Reichel o Zápasu legend, dvacítkách i zlaté generaci: Slováci bývali přemotivovaní
Foto: Vladimír Koča
900 zápasů v NHL, 661 bodů. Osobnost Roberta Reichela ale musíte popsat jinak než čísly. Vždyť to byl právě on, kdo na Ruzyni vylézal z letadla s trofejí pro mistry světa, s úsměvem a céčkem na dresu. Ne jednou, třikrát… Skromnost a pracovitost mu ale zůstala dodneška, lídr zlaté generace pracuje jako trenér v Litvínově, kde se hokeji snaží vrátit to, co od něj získal.
U mládežnických reprezentací působil čtyři roky (U16-U19), u dospělého národního týmu pak s Milošem Říhou dvě sezony. Jakmile přišla pandemie, jejich tým skončil. A tak Robert Reichel pomáhal u litvínovské mládeže.
Vítěz olympiády v Naganu teď ale přeci jen bude mít možnost, zavzpomínat na nejlepší období českého hokeje. 10. února se totiž v Praze zúčastní Zápasu legend.
„Bude to hlavně o zábavě, aby si zápas proti legendám Slovenska užili hráči i fanoušci,“ těší se na připomínku 25 let od zlatého turnaje.
V září na vás na Slovensku přišlo 10 tisíc lidí, což teď můžete i překonat. Čekáte v odvetě vyprodanou O2 Arenu?
Byla to skvělá vizitka. Pokud v Bratislavě přišel plný stadion, tak věřím, že se i v Praze dočkáme solidní návštěvy. Podle zpráv, které jsem slyšel, je už hodně vstupenek prodaných. Zápas bude mít tempo, výborní hráči na obou stranách… Přiláká to věrné fanoušky, kteří na nás chodili před dvaceti nebo třiceti lety. A společně zavzpomínáme na ty krásné úspěchy.
Těšíte se na setkání s bývalými spoluhráči z národního týmu?
Už akce v Bratislavě byla povedená, potkalo se nás tam opravdu dost. Určitě se těším, české i slovenské kluky nevídám často… Probereme všechno možné, sedneme si po zápase a připomeneme si společné zážitky.
Vybaví se vám nějaké konkrétní?
Naše generace spolu nebo i proti sobě odehrály desítky zápasů, vyhrávali jsme mistrovství světa, olympiádu… Nedá se vybrat jen jedno období nebo jeden turnaj.
Kromě Nagana jste třikrát vyhrál mistrovství světa (1996, 2000, 2001). Co zůstane v paměti déle? Pocit z úspěchu, nebo vzpomínky na fungující tým?
Parta je jedna věc, zážitky druhá a třetí ten samotný výkon, který se podal. Od něj se celý ten zbytek odvíjí. Když se vám povede dojít na turnaji takhle daleko, vždycky se vzpomíná na dobré věci.
Winter Hockey Games ani letos v Česku nebudou. Nahradí je zápas legend
Bude teď v exhibici taky cílem vyhrát?
I na Slovensku to bylo vyrovnané (Češi porazili Slováky 5:4, pozn. red.), myslím, že teď to bude podobné. Exhibiční utkání se většinou hrají na remízu, ale tady chtějí obě mužstva vyhrát. Sílu na to mají obě strany, což je jedině dobře. Už v Bratislavě se hrálo o výsledek, v poslední třetině to bylo dost vyhecované, takže se těším i do Prahy.
Co kdyby došlo na nájezdy? Připomněl byste fanouškům nájezd z Nagana?
Už jsem jel i po zápase v Bratislavě, takže bych se toho určitě nebál. (směje se)
„Už v Bratislavě se hrálo o výsledek, v poslední třetině to bylo dost vyhecované, takže se těším i do Prahy."
Jste ve formě?
Přes léto na led nechodím a první exhibici v září jsem taky zvládl odehrát. Určitě se toho nebojím, dělám zase jiné aktivity. Pokud jste něco dělal celý život, tak vám to naskočí samo. Ale nechodím hrát žádné zápasy starých gard. Když už si jdu zahrát, tak pouze podobné exhibice.
Jaké vlastně byly vztahy se Slováky na přelomu tisíciletí?
