Neuvěřitelné, září Čechmánek. Berani slavili postup s devadesátkami
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Junioři Zlína jsou posledním týmem, který díky skvělému víkendu postoupil do dvanáctky, když finální krok udělal pod Ještědem. Oslavy na ledě i cestou domů si s celým mužstvem užil útočník Jakub Čechmánek, který se probojoval z Ligy juniorů až do přesilovky Beranů a cílí na úspěchy svého otce Romana.
Kubo, co říkáte na postup?
Je úžasné, že jsme to jako tým zvládli, dostali se tam a udrželi dvanáctku, abychom nemuseli hrát skupinu o sestup. Pocity jsou parádní. Už závěr zápasu v Liberci byl neuvěřitelný, emocí bylo na střídačce plno. Všichni jsme se povzbuzovali.
Jaký byl úplný závěr zápasu?
Rozhodl až poslední gól do prázdné branky, od té doby už jsme všichni věděli, že to dotáhneme do vítězného konce, ale zároveň že to není úplný konec a pořád tam je šance, aby Liberec srovnal. Bojovali jsme až do konce. Bylo to neuvěřitelné.
Co se stalo po siréně?
Všichni jsme byli šťastní, naskákali jsme na sebe a byl to neuvěřitelný pocit. Pak jsme došli do kabiny a zařvali jsme si. Celý den byl neuvěřitelný.
Cestu zpět do Zlína jste si užili?
Trenéři nám dovolili jedno pivo a pustili jsme si reprák. Hráli jsme si vítězné písničky, takové ty typické česko-slovenské a něco z devadesátek, které se dobře zpívají. Užívali jsme si, že jsme v top dvanáctce a nemusíme se obávat sestupu.
Jak dlouho jste vydrželi slavit?
Slavili jsme asi tak dvě hodinky, ale pak přišla únava z dvou těžkých zápasů. Cestou domů už jsme byli unavení, takže jsme asi poslední dvě hodinky cesty do Zlína všichni prospali. Bylo to náročné.
„Celý den byl neuvěřitelný.“
Finální jízdu jste začali proti Bruslařům…
Když jsme přijeli do Boleslavi, hned jsme si všimli menšího kluziště, což byla výhoda, protože u nás na zimáku máme taky jedno menší hřiště. Připravovali jsme se na to a věděli jsme, že Boleslav je silný a bruslařský tým. To se potvrdilo, kluci z Boleslavi na nás vletěli, bruslili a my jsme se jim museli vyrovnat. Nakonec jsme to urvali do prodloužení, což se nám hodilo, protože ten jeden bod byl asi nejdůležitější ze všeho. I když jsme prohráli v prodloužení, docela jsme slavili.
Pod Ještědem se vám zadařilo ještě lépe.
Do zápasu jsme šli s tím, že chceme vyhrát. Vůbec jsme se nedívali na to, že kdybychom prohráli a Olomouc taky, pořád bychom postoupili. My jsme chtěli vyhrát a mít po zápase klid, abychom se po zápase nemuseli na nic spoléhat. To se i povedlo.
Foto: beranizlin.cz
Bylo hodně náročné proti Bílým Tygrům dotahovat?
Bylo to nepříjemné, když jsme dostali góly a museli dotahovat. Bylo to těžké, ale na střídačce jsme se semkli a chtěli výhru, což bylo to nejdůležitější. Předvedli jsme super týmový výkon a pokaždé jsme to srovnali. Pak jsme odskočili na 4:3 a do prázdné přišel ten pátý gól.
Namotivuje vás hodně do čtyřčlenné skupiny, když jste dvanáctku uloupili takhle na poslední chvíli?
Skupina, kterou máme, nám vyhovuje, protože na všechny ty týmy hrát umíme. I tak to ale bude těžké, protože první má šest bodů a druhý tři. Pokusíme se to nějak dotáhnout, zápasů na to je dost. Když budeme hrát tak, jak jsme hráli poslední dva zápasy proti Boleslavi a Liberci, máme šanci to dotáhnout daleko.
V čem to je, že vám Plzeň, Třinec a Hradec Králové vyhovují?
Nedokážu říct přesně, ale prostě na někoho se hraje lépe a na někoho hůř. Když se podívám zpětně na zápasy proti týmům, které máme ve skupině, byly vyrovnané. Myslím, že na ně máme. Některé zápasy jsme vyhráli a další jsme samozřejmě i prohráli, ale jsme rádi za to, koho tam máme.
Vy jste začínal sezonu v Lize juniorů a teď bodujete i v extralize. Kde se to ve vás vzalo?
To nedokážu vůbec říct, možná je to o tom, že víc makám než předtím. Trochu jsem si v hlavě řekl, že je to důležité, takže jsem začal makat. Teď se mi daří, ale forma může rychle odejít, takže na sobě musím pořád pracovat. Chci pro tým udělat co nejvíc.
„Teď se mi daří, ale forma může rychle odejít, takže na sobě musím pořád pracovat.“
Napadlo vás na začátku sezony, že byste mohl ve Zlíně slavit takový dílčí úspěch?
Vůbec mě to nenapadlo, ale jak jsem začal dostávat více šancí a čas taky v přesilovce, více jsem se začal dostávat do hry a už jsem se z nižší na vyšší ligu adaptoval. Jak jsem dostával více prostoru na ledě, bylo to čím dál lepší až do teď, kdy se na ledě cítím super.
Jaké to je vyrůstat s takhle známým příjmením, jako je Čechmánek?
Na jednu stranu je to dobré a na druhou špatné, ale pro mě je to dobré. Taťka hrál tu nejvyšší ligu, co bylo možné, takže nějaké zkušenosti má. Já jsem rád, že se jezdí dívat na zápasy i na tréninky, takže mi předává svoje zkušenosti. Pořád dostávám nějaké rady, což je super.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Proč jste nepodědil brankářský post?
Zkoušel jsem chytat, když jsem byl malý. Asi někdy ve čtvrté třídě jsem si to zkusil na pár trénincích. Zkoušel jsem to chvilku, ale víc jsem se tomu nevěnoval. Moc mě to nebavilo, baví mě dávat góly a být útočník, což viděl i taťka. Nechal mě vybrat, kde chci hrát.
Nahlíží na vás trenéři, spoluhráči a třeba soupeři jinak?
Vůbec to nevnímám. U trenérů jsem se vůbec s ničím nesetkal a ve Zlíně to neřeší, berou mě jako klasického kluka. Samozřejmě od protihráčů něco přišlo, ale tak tam narážky přijdou vždycky.
„Pár gólů jsem mu dal, ale není to jednoduché. Byl to super gólman a pořád to má v sobě.“
Jak dopadla konfrontace mezi vámi a taťkou na ledě? Pokud k ní tedy někdy došlo?
Bylo to tady jednou, když jsme byli mladší. Hráli jsme náš tým proti otcům, kdy taťka chytal a já jsem si proti němu zastřílel. I doma, když jsem byl mladší, tak mi chodíval chytat na hřiště. Pár gólů jsem mu dal, ale není to jednoduché. Byl to super gólman a pořád to má v sobě.
Berete jeho úspěchy jako metu, kterou chcete překonat?
Dosáhl toho nejvyššího, co má jako sen každý kluk, chytal NHL. Moje meta je extraliga, chci být první v extralize a pak, když se nabídne NHL, tak bych chtěl být tam. Chtěl bych dosáhnout všeho, co dosáhl on, ale bude to těžké. Všechno je to o tvrdé práci.
Foto: Archiv rodiny Čechmánkovy
Share on Facebook
