S Tajcnárem jsme hráli poslepu, vzpomíná Milan Kužela. Síň slávy za satisfakci nepovažuje
Býval tvrdým, nesmlouvavým obráncem. Když naháněl soupeře u mantinelu, mohli jste si být jistí, že hrazení za chvilku pořádně zaduní. Milan Kužela uměl na ledě přitvrdit, ale také to patřičně dovedl s kotoučem. Dával góly, vymýšlel kombinace. Jeden z nejlepších slovenských obránců 60. a 70. let minulého století se prosadil do federální reprezentace, doma má zlatou medaili ze šampionátu v Praze, připsal si spoustu dalších úspěchů. "Vzpomínám na ty časy rád, když jsem teď viděl zápasy mistrovstvcí světa v Bratislavě, musím říci, že se hokej hrozně změnil," konstatuje.
Na Zimní stadion Ondreje Nepely chodil od malička. "Kdysi jsem tady začínal s hokejem. To zde ještě nestály tribuny, samozřejmě tu nebyla tahle veliká stavda," ukazuje z ochozu zrekonstruovaného stánku po okolí. "Býval jsem chlapec, který vyrůstal u Tehelného pole. Slovanista! Hrával jsem hokej, ale také fotbal, stolní tenis. Tohle byl můj rajón," hlásí.
Na letošní světový šampionát chodil jako divák. Pryč jsou doby, kdy patřil k miláčkům publika, ale na tribuně Orange Arény ho každou chvíli někdo zastavil. "Milan, co tomu říkáš?" slyšel od známých i neznámých. Coby člen Síně slávy slovenského hokeje dostal k dispozici vstupenky na utkání, sledoval hlavně Slováky a Čechy. "Bohužel, naše mužstvo neuspělo. Nevím, kde vzali trenéra Hanlona, podle mě to měl dělat nějaký náš kouč. Příchod toho Kanaďana se mi od začátku nezdál," říká.
Výkony domácícho týmu fanoušky zkalmaly. "Měli jsme staré mužstvo, chyběla střední a hlavně mladší generace. Kdyby třeba byli v týmu Pánik nebo Tatar, byl by jejich elán znát. Ale to už je jedno," mávne rukou. Ve druhé polovině turnaje držel palce českému týmu. "Hráli jste pěkný hokej, mužstvo bylo výborně složené," uznává. K Čechům má pořád vztah. "Jednak jsme spolu hráli v jednom mužstvu, jednak v Písku žije část mé rodiny. Mám tam sestru," připomíná.
Ještě donedávna sám bruslil, na ledě trávil docela dost času. "Měl jsem trenérskou práci v Itálii, ovšem už jsem toho nechal. Jsem zpátky doma, s trenéřinou jsem skončil i ze zdravotních důvodů. Roky nezastavíte," usmívá se. Na Slovensku není moc dalších hráčů, kteří by dosáhli podobných met jako Kužela. Ve federální lize válel 16 sezon, sehrál 532 utkání, v nichž si připsal 62 gólů.
V průběhu letošního mistrovství světa oslavil 65. narozeniny, stále je hodně vitální. Pořád se zajímá o svůj milovaný sport. "Moc se mi líbili třeba Švédové. Vzali do mužstva několik hráčů ve věku 19 až 20 let. To je ono! Také Finové nebo Češi tam měli mladší kluky," upozorňuje. Sám už v osmnácti koketoval s reprezentací. "Měl jsem za sebou polovinu sezony za první mužstvo Slovanu a hned přišla pozvánka. Do zápasů jsem se hned nedostal, ale i tak mě nominace hodně povzbudila."
Největší triumf přišel v roce 1972. Hokejisté nejprve odjeli na olympiádu do Sappora, ovšem Kužela v kádru chyběl. "Krátce před hrami jsem dostal v lize trest na pět minut a do konce utkání, dodnes si myslím, že to bylo tendenční. Chtěli vzít jiné beky, pak říkali, že jsem nedisciplinovaný," láteří. Z Japonska přijeli Čechoslováci s bronzovými medailemi, čekalo se víc. Před následným mistrovstvím světa v Praze došlo ke změnám, v týmu například skončil kapitán Josef Černý, šanci dostali pro změnu Kužela, Klapáč nebo Haas.
"Na Prahu se nedá zapomenout, byla to nádhera. Hrát v jednom týmu s Holíky, Nedomanským, Kochtou, Martincem - po všech stránkách zážitek. Patřil jsem pak do reprezentace i další dvě sezony. V roce 1973 jsme byli třetí, ve čtyřiasedmdesátém druzí," připomíná. Poté jeho pobyt v elitním výběru na určitou dobu skončil. Proč? Panovala značná konkurence, o slovo se hlásili jiní zadáci. Kužela ale zmiňuje i jednu příčinu, o které se tehdy nemohlo mluvit.