Myslím, že mezi námi panovala solidní rivalita. Většinou to bylo vyhrocené, pamatuju si třeba MS v Německu 2001, kde jsme se potkali ve čtvrtfinále (Česko vyhrálo 2:0, pozn. red.). O rok dřív v Petrohradu jsme zase Slováky porazili 5:3 ve finále… Vždycky to bylo o tom, kdo lépe zvládne nejen samotný zápas, ale i přípravu na něj. Někdy mi přišlo, že Slováci to brali hodně prestižně, zatímco my jsme se na ten zápas soustředili stejně, jako na každý jiný. Z mého pohledu byli Slováci v některých duelech až moc přemotivovaní a možná jim to pak chybělo k tomu, aby nás přetlačili.
„Někdy mi přišlo, že Slováci to brali hodně prestižně, zatímco my jsme se na ten zápas soustředili stejně, jako na každý jiný."
Nevnímali jste federální derby ani trochu speciálně?
My jsme chtěli především vyhrávat, udělali jsme pro to maximum. A do zápasu jsme šli se zdravým sebevědomím. Většinou jsme proti Slovensku uspěli, nepovedl se nám jen zápas o bronz v roce 2003, jinak jsme to zvládali dobře.
O připomínku tehdejších časů se teď postarali hráči české dvacítky, mimochodem narození právě v letech 2003 nebo 2004. Na Česko ve finále se koukalo dobře, že?
Myslím, že jim hodně pomohlo MS juniorů v létě. Z devadesáti procent teď jeli na další turnaj ti samí hráči, což bylo určitě velké plus. Také výborně chytal brankář Suchánek a měli jsme na poměry U20 hodně zkušenou obranu. A to si myslím, že byl rozhodující faktor mužstva. Samozřejmě byla vidět taky skvělá parta a k sebevědomí pomohl i první zápas s Kanadou, který Češi zvládli. Od toho se odrazil celý ten turnaj.
Foto: Michal Růžička, hcverva.cz
Když přejdeme k vám osobně, na konci října jste vzal funkci asistenta u litvínovského A-týmu. Jak se zrodil návrat na extraligovou lavičku po dvanácti letech?
Šel jsem do toho z toho důvodu, že byl Litvínov na posledním místě. A já nechci, aby hokej v našem městě skončil. Navíc mi volal Karel Mlejnek, se kterým jsem pracoval už u dospělé reprezentace. Věděl jsem, co je to za trenéra, Karel potřeboval pomoct… Litvínov je klub, který mě vychoval pro velký hokej a nemám zájem na tom, aby hrál baráž nebo skončil v první lize. Věřím, že se nám podaří udržet pozici, na které momentálně jsme (Litvínov se v době rozhovoru nacházel na 10. místě, pozn. red.). Anebo ji ještě vylepšíme.
Výkony Litvínova šly nahoru, bodové rozdíly v tabulce jsou ale hodně těsně. Letošní extraliga je hodně vyrovnaná, nemyslíte?
Jasně, jenže Litvínov měl velkou bodovou ztrátu na začátku, kde v prvních čtrnácti zápasech získal jen devět bodů. Manko se potom složitě dohánělo. Kdyby mužstvo v první čtvrtině soutěže získalo více bodů, tak jsme se dnes nemuseli bavit o tom, že se budeme zachraňovat. Ale situace byla taková a my se teď snažíme udělat maximum, abychom neklesli zase zpátky.
„Šel jsem do toho z toho důvodu, že byl Litvínov na posledním místě. A já nechci, aby hokej v našem městě skončil."
Zmínil jste strach o sestup. Opravdu si myslíte, že kdyby Litvínov sestoupil, tak to znamená konec hokeje ve městě?
Od roku 1959 Litvínov nikdy nesestoupil a já věřím, že to tak i zůstane. Pokud dnes vidíte Zlín, který hrál extraligu a najednou má problémy i v první lize, tak tohle se může přihodit každému. A další věc je, že Litvínov je malé město závislé na podpoře Orlenu, respektive Unipetrolu, který tady má fabriku a sponzoruje hokej. Pokud by mužstvo hrálo v první lize, tak by ta společnost určitě nedávala do sportu tolik peněz. To má pak návaznost na mládež i na okolí. Celé město tady hokejem žije. Musíme udělat všechno proto, aby hrál Litvínov extraligu další desítky let.
V extralize se potkáváte s bývalými spoluhráči, ať už v roli trenérů, nebo v jednom případě i hráče. Co říkáte na Jaromíra Jágra?
To že ještě hraje, je dané tím, že vlastní klub. Nemá rodinu a celý život se soustředí jen na hokej. Klobouk dolů před jeho výkony. Na druhou stranu je osobností, která tady asi už nikdy nebude. Odjakživa byl výjimečný a pořád ještě dokáže využít svoji velkou postavu. Sice už tolik nebruslí, ale díky svému tělu a myšlení má svému Kladnu pořád co dát.
