduché, bylo výborné. Mužstvu dával šanci na výhru jak v utkání s Finskem, tak i s Ruskem. Rusové měli na začátku dvě gólové příležitosti, my jsme pak dali branku a v první třetině jsme převzali otěže do svých rukou. Proti Rusům je jeho úkolem nedostat z úvodních šancí góly, protože pak vidíte, jak to vypadá, když se chytnou.
Foto: Jan Beneš, Český hokej
Jasně, a to už nebylo o něm. Když jsem se s ním v červenci poprvé bavil, působil na mě jako hrozný pohodář. Je opravdu takový?
Za mě je ten dojem správný. A je důležité, že on tímhle stejným dojmem působí i na mužstvo. I v jeho hře je vidět, že se vyvíjí, ale už dnes má podle mě nadstandardní parametry a velký potenciál směrem k seniorskému hokeji. Musí ale ještě pracovat na opravdu hodně věcech. Celá tahle kategorie je taková – my musíme hráče určitým způsobem vychovávat, nejsou hotoví. Možná až na nějaké výjimky, protože třeba Rusové tak působí (usmívá se). Musíte k hráčům přistupovat citlivě. Je na ně kladen obrovský tlak, protože za mě to jsou pořád – a nechci je urazit – děti. A pokud vám v červenci, ještě po sezoně, jaká byla, zaplní celou jednu tribunu pánové s deskami v rukách, tak s psychikou hráčů to musí dělat divy.
Při nástupu na Hlinkův memoriál se o českých brankářích více či méně pokaždé vědělo. Ať to byli Jakub Škarek, Lukáš Dostál, Nick Malík, Jan Bednář… Ale upřímně, před letošním turnajem nevěděla veřejnost o brankářích ročníku 2004 vůbec nic. Mohlo jim to usnadnit pozici?
Jednoznačně. Možná se předchozí ročníky prezentovaly tak, že v nich byl výraznější gólman, a do toho se teď samozřejmě přidala ta shoda okolností, že se nehrálo. Kluci, kteří tady jsou, už se ale našich srazů účastnili a máme je nasledované. Nevybírali jsme nikoho, kdo by nám spadl z nebes. Až teď se ale ukazují, nebo ukážou, světu. A myslím, že opět v dobrém světle.
„Za sebe se snažím odvádět to nejlepší, co dokážu, a práce naší brankářské sekce má nějaké výsledky. I co se týče posledních draftových ročníků, protože vždycky se tam někteří brankáři objeví.“
Snad to není náhoda a s brankáři pracujeme dobře.
Já nevím, asi tohle hodnocení není na mě. Za sebe se snažím odvádět to nejlepší, co dokážu, a práce naší brankářské sekce má nějaké výsledky. I co se týče posledních draftových ročníků, protože vždycky se tam někteří brankáři objeví. (přemýšlí) Nemyslím si že to děláme špatně.
Když si vybavím poslední dobu, málokdy se stalo, aby šel gólman do všech tří zápasů v základní skupině turnaje. Plus k tomu musíme přidat sobotní generálku. Věřili jste, že Honza zvládne odchytat tři zápasy za sebou a čtyři v pěti dnech? Bylo pro vás tématem, že by s tím mohl mít problém?
Téma to určitě bylo. Před každou nominaci si v trenérském týmu dáme plusy na jednu a mínusy na druhou stranu, a potom se rozhodneme. Vyhodnotili jsme to jako nejlepší možný krok. Kdyby se turnaj vyvíjel jinak a třeba jsme měli víc výher, tak by se situace mohla změnit. Teď jsme se ale rozhodli takhle. Je to turnaj, ve kterém chcete uspět, a i los jsme měli takový. Sezona ale bude dlouhá a další gólmani se do hry určitě dostanou tak, jak by měli. Třeba v trojzápase s Ruskem může dostat každý jeden a tak dále. Tady jsme ale vyloženě chtěli něčeho dosáhnout. Na tomhle turnaji je strašně tenká linie. Už ve druhém utkání hrajete o bytí a nebytí, protože víte, že ve třetím máte Rusy, kteří tu všem nadělují jako na běžícím pásu.
Foto: Jan Beneš, Český hokej
Ještě musím navázat na to, co mi Honza Špunar řekl o vás. Vyzdvihoval, že horlivě vyhledáváte aktuální trendy a videa kapacit z celého světa. Je tohle vaše charakteristika?
Já si myslím, že mým úkolem je předat gólmanům veškeré možné informace a pak to přizpůsobit danému klukovi, co mu může sedět. Snažím se jít s dobou. Na jednu stranu se v téhle kategorii bavíme, že jsou to děti, ale na druhou už přesně vědí, kam se hokej ubírá. A když jim tady budu vykládat něco, co se dělalo před deseti lety, tak si poklepou na čelo a řeknou: Ty brďo, co nám to tady vykládá? Já jsem nucený se vzdělávat a jet ty nejmodernější trendy.
„Můžu říct, že u gólmanů to jde dopředu raketovým tempem. Říká se, že už to není kam posouvat, ale vždycky se zase přijde s něčím novým.“
Je tahle potřeba v gólmanském řemeslu výraznější než u obránců a útočníků?
Nevím, nechci zasahovat trenérům mužstva do jejich problematiky. Je pravda, že se zajímám o naše zakončení, protože jsem schopný určitým způsobem přečíst gólmana soupeře a vyhodnotit, jaká volba zakončení je v daný moment lepší. Stejně tak si ve spolupráci s trenérem obránců nastavíme souhru mezi gólmanem a beky. Určitě ale nedokážu posoudit, jakým tempem se vyvíjí nároky na hráče. Můžu ale říct, že u gólmanů to jde dopředu raketovým tempem. Říká se, že už to není kam posouvat, ale vždycky se zase přijde s něčím novým. Asi je to i tou uspěchanou dobou, že v brankářském řemesle je vždycky nějaká varianta, jak vám někdo může pomoct. Gró je ale pořád stejné: Chytit tu černou věc (směje se).
A dá se zobecnit, jakým směrem se vaše řemeslo teď vyvíjí?
Když se třeba podíváte do NHL, brankáři mají výškový průměr nějakých 188 centimetrů. Naši veleúspěšní gólmani historie nebyli takhle vysocí. Dnešní trend spočívá ve fyzických parametrech a perfektní fyzické vybavenosti. Gólman musí být atletický i skvěle takticky připravený, potřebuje znát varianty řešení pro různé situace. Není to tak, že tam vletíte, skočíte a válíte se na zadku. Dneska je to někde jinde. Když to srovnám s tím, jak jsme chytali my, tak ten progres je obrovský.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Jsou tedy dneska větší nároky na fyzičku i na hlavu?
Na hlavu byl tlak u gólmana určitě vždycky obrovský. Já jsem dokonce četl nějakou studii, že po bojových sportech je brankář v ledním hokeji nejnáročnější odvětví. Asi tak pro představu.
Klidně mě opravte, ale u brankářů se mi chce trochu říct: Buď na to ten kluk má, nebo nemá…
Teď jste možná řekl dobrou věc. Když se bavíme o téhle úrovni a klukách, které máme na turnaji, tak jsou dovednostně už skoro hotoví. Všichni jsou na vynikající úrovni. Opět ale v jednotlivém utkání i v jejich budoucnosti bude rozhodovat hlava a psychické rozpoložení, jak jsou schopni nakládat s tlakem a jak jsou schopni přenášet dovednosti z tréninku do utkání.
Share on Facebook