"V roce 1974 se hrál šampionát ve Finsku. Bavili jsme se tehdy s Vaškem Nedomanským a Jirkou Kochtou o tom, jaké by to bylo, kdybychom mohli hrát v zahraničí. Odcházet se nesmělo, ale nás to lákalo," reaguje. Nedomanský s Fardou záhy poté utekli, později se sbalil i Kochta. "O mně se tenkrát po Finsku začalo říkat, že chci emigrovat. Nevím, kde se to vzalo, někdo mě prostě udal. Ale to nebyla pravda! Emigrovat? To tedy ne. Kdybych chtěl, tak jsem to udělal. Vzhledem k těm spekulacím jsem přišel o místo v nároďáku," lituje.
Kužela je otevřený člověk. Nemá rád podrazy, stejně tak dost těžko snášel tehdejší pořádky. Podobně jako dlouholetý kamarád Rudolf Tajcnár, s nímž vytvořil báječnou obrannou dvojici. "Byli jsme jako bratři. S Tajcnárem jsme hráli poslepu. Můj byl prostor před bránou, Slon zase úřadoval v rozích, u mantinelu. Nemuseli jsme se na sebe ani podívat. Společně jsme zmákli spoustu těžkých zápasů, škoda, že už Rudo není mezi námi. Chybí mi," přiznává tiše na adresu jiného mistra světa 1972, který v srpnu 2005 zemřel.
Tajcnár v 70. letech zmizel za kopečky, kamarádi se pak dlouho neviděli. "V cizině jsme se potkali jako staří hokejoví páni, pak zase až poté, co se Ruda vrátil v šestaosmdesátém do Bratislavy. Neměl to jednoduché. Ve Slovanu od něj dali ruce pryč, podobně dopadli i další úspěšní hráči. Tohle je bohužel pro Slovensko typické." Sám se snažil Tajcnárovi pomoci. "Měl jsem domluveno, že dostanu na starost bufet na Zlatých pískách. Nic extra, ale k obživě to bylo. Navíc - počítal jsem Rudou, byl by zaměstnaný a tím pádem pak mohl dostat byt. Jakmile se to ale dozvěděl pan Okoličány, okamžitě Tajcnára šktnul. O tu práci jsem pak přišel i já," vzpomíná.
Kdo nešel s tehdejším režimem, přežíval. Leckdy všelijak. Tajcnár bydlel v pronajaté garsonce, chvíli našel azyl u bratra, bojoval s nemocí, kterou měl i Ota Pavel. Maniodepresivní psychóza mu vydatně zkrátila život. Milan Kužela měl víc štěstí, i když u tehdejších bratislavských mocipánů také nenašel zrovna otevřené dveře. Přitom patřil k elitním bekům mužstva, jež v sezoně 1978-79 jako první slovenský tým vyhrálo federální ligu. "Měli jsme skvělou partu. Nemyslete si, také byly problémy, ale dokázali jsme je tehdy dát na stranu. Tvořili jsme parádní kolektiv a hráli jeden za druhého."
Po velkém úspěchu se ještě jednou ozvala reprezentace, v roce 1979 startoval Kužela na mistrovství světa v Moskvě. Výsledek nebyl špatný, druhé místo vždycky potěší. Dojem ale kazila především hrozivá porážka 1:11 se sovětskou sbornou. "Nemám na ten šampionát moc dobré vzpomínky, protože jsem byl před ním zraněný. Doktor mi říkal, ať neblnu, že to půjde. Je to tvoje poslední mistrovství, povídal. Ale já se necítil optimálně, už jsem byl také starší. Možná jsem se neměl nechat přemluvit," uvažuje.
Za Slovan válel Kužela do roku 1980, vypomohl ještě další rok po návratu ze Zvolena, během sezony 1981-82 skončil na vrcholové scéně úplně. Dělal provozního na bratislavském stadionu, působil v Ružinově, trénoval žáčky Slovanu, později se vydal do Itálie. Už je to dost dávno, co naposledy bruslil po ledě. Nakonec se také dočkal uznání, Kužela byl uveden do Síně slávy slovenského hokeje. Sám to ale nepovažuje za velké zadostiučinění. "Proč taky? Dokud tam budou všichni ti estébáci a komunisti, není o co stát. Takže žádná satisfakce. To klidně napište!" uzavírá.
Share on Facebook