„Pokud dnes vidíte Zlín, který hrál extraligu a najednou má problémy i v první lize, tak tohle se může přihodit každému."
Zato vy jste se po kariéře postavil rovnou na lavičku. Měl jste předem jasno, že přejdete k trenéřině?
Vyplynulo to ze situace. Už na konci kariéry jsem si dělal licence B a A. Když jsem potom dokončil tu áčkovou, tak to nějak přišlo… Pracoval jsem s mládeží, věnoval jsem se různým kategoriím v Litvínově a dělám to i teď, současně s funkcí asistenta u A-mužstva. Docházím do deváté třídy a dorostu nebo juniorky. Pokud je potřeba, jdu s nimi na led a pomáhám.
Naplňuje vás to třeba i více než působení u dospělých týmů?
Jsou to dvě různé práce, každá pozice vyžaduje něco jiného… U mládeže se snažím hledat věci, o kterých si myslím, že by je kluci měli umět – jestli chtějí hrát v budoucnu velký hokej. A pokud se to naučí ve 13, v 15 nebo v 17 letech, přechod do A-týmu pro ně bude mnohem jednodušší. Kluci jsou schopní se takové věci učit a v tom vidím pozitivum. Posunou se ale jedině kvalitním tréninkem.
Celkově teď v Česku dorůstá generace trenérů, kteří byli skvělými hráči. U reprezentací Martin Erat, Marek Židlický, Ondřej Pavelec…
Je to jedině dobře, potřebujeme, aby se trenéři vzdělávali. A pokud mají za sebou nějaké kariéry, tak aby do toho šli. Pak je to také o tom, aby trenér neseděl doma, ale aby chtěl vědět a vidět nové věci. Aby jezdil na stáže a poznával, kam směřuje nejlepší hokej na světě. A předával to dál českým klukům.
„Pak je to také o tom, aby trenér neseděl doma, ale aby chtěl vědět a vidět nové věci."
Jak to máte vy? Zajímá vás světové hokejové dění?
Účastním se různých stáží nebo sleduju tréninky NHL i AHL. Naposledy jsem byl dokonce v Bulharsku na delším trenérském semináři. Takové akce mě hodně obohacují, ale nejvíce čerpám ze zámoří.
Logicky, vždyť tam máte syna Kristiana i synovce Lukase. Můžete i díky nim nahlédnout do zákulisí?
Určitě to vnímám jako velké plus, byl jsem na trénincích Winnipegu i jejich farmy… Když mám možnost tam v průběhu sezony odletět, tak neváhám. Obohacuje vás to o další zkušenosti, protože vidíte, kde je momentálně NHL. A z toho si jako trenér můžete vzít opravdu hodně.
V rodině je tedy hokej pořád velkým tématem?
S Kristianem se o tom bavíme, řešíme různé věci – on se mě ptá na různé názory, já mu říkám, co bych udělal lépe v různých situacích… Samozřejmě se snažím zápasy sledovat, takže mu snad dokážu dobře poradit. Občas je náš vztah opravdu na úrovni hráč-trenér. (směje se)
„Určitě to vnímám jako velké plus, byl jsem na trénincích Winnipegu i jejich farmy…"
Za Winnipeg už má 15 startů, jeho německý bratranec Lukas Reichel zase v Chicagu nedávno vstřelil první gól. Podle vašeho bratra se vám prý hokejově podobá, souhlasíte?
Je to spíš ofenzivní hráč. Pokud dostane volnost od trenérů, tak je schopný dávat spoustu gólů i nahrávek. Musí se ale naučit také to, že dnešní hokej se hraje celoplošně. Musí se zaměřit taky na defenzivu. Pokud se mu tohle nepodaří zlepšit, bude mít daleko těžší, aby se v NHL prosadil. Moderní hokej je jiný, než byl ten náš okolo Nagana. Dnešní hokejisti prostě musí umět dopředu i dozadu. A plnit úkoly, které po nich trenéři chtějí. Pokud to nedělají, mají problém.
Je třeba v dnešním hokeji více taktiky?
