Pavel Novák o rakovině: Nejistota byla nejhorší. Můj sen? Ten se nemění!
Pavel Novák
|
Foto: Instagram Pavla Nováka
24. června šokoval veřejnost tím, že vynechá sezonu, protože má rakovinu. Dvacetiletý mládežnický reprezentant Pavel Novák ale nejtěžší životní boj vyhrál. Hodgkinův lymfom porazil. „Díky nemoci jsem si uvědomil, že je pro mě nejdůležitější zdraví,“ přiznává rodák z Tábora, který popsal pro hokej.cz léčbu i své nejbližší plány.
Tato nemoc patří mezi nádorová onemocnění lymfatické tkáně a je nejčastěji diagnostikována mezi 20. a 30. rokem života. Bohužel byla zjištěna i talentovanému Pavlu Novákovi.
Navíc chvíli poté, kdy podepsal tříletou nováčkovskou smlouvu s Minnesotou a mohl zabojovat o NHL. O splněný sen... Navíc musel vynechat přeložené MS juniorů.
„Pro mě to může vypadat tak, že to byla těžká situace. Podepsat v NHL a pak to přerušit... Ale já to tak vůbec neberu. Bylo to tak napsané. To je v pořádku. Zvládl jsem to a je to pro mě výborná zkušenost,“ líčí bojovník Novák.
„Myslím si, že mě to hodně posunulo jako člověka. Věřím tomu, že vše už bude dobrý. Hlavně chci být zdravý,“ přeje si útočník, který se do velkého hokeje odrazil v Českých Budějovicích a Minnesota ho draftovala v roce 2020.
„Myslím si, že mě to hodně posunulo jako člověka. Hlavně chci být zdravý."
První příznaky, že není zrovna v pohodě, pociťoval na konci loňské sezony, kdy hrál juniorskou kanadskou ligu WHL za tým Kelowna Rockets.
Při jednom zápase play off mu nebylo vůbec dobře. „Blbě se mi dýchalo a byl jsem hodně rychle unavený. Po zápase jsme měli večeři, kde jsme toho ani moc nesnědl. Přišel jsem domů – udělal jsem si test – vyšel jsem pozitivní na covid,“ vzpomíná Pavel Novák pro hokej.cz.
Tím pádem jste sezonu nedohrál, protože váš tým vypadl v osmifinále 1:4.
Přesně tak. Po týdnu nebo deseti dnech, co jsem dostal covid, jsem se vracel domů z Kanady. Pak jsem rozležel informaci od Minnesoty, že bych si měl dojít na krevní testy, jestli je po covidu vše v pohodě. Prostě jestli nepotřebuju nějaké vitamíny a podobně. Zařídil jsem si to s mojí paní doktorkou, která mi vše zařídila.
Foto: Steve Dunsmoor, kelownarockets.com
Co bylo pak?
Za dva dny volala, zda bych mohl dojít do ambulance, že testy nevypadají dobře a že si mě chce ještě prohlídnout. Musel jsem jít znovu na covid test, nějaký stěr z krku, rentgen hrudníku, detailnější rozbor krve a nevím, co ještě…
Bylo vše v pořádku?
Všechna vyšetření kromě rentgenu hrudníku byla úplně v pohodě. Ten ukázal, že tam je mezi hrudí něco, co by tam být nemělo. Šel jsem na CT s kontrastní látkou, které ukázalo to samé, ale pořád to nebylo nic konkrétního. Pak se udělal detailnější rozbor krve, odebrali mi kostní dřeň, což vyšlo stále dobře. Rozhodlo se, že bych si měl zajít na vyšetření, které odhaluje nádory. Nevěděl jsem, co od toho čekat. Když jsem chodil na vyšetření i dál, tak jsem byl smířený s tím, že to něco bude a budu se muset léčit.
„Když mi zavolali diagnózu, tak to nebyl ani šok. Spíš úleva, že konečně víme, co to je, a že můžu začít."
Co jste se dozvěděl tam?
Když jsem to absolvoval, tak mi řekli, že mají podezření, co by to mělo být. Nechtěli ale dělat nějaké závěry a ještě bylo potřeba udělat menší operaci kvůli vzorku – otevřeli mi díru v mezihrudí. Když to vše provedli, tak mi po deseti dnech pan doktor z budějovické nemocnice volal, že to dopadlo dobře a mám Hodgkinův lymfom, což je ze všech možností ta nejlepší varianta.
V dnešní době je tato choroba přece jen dobře léčitelná. Jak jste to bral?
