Od tragédie Valerije Charlamova uplyne 30 let, smutné výročí si připomenou i ve Španělsku

Patřil k nejlepším hokejistům světa, vyhrál olympijské hry, opakovaně mistrovství světa. Když Valerij Charlamov chtěl, žádný ze soupeřů neměl šanci. Dával góly, podnikal nádherné ofenzivní akce, nešťastným obráncům motal ruce i nohy. Byl nepolapitelný. Mohl dokázat ještě větší věci, jenže přišel 27. srpen 1981. Na dálnici z Klinu do Moskvy měl Charlamov vážnou autonehodu, jejímž následkům podlehl. Ve věku pouhých třiatřiceti let...

Pro hokejové fanoušky v Sovětském svazu to byl šok. Velkou lítost cítili i v zámoří, kde si Charlamov získal řadu obdivovatelů díky brilantnímu hokejovému umění i vstřícné povaze, jež tehdy nebyla u jeho krajanů moc obvyklá. Postupem času se stal Charlamov legendou. Když se do světa velkého hokeje chystal vykročit jeho syn Alexander, měl o popularitu postaráno. Charlamov mladší se ale do NHL nikdy neprobojoval a skončil v zapomnění.

Valerij Charlamov stihl před tragickým skonem spousty úspěchů. Jedenáctkrát získal domácí titul, osmkrát se stal mistrem světa, dvakrát vyhrál olympijské hry. Zúčastnil se památné Série století v roce 1972 i Challenge Cupu o sedm let později. V 286 mezistátních zápasech nastřílel 185 gólů. Ačkoli nikdy nenastoupil v NHL, byl Charlamov zařazen do Síně slávy zámořské soutěže.

Od zmíněné tragédie, která ukončila Charlamovův život, uplyne za několik dní 30 let. Vzpomínky jsou v případě mnoha Rusů ale stále živé. "Šéf klubu z Klinu se s Charlamovem přátelil, onoho 27. srpna byl u něj sovětský útočník na návštěvě. Když se vracel do Moskvy, došlo k neštěstí," říká český kouč Jan Zachrla, který letos povede hokejový Klin v ruské Vyšší lize.

Na dálnici mezi oběma městy je pamětní tabule, které připomíná, co se v létě 1981 přihodilo. Charlamov měl být v tu dobu na opačném konci planety, sborná totiž hrála v zámoří Kanadský pohár. Když fanoušci nenašli skvělého útočníka s číslem 17 v sestavě, nechápavě kroutili hlavami. Jakmile pak vyšlo ve známost, že se Charlamov zabil, objevily se spekulace o jeho špatné životosprávě, o sporech uvnitř CSKA Moskva. Nebo o tom, že ruská hvězda už měla plné zuby drilu, jenž dusil všechny přední sovětské sportovce.

Skutečnost ovšem vypadala jinak. "Málokdo ví, že nehoda Valerije nebyla první. Už před tragickým neštěstím boural, zranil si holeň. Nemohl trénovat, natož hrát," vzpomíná trenér Viktor Tichonov. Člen elitní trojky s Michajlovem a Petrovem dostal za úkol individuální přípravu, další reprezentanti odletěli za Atlantik, kde se dozvěděli, že jejich dlouholetý parťák už žádný hezký gól nikdy nedá. "Valerka byl trošku solitér, ale každopádně neuvěřitelný hráč. Bruslař, technik, střelec," konstatuje po letech Boris Michajlov.

Charlamovův životní příběh je plný zajímavých událostí, o některých tehdejší komunistiský režim raději mlčel. Jeho maminka Begonia byla totiž baskická Španělka, do Sovětského svazu přijela během španělské občanské války, vyrůstala tam a později poznala svého manžela, Valerijova tatínka. Spolu měli ještě dceru, jmenuje se Taťána a stále uchovává památku svého bratra. "Nikdy jsem o Valerijovi veřejně nemluvila. Jakmile si na něj vzpomenu, derou se mi do očí slzy," říká pro deník Sovětskij Sport.

