Připomíná mi to Prahu 1985, hlásí Lukáč. Jako Slovák křivdu nikdy necítil
Foto: Jaroslav Kořánek
(KOŠICE, od našeho zpravodaje) Pravidelně sleduje zápasy mistrovství světa v Košicích, legendární útočník Vincent Lukáč je nadšený z atmosféry i výkonu svých nástupců. „Nepochyboval jsem, že tím budou všichni žít. Připadám si jako v Praze 1985," vzpomíná dvojnásobný mistr světa.
Na setkání v jedné košické kavárně přišel plný dojmů. Lukáče každou chvíli někdo zdravil, sem tam zazvonil telefon. Nejlepší košický hokejista všech dob je místní celebritou, všichni ho znají. A on je pyšný, že světový hokej zavítal do metropole východního Slovenska. "Všichni jsme za to vděční," vzkazuje upřímně.
Vidím, že mistrovství světa si užíváte maximálně. Máte možnost chodit na všechny zápasy?
Mám a jsem za to moc rád. Musím poděkovat prezidentovi našeho hokeje panu Kohútovi, který se o mě a o další bývalé reprezentanty postaral. Je skvělé, že se hraje tady, kde jsem doma. Každému tvrdím, že jsem Košičan. Z toho města jsem jediný, kdo vyhrál dvakrát mistrovství světa. Jsem hrdý i na další úspěchy. Mám ohromnou radost, že Slovensko hraje právě v Košicích.
Organizátoři zvolili výborně, to dosavadní průběh šampionátu potvrdil, co říkáte?
Přesně tak. Nepochyboval jsem! Celý východ Slovenska a Košice žijí hokejem. Běžte k hale, projděte si ulice. Neskutečné! A v hledišti? To je nádhera!
Bavit se o tom, jaký vliv má podpora fanoušků na výkony slovenské reprezentace, to by asi bylo zbytečné, že?
Má to ohromný vliv! Je to další hráč na ledě, před takovými fanoušky by nebojoval a nebruslil jen blbec. Protože celý stadion žije každou vteřinou s naším týmem. Hrát v takové atmosféře, to by chtěl každý.
První tři zápasy odmakali Slováci vynikajícím způsobem. Překvapili vás?
Nejen mě, ale všechny. Odborníky i největší optimisty. Přípravné zápasy byly mizerné, až katastrofální. Ale na turnaji se stal pravý opak. Přišlo to s turnajem, s jeho atmosférou. Výsledky byly neuvěřitelné. Začínali jsme s favority skupiny, většinou bývá lepší hrát proti těm slabším. Ale nám to vyšlo. Amerika a Kanada se teprve rozehrávají, postupně půjdou nahoru.
Vybavíte si z vaší kariéry zápasy, kdy jste prohráli gólem dvě vteřiny před koncem jako nyní slovenský tým s Kanadou?
Tohle se nestává každý den. Ale je známé, že Kanada tohle ovládá. Hraje do poslední sekundy jako angličtí fotbalisté. Proč by to nevyužila?! Soupeř dostal šanci - faul byl, nemůžeme říkat, že nebyl. Stalo se. A druhá věc: oni dali gól z přesilovky, což jsme věděli, že umějí. Bylo to velké neštěstí, sekunda a půl, to je fakt smůla.
Foto: Jaroslav Kořánek
Co jste si v duchu říkal, když fanoušci propískali kanadskou hymnu?
To byl největší trapas, jaký jsem zažil! Hrál jsem na mistrovství světa, na Kanadských pohárech, na olympiádě. Hymna je všude posvátná! Nikde se nic podobného nestalo. Odsuzuji to, je to naše hanba! Jasně, Kanaďané dali gól, pro nás škoda. Ale proč za to pískat při kanadské hymně? Vezměte si to opačně: kdyby Slovensko hrálo v Kanadě a místní by na naši hymnu pískali. Jak by se nám to líbilo? A nejen to. Na led létaly lahve, vím to moc dobře, protože jsem po utkání předával ceny nejlepším hráčům. Pět metrů ode mě přilétla flaška. To je tragédie a hanba pro Košice! Čtyři dny jsme si budovali velký respekt, tímhle jsme ho ztratili.
Přitom v Košicích je jinak skvěle, panuje tu hokejová horečka.
No ano. Jsem mile překvapený, že lidé chodí i na další zápasy, nejen na ty slovenské. To je fantastické! A když hraje Slovensko, přál bych každému, aby se prošel po ulicích. Každý tím žije, tohle je fakt unikátní! Je to jako v Praze 1985. Úplně stejné.