To bych ani neřekl. Ale máte více videa, hráči získávají spoustu informací o soupeři. Myslím, že jim ale zase schází taková spontánní kreativita… Naše generace víc spoléhala na herní myšlení, ve složitých situacích jsme se dokázali dobře rozhodovat, uměli jsme si poradit i s improvizací, zvládli jsme předvídat. Dneska hráč potřebuje všechny detaily, napilovat herní situace. A když to potom ve hře nenajde, tak neumí zareagovat.
Trendy jsou ale jasné – rychlost a bruslení.
Ano, přesně. Všechno je v obrovské rychlosti. A taky se dnes píská trochu jinak, než se pískalo dříve. Pokud chce jít hokej touto cestou, tak už se z něj skoro stane basketbal. Hokejista někoho srazí a najednou má stopku… To se mi dnes tolik nelíbí.
„Pokud chce jít hokej touto cestou, tak už se z něj skoro stane basketbal. Hokejista někoho srazí a najednou má stopku… To se mi dnes tolik nelíbí."
Zmírnil byste pravidla?
Ani ne, dneska je to spíš ochrana hráčů, aby se jim něco nestalo. V dřívější době se tohle moc neřešilo a hráči k sobě přitom měli i trochu víc respektu. Byli k sobě snad i ohleduplnější.
Foto: Vladimír Koča
Ještě k vašemu bratrovi Martinovi. Klubovou i reprezentační kariéru prožil v Německu, za které nastoupil i na devíti MS. Několikrát jste si tam zahráli i proti sobě. Jak jste to prožívali?
Neměl jsem to moc rád. Věděl jsem, že nastupuju proti němu. Párkrát se Česko s Německem potkalo, ale většinou jsem po tom netoužil. Možná to byl zážitek pro rodinu, ale nám to moc příjemné nebylo. Protože jsme spolu vyrůstali – a pak najednou máte hrát proti sobě… Trochu to máte v hlavě. A ze zápasu navíc vždycky jeden z nás odešel smutnější. Radši bych měl bráchu v jednom týmu.
To se vám tedy nepovedlo, v Norimberku jste se přitom těsně minuli. Proč jste tehdy opustil Calgary a zamířil do DEL?
Na podzim 1994 byla výluka a my jsme mohli hrát v Evropě. Odehrál jsem v Německu tři měsíce a vrátil se do NHL. Po sezoně mi ale končila smlouva v Calgary a my jsme se nedomluvili na nové. Frankfurt mi přitom nabídl podobnou smlouvu, od Calgary zkrátka nic nepřišlo. Tak jsem to vzal, bylo to běžné jednání.
Štací v zahraničí bylo víc. Bavilo vás poznávat nová místa a získávat životní zkušenosti z New Yorku nebo Toronta?
Určitě to bylo něco jiného než u nás v Litvínově. V každé zemi máte něco specifického, v Kanadě je hokej sportem číslo jedna. Jak v Calgary, tak i v Torontu mě NHL hrozně bavila. New York je zase nejzábavnější město, které nikdy nespí, máte tam pořád co dělat. Na druhou stranu jste tam kvůli hokeji. Města jsou hezká, ale vy se soustředíte hlavně na svoji práci. V celku je to jedno, v jakém městě hrajete, pokud máte dobré podmínky k práci…
S nároďákem jste navíc jako kapitán vozil tituly mistrů světa. Necítil jste se chvílemi jako celebrita?
Sport jsem vnímal hlavně jako zábavu. Snažil jsem se být úplně normální… Tak doufám, že mi to zůstalo až do současnosti. (směje se)
Kdo by měl dorazit na zápas legend v O2 areně:
České legendy
Jaromír Jágr, Petr Nedvěd, David Výborný, Jaroslav Bednář, Patrik Eliáš, Petr Klíma, Robert Reichel, Jiří Tlustý, Jan Hlaváč, Jaroslav Hlinka, Tomáš Vlasák, Zbyněk Irgl, Jaroslav Nedvěd, Lukáš Krajíček, Jakub Nakládal, Libor Procházka. Trenéři: Martin Ručinský, Martin Straka, Josef Beránek, Pavel Patera, Jaroslav Špaček.
Slovenské legendy
Ľubomír Višňovský, Marián Hossa, Marcel Hossa, Marián Gáborík, Tomáš Kopecký, Peter Podhradský, Michal Handžus, Ladislav Čierny, Richard Lintner, Ladislav Nagy, Andrej Sekera, Ľubomír Vaic, Karol Križan, Marek Uram, Miroslav Šatan, Peter Pucher, Ľubomir Sekeráš. Trenéři: Július Šupler, Ján Filc.
Share on Facebook