Když mi zavolali diagnózu, tak to nebyl ani šok. Spíš úleva, že konečně víme, co to je, a že můžu začít. Však začátky byly nejhorší, kdy byl člověk v nejistotě.
Opravdu úleva?
Spousta lidí by v tu chvíli čekala, že to bude velký šok, ale z doktorova hlasu jsem cítil, že to je asi nejlepší varianta. Bylo z něj cítit, že věří tomu, že to bude dobrý. Pak jsme se bavili o tom, kde bych se chtěl léčit. Buď jsem mohl v budějovické nemocnici, nebo v Praze na Vinohradech. Tam se na to specializují a mohl jsem mít paní doktorku, která jezdí přednášet do Ameriky a je opravdu kapacita v tomhle oboru. Po konzultaci s rodiči jsme se rozhodli, že budeme jezdit do Prahy.
„Od začátku mluvila paní doktorka velmi pěkně s tím, že šance na uzdravení je přes 90 procent."
Ozvala se vám i Minnesota, se kterou máte nováčkovskou smlouvu?
Ano, nabízela mi, že bych se mohl léčit i tam. Ale když jsem věděl, že to bude těžká situace, tak jsem si nedokázal představit, že bych se léčil tam sám. Nebo jen s mamkou či tátou. Bylo by to složitější, kdybych neměl kolem sebe své blízké včetně kamarádů. Zvolili jsme Prahu. Od začátku mluvila paní doktorka velmi pěkně s tím, že šance na uzdravení je přes 90 procent. Říkala, že to podle ní dokážeme vyléčit.
Kdy vám bylo psychicky nejhůře?
Nedokážu to určit. Nervózní jsem byl od začátku, hlavně když mi volala moje doktorka, že za ní mám přijít a že výsledky nebyly úplně dobré. To jsem znervózněl. Když jsem přišel k rentgenu hrudníku a měl jsem jít na odběr kostní dřeně, CT, rozbory krve a tak dále, začal jsem chápat, že něco není úplně dobře. Pro ni to bylo taky emotivní a náročný, aby mě připravila na to, že to nebude jen nějaký kašílek nebo rýmička. Nabízela mi, že všechno spolu můžeme probrat a že mi vždy bude k ruce. V tu chvíli jsem nemohl tušit, že to bude rakovina. Nevěděl jsem, co si mám o všem myslet, cítil jsem se divně.
Jak probíhala samotná léčba?
Probíhala v cyklech. Doktorka odhadla, že by to mohlo být šest až osm cyklů a že jeden cyklus trvá zhruba tři týdny. V prvním týdnu jsem šel nejdřív na odběry krve a podle toho se objednala chemoterapie. Poté jsem tam seděl čtyři hodiny. V ten týden jsem ještě dojel v úterý a ve středu, dostal jsem dvouhodinové chemoterapie. V pondělí si mě zase nabrali, měl jsem kontrolu a podle krve jsem dostal injekci. Třetí týden jsem měl kontrolu v Budějovicích, zkontrolovali si mě a regeneroval jsem. Takhle se to střídalo.
Nakonec jste oznámil na začátku října, že jste na rakovinu vyzrál.
Díky dobrým výsledkům se léčba zkrátila na čtyři cykly a po nich mi bylo sděleno, že ve mně už není žádný nádor a že jsem zdravý.
„V životě mi takhle blbě nebylo. Divně od žaludku, člověk by nejradši zvracel, i když se mu nechce."
Jak jste reagoval na to, že vám doktorka zkrátila počet cyklů?
To mě hodně potěšilo. Každá chemoterapie byla postupně náročnější a náročnější. Třeba první cyklus docela šel, nebylo mi až tak špatně, kromě prvního dne. Nějak jsem si to odseděl, pak jsem ale přijel domů a bylo mi hrozně. V životě mi takhle blbě nebylo. Divně od žaludku, člověk by nejradši zvracel, i když se mu nechce. Nedokážu to moc popsat. Když jsem si několikrát myslel, že mi je blbě při tréninku, tak to nakonec tak hrozný nebylo. To jsem si zažil až při chemoterapiích…
Byly to pro vás opravdu těžké chvíle?
Třetí a čtvrtý cyklus byly náročnější, tělo si pamatovalo, co ho čeká. Musím říct, že jsem se na to nikdy netěšil. Nějak to sice odsedíte, ale pak přijedete domů a není vám dobře. Zlomilo se to až zhruba ve čtvrtek, kdy jsem věděl, že třeba dva týdny se budu cítit zase dobře. Cítil jsem se jako zdravý, ale pak to přišlo znovu. Byla to ale dobrá zkušenost.