Tentokrát udělala výjimku. "Veřejnost si zalouží vědět, jaký byl Valerij člověk," dodává tiše. Sestra vynikajícího útočníka tento týden předala Cenu Valerije Charlamova pro nejlepšího ruského hráče v NHL, převzal ji Pavel Dacjuk z Detroitu. Při té příležitosti zavzpomínala na sourozence, který zemřel už před třiceti lety. "Myslím, že si Valerijovu památku připomenou i ve Španělsku. Žádná plaketa s jeho jménem tam sice nevisí, ale lidé dobře vědí, co dokázal," připomíná.

Pod Pyrenejemi mají Charlamovovi stále hodně příbuzných. "Sestřenice a bratranci bydlí v Barceloně, v Madridu, nejvíc pak v Bilbau. Bohužel, Valerij se do Španělska podíval jen jednou v roce 1956. Já tam pak s maminkou jezdila, on nemohl. Sovětská armáda ho nepustila," pokračuje Taťána. Svého času prý nechybělo moc a Valerij mohl vyrůstat ve Španělsku. "Byl by možná skvělým fotbalistou, zpěvákem nebo malířem. Novým Picassem. Maloval nádherné obrázky, ještě je mám schované," dodává jeho sestra.

Valerijovi bylo osm let, když se s rodinou vrátil ze Španělska do Sovětského svazu. Za otcem. Maminka nejprve velkou východní zemi opustila, chvíli trvalo, než jí úřady umožnily být s dětmi zase u svého muže. "Otec kontaktoval Červený kříž, bojoval za to, abychom se vrátili," vzpomíná Taťána. I to částečně vysvětluje, proč Charlamov začal s hokejem až v roce 1962, tedy ve 14 letech. "Dneska by ho možná ani do oddílu nevzali, ale tehdejší chlapci byli všestranní, Valerij vynikal ve všech sportech."

Charlamov odstartoval bleskovou zářivou kariéru. V roce 1971 už válel za CSKA Moskva, záhy mu na krku visela zlatá olympijská medaile z japonského Sappora. "Pamatuju si, jak tatínek Valerije přemluvil, aby si šel zahrát závodní ligu za jeho podnik. Bylo mu nějakých sedmnáct. Na ledě vzal puk, všechny obehrál a dal gól. Chlapi z týmu soupeře nechápavě koukali, odmítali pokračovat. Valerij musel svléci výstroj. Ačkoli měl nastupovat proti o deset let starším hokejistům, byl výkonnostně úplně jinde," říká jeho sestra.

Na španělské kořeny Charlamov nezapomněl, potvrzuje to i jeho dcera Begonita. "Mé jméno je italské, tatínek mi ho dal na památku jeho matky, mé babičky. Ona byla Begonia, já Begonita," reaguje Valerijova dcera, která je maminkou dcery Dáši. Šestiletá vnučka Valerije Charlamova svého dědečka nikdy neviděla. "Vyprávěli mi o něm, že byl skvělým hráčem, máme doma jeho velký portrét. Jsem na něj hrdá," hlásí dívenka, která prý celou zimu tráví - jak jinak - na bruslích.

Valerijova dcera vyrůstala s vědomím, že její tatínek je významnou osobností. "Mé spolužáky nejdřív udivovalo jméno Begonita, jakmile zjistili, že jsem dcerou Charlamova, všichni mi děkovali. Lidé měli tatínka rádi. Pořád, celý život, na něj vzpomínají a říkají, že byl úžasný," konstatuje. Charlamovoa popularita měla dopad na rodinný krb. "Otec býval velmi málo doma, ale miloval nás. Jeho návraty, to byly hotové svátky! Nikdy na to nezapomenu," líčí.

Valerij Charlamov vedl děti ke sportu. Syn Alexander také hrával hokej, byl draftován Washingtonem, ovšem do NHL se neprosadil. V Rusku se později stal prvním šéfem hráčských odborů elitní soutěže. "Hokejku jsem do ruky brala také, ale hokej? Ten jsem nehrála. Myslím, že to je mužský sport. Když táta umřel, bylo nám hrozně. Ovšem podpořili nás další slavní hráči - i ti mladší jako Fetisov, Kasatonov, Krutov. Hokej pořád sledujeme, vždyť to byl tatínkův život," uzavírá Charlamovova dcera.

Share on Facebook Share on Twitter

• Zahraničí