Takže vám v hlavě naskakují vzpomínky na zlatý šampionát?
Jednoznačně! Tehdy jsme jezdil z Průhonic, kde jsme bydleli, lidé mávali, všude vlajky. Ano, byli jsme mistři světa, Slováci teď bojují ve skupině a dva zápasy s favority smolně prohráli. Ale nemějme velké oči a užijme si to! Věřím, že se dostaneme do play off. A zahrajeme si čtvrtfinále v Bratislavě.
Když se vrátíte proti proudu času, co byla v roce 1985 největší přednost československého týmu mistrů světa?
Mužstvo bylo budované tři čtyři roky. Trenér Bukač, který bohužel nedávno zemřel, udělal skvělou práci. Byl to velký trenér, nikdy na něj nezapomenu. Právě pan Bukač dal dohromady útok Lukáč, Rusnák, Liba. My pak hráli prim, já se s Amerikou zranil, ale bojovali jsme. Povedlo se nám rozhodnout zápas se Švédy, který kdybychom prohráli, postup do finálové skupiny bychom nestihli. Byla to super parta, jeden tým!
Přitom někteří slovenští hráči si tenkrát stěžovali, že to mají do reprezentace dál než Češi.
Není to pravda. Československo mělo spoustu skvělých hokejistů. Od Pospíšila, Dzurillu, Machače, Holečka, přes Nedomanského, Holíky, Martince, Nováka a Štastného až třeba k Bednářovi, Bublovi, Pouzarovi, Dvořákovi či k mým zlatým kamarádům Hlinkovi s Černíkem. Co jméno, to pojem. V životě jsem jako Slovák nepocítil křivdu!
A to říkáte navzdory tomu, že jste se také párkrát nedostal do nominace na mistrovství světa.
Přesně tak. Udělat tým, to bylo sakra těžké! Dostat se mezi takové borce, to už něco znamenalo. V roce 1977 jsem byl nejmladším členem mistrů světa z Vídně, v pozdějších letech to bylo i tak, že my Slováci měli klíčovou roli.
Foto: Nový Čas
S kým jste nejvíc kamarádil?
Se všemi. Jsem srandovní typ, mám rád legraci. Všichni jsme k sobě měli blízko, hodně jsem kamarádil třeba s Edou Uvírou, Jardou Benákem, s dalšími kluky. Dost jsem jich poznal v Dukle Jihlava, vojna mně osobně hodně pomohla. Pitner, Neveselý... Tvrdá řehole, ale také skvělý hokej.
Když vás tak poslouchám, víc vzpomínáte na Čechy než na parťáky ze Slovenska.
A divíte se? Vždyť já hrál za společný stát, byli jsme na jedné lodi. A já byl hrdý! Pak se to rozdělilo, což mě pořád trošku mrzí. A také mě štve, že na Slovensku si trošku myslíme, že se hokej hraje jen nějakých 20 let. Na nás se zapomnělo. Jenže historii nevymažete. Dá se půjčit, ale ne přivlastnit nebo smazat.
Jste pořád kritikem slovenského hokeje?
Ale já nejsem kritik! Já jen co na srdci, to na jazyku. Řeknu, co vidím. Když jsem nedal gól, nebo jsem hrál špatně, tak mě kritizovali. Tak proč bych nekritizoval, pokud se mi něco nelíbí? Mám chválit, když to není dobré?
Je to poslední dobou lepší?
Dávám si pozor, abych neurazil. Ale na druhou stranu si řeknu své. Vezměte si nedávný sestup naší osmnáctky. To je přece jasný příklad. Naše mládežnické týmy, to je katastrofa. Dvacítka se zachránila jedním zápasem, osmnáctka vypadla. Přitom je to naše hokejová budoucnost. Takže se ptám: jak děláme hokej?
Může slovenskému hokeji pomoci domácí šampionát?
Určitě, mistrovství světa pomůže nejen hokeji, ale celému Slovensku. Organizace, všechno kolem - na to můžeme být pyšní.
Mluvili jsme o šampionátu a o hokeji. Ale povězte, jak se vám daří? Jak žijete?
Jako důchodce. Ráno vstanu a koukám do blba (směje se). Ne, z toho nevyžiju, pořád musím něco dělat. Rád bych se zapojil, abych žil spokojeněji. Ale když není zájem... Beru to v klidu.
Share on Facebook