Foto: hockeywilderness.com
Předpokládám, že důležitá byla hlavně psychická odolnost.
Je to jedna z nejdůležitějších složek, jak se člověk může vyléčit. Když mě doktoři ujišťovali, že je vysoká vyléčitelnost a že jsem sportovec s dobrou imunitou, tak jsem tomu víc a víc věřil. Podpora rodiny, přítelkyně, kamarádů a všech blízkých mě hnala dopředu. Opravdu jsem si věřil, že to společně zvládneme. Nervózní jsem ještě byl před každou větší kontrolou, kdy jsem věděl, že je světlo na konci tunelu a mohlo by to být brzo dobrý. Zároveň se ale mohla objevit nějaká komplikace. To pro mě byly těžké dny.
„Rodiče? Jim bych chtěl říct velké díky. Zapomenout nesmím ani na ségru. Když to šlo, snažila se se mnou něco dělat a něco jsme spolu hráli. To samé přítelkyně, se kterou jsme jezdili na výlety a procházky."
Podporu vám vyjadřovala snad celá hokejová veřejnost. Nejvíce jste byl ale s rodinou a blízkými kamarády.
Mamka dělala všechno možný, abych měl jídlo, a starala se o mě po dobu čtyř či pěti měsíců. Taťka mě všude vozil. Ani pro ně to nebyla lehká situace, aby to skloubili s prací. Bylo to náročný psychicky i časově, ale oni se s tím parádně poprali. Jim bych chtěl říct velké díky. Zapomenout nesmím ani na ségru. Když to šlo, snažila se se mnou něco dělat a něco jsme spolu hráli. To samé přítelkyně, se kterou jsme jezdili na výlety a procházky. Hlavně zůstat pozitivní a aktivní. I hodně mých kamarádů mě občas vytáhlo ven na fotbal nebo hokej.
Všechno jste nakonec zvládl i díky nim. Myslíte teď už zase na návrat k hokeji?
Díky nemoci jsem si uvědomil, že je pro mě nejdůležitější zdraví. Mým cílem je vrátit se do nejvyšších pater, ale zároveň si myslím, že pro mě bude super se vůbec vrátit. Jestli to bude v nejvyšších patrech, nebo někde jinde… Dokážu si i představit, že to nebude tam nejvýš. Ale samozřejmě mým cílem bude, abych se vrátil do Ameriky, vybojoval si místo na farmě a postupem času se dostal do NHL. Můj sen se nemění a měnit se nebude!
„Mým cílem bude, abych se vrátil do Ameriky, vybojoval si místo na farmě a postupem času se dostal do NHL. Můj sen se nemění a měnit se nebude!"
Nicméně to nesmíte uspěchat, že? Chemoterapie určitě znamenaly pro vaše tělo obrovskou zátěž...
Dostalo hodně zabrat a nějakou dobu se bude srovnávat. Pohyb je fajn, ale nechci tělo hned extrémně zatěžovat. Každý den těžká posilovna nebo těžký led, na to je ještě čas. Chci nějakou dobu tělu splácet to, že ten boj vyhrálo.
Takže budete opatrný.
Ano, a budu hodně regenerovat. Postupně budu zvyšovat zátěž a jak přijde čas, chci se zapojit do nějakého tréninku v posilovně nebo na ledě. Nějakou dobu to budu mít volnější. Spíš abych se nějak hýbal. Ještě bych ale chtěl říct jednu věc.
Povídejte.
Nedávno mě napadlo, že když například někomu přejete k narozeninám a píšete mu „hlavně hodně zdraví“, tak pro spoustu lidí to je jen věta. Fráze. Nic jim to neříká. Ale já jsem si díky tomuhle všemu, čím jsem si prošel, uvědomil, že to je nejpodstatnější. Když nebudete mít zdraví, tak můžete být sebelepším sportovcem, ale výsledku nedosáhnete. Můžete být sebelepší ve škole, ale žádné zaměstnání nebudete mít.
„Měli bychom dělat všechno pro to, abychom byli zdraví, ať si můžeme užívat život tak, jak chceme."
To máte naprostou pravdu…
Myslím si, že bychom si všichni toho měli vážit. A dělat všechno pro to, abychom byli zdraví, ať si můžeme užívat život tak, jak chceme.
Foto: Martin Voltr
Share on Facebook
