Nikdy nezapomeneme, ale už nechceme jitřit staré rány, říkají v Jaroslavli o loňském neštěstí
(JAROSLAVL,od našeho zpravodaje) Už je to víc než rok od chvíle, kdy se nedaleko letiště Tunošna zřítil letoun s hokejisty Lokomotivu Jaroslavl. Nejtíživější smutek na první pohled zahnala realita dalších dnů a měsíců, ovšem dopady neštěstí a vzpomínky na oběti budou místní provázet do konce života. I když se chcete bavit o hokeji nebo třeba o počasí, nakonec se smutnému tématu nevyhnete. Pořád je hodně živé. Poznali to i hokejisté pražského Lva, kteří do Jaroslavle přijeli k pátečnímu utkání KHL.
Aréna jaroslavlského klubu leží trošku stranou, do centra to odtud není úplně blízko. Tahle hala byla otevřena v roce 2001, v následujících letech místní Lokomotiv získal dva mistrovské tiuly. U obou byl jako hlavní kouč Vladimír Vůjtek starší, jehož místní velmi respektují, v týmu nechyběl ani útočník Jan Peterek.
Jaroslavl je hokejové město, lidé tenhle sport milují. Zápasy jsou pro ně svátkem, jenže od loňské tragédie jsou obličeje fanoušků pořád víc zakaboněné než veselé. "I když nechcete, na všechny hráče,trenéry a členy realizačního týmu, kteří u nás loni působili, musíte myslet. Ráno se probouzím a hlavou mi bleskne, že to nemůže být pravda," říká tiskový mluvčí VladimírMalkov.
7. září 2011 měl štěstí, na výjezd do Minsku se s výpravou nevydal. Podobně jako ředitel klubu Jurij Lukin nebo finský kouč gólmanů Jorma Valtonen. Tihle dva měli neskutečnou kliku, původně totiž byli na seznamu pasažerů. "Jurije Lukina jsme šrtli v poslední chvíli. Měl letět, ale neodkladná pracovní věc vyžadovala, aby nakonec zůstal. Zachránilo mu to život," říká Malkov.
Po neštěstí byla ruská média plná spekulací, proč ke všemu došlo, stejně tak se objevily nevídané příběhy lidského neštěstí. Jurij Lukin během chvilky zestárl o deset let. "Seděl jsem v kanceláři a najednou se ke mně dostala informace, že letadlo s týmem havarovalo. Byl jsem v šoku. Za chvíli už mi chodily na mobil stovky zpráv. Bylo to šílené," popisoval letos v únoru při osobním setkání na Švédských hrách ve Stockholmu.
Tehdy padla myšlenka, že bychom s odstupem času udělali rozhovor o tom, jak všechno prožíval. Jak bylo těžké překonat to šílené období a pak od nuly zase budovat zcela nový hokejový tým. Ovšem na povídání nedojde, hokejová Jaroslavl hledí dopředu. Je to pochopitelné. "Moc se omlouvám, ale nechceme jitřit staré rány. Bolest z našich srdcí nikdy nezmizí, řečeno a napsáno už bylo dost," reaguje nyní před kabinou pražského Lva. Ty zážitky jsou pořád čerstvé. "Ano. Nikdy nezapomeneme," dodává rázně.
I když si člověk tisíckrát řekne, že se tragédii pokusí vyhnout a zaměří pozornost pouze na blížící se utkání Lva s Lokomotivem, prostě to nejde. "Už jste byli o patro níž, na ochozu haly?" ptá se tiskový mluvčí. Vladimír Malkov měl ke všem obětem osobní vztah, nově příchozím ochotně ukazuje, jak se klub vyrovnává s tíživou minulostí. "Jeden pamítník je na místě nehody, druhý na našem hřibitově. V hale Lokomotivu jsme udělali smuteční místo u zdi, na kterou jsme pověsili velké fotografie obětí. Chceme, abychom se těm chlapům mohl každý dívat do očí," konstatuje.
Na stolečku u podobizen jsou plyšové hračky, květiny, dárky od fanoušků. Vladimír Malkov ke každému z pasažérů letadla smrti poví pár slov. "Tohle byl soused," ukazuje na adminitrátora týmu. "Když jedu ráno do práce, vidím tam jeho auto. Kolikrát se mi stalo, že si říkám, proč ještě vyspává. Nemohu se vyrovnat s tím, že kamaráda ani všechny ty kluky už nikdy neuvidím." Před rokem se v Jaroslavli sešel parádní tým. Kdyby nedošlo ke smrtelné nehodě, mohl bojovat o Gagarinův pohár. "Tohle mužstvo vyhrálo jedinou trofej. Týden před katastrofou porazilo v Rize všechny tři soupeře, aniž by inkasovalo gól! Pohár pak zvedl nad hlavu Karel Rachůnek," ukazuje na jednu z trofejí z místní síně slávy.
Když svět šokolvala zpráva o neštěstí, v první chvíli se zdálo, že hokej v Jaroslavli skončí. Nikdo si nedokázal představit, že by Lokomotiv fungoval dál. Ale na tenhle scénář nedošlo. A to je dobře. Jak nedávno řekl otec Karla Rachůnka, neštěstí má lidi spojovat, a ne rozdělovat. V Jaroslavli o tom vědí své. "Místní hokej milují, na zápasy chodí velké návštěvy. Co se stalo, je hrozné. Ale nás všechny, kteří jsme tady dál, to drží nad vodou," přiznává Vladimír Malkov.
Oběti zůstanou v srdcích fanoušků do smrti. "Vydali jsme knihu, kde jsme chtěli každého člena týmu podrobně představit. Nikdo ji nedostane darem, i prezident klubu si ji musel koupit. Získané prostředky poskytneme pozůstalým," říká tiše. Jan Marek, Josef Vašíček, Karel Rachůnek a další zesnulí hokejisté jsou v hale Lokomotivu s fanoušky dál. "Když přijdete před zápasem, uvidíte, kolik lidí tady u smutečního místa pořád je. Přijdou, postojí, zavzpomínají. Jsem přesvědčen, že to bude platit i za dvacet let," uzavírá.
Share on Facebook
