Tenista Jokinen o rivalitě na MS i Zedníkově zranění: Olympiáda byla hořká

Foto: nhl.com

22. května 2022, 12:24

Dominik Dubovči

(TAMPERE, od našeho zpravodaje) Sedmnáct sezon v NHL, čtyři olympijské hry, jedenáct mistrovství světa. Nabitý účet Olliho Jokinena, symbolu úspěšné finské éry z přelomu tisíciletí... O medaile se však jeho parta přetahovala s Čechy a Švédy, takže jediné zlato má Jokinen z dvacítek. Jak na velké bitvy vzpomíná? Proč si zamiloval Floridu? A který mezinárodní turnaj si nejvíc užil?

Pocházíte z hokejové rodiny. Bylo u vás doma hned jasno v tom, že si vyberete právě hokej?
Nejspíš jo. Táta měl celkem dlouhou kariéru a hokej hrál i můj o dva roky starší brácha. Takže jsem v podstatě vyrůstal na ledě. Pamatuju si takový ten typický závan z šatny, pamatuju si, jak jsem fandil tátovi. Ale hrál jsem taky spoustu jiných sportů.

Bavilo vás tehdy něco víc než hokej?
Hrál jsem fotbal, volejbal, basketbal a tenis. Ten je mojí velkou vášní dodnes. Jenže pak mi bylo kolem čtrnácti let a už jsem se musel rozhodnout, čemu se budu věnovat naplno. Hokej tehdy převážil, taky kvůli tomu, jak byl časově náročný. Tréninky už byly každý den, i v létě, takže mi nezbyl čas na nic jiného.

„Takže si myslím, že šlo víc o byznys než o to, že by se mnou nebyli spokojení."

V roce 1997 vás draftovalo Los Angeles, kde jste ale odehrál jen jednu kompletní sezonu. Čím to?
Podepsal jsem nováčkovský kontrakt a v první sezoně jsem odehrál osm zápasů, zůstal jsem tam do prosince a potom se vrátil do Finska. Další rok jsem už odehrál celý. Tehdy jsme ještě hráli ve staré hale Great Western Forum, ale začínalo se stavět Staples Centre a Los Angeles potřebovalo napráskat tým hvězdami. A v podstatě všichni mladí kluci byli vyměnění. Poslali mě do Islanders, kteří procházeli přestavbou, a opačným směrem zamířil Zigy Pálffy. Takže si myslím, že šlo víc o byznys než o to, že by se mnou nebyli spokojení.

Díky krátkému přesunu zpět do Finska jste ale zažil asi nejlepší sezonu kariéry, v roce 1998 jste vyhrál skoro všechno…
Nakonec to byl povedený rok. Ale na začátku jsem zas tak veselý nebyl, protože mým cílem bylo zůstat v NHL po celou sezonu. Když se ale věci nevyvíjí tak, jak byste chtěli, musíte začít znovu a lépe. Vrátil jsem se tedy do Finska, abych si tam řekl o pozornost. To bylo asi nejlepší rozhodnutí mé kariéry. Já jsem chtěl samozřejmě zůstat a porvat se o šanci v Kalifornii, ale mí agenti a LA se shodli na tom, že hlavně potřebuju odehrát co nejvíc zápasů. Vyhrát pak mistrovství světa juniorů před domácím publikem, získat finský titul s IFK Helsinky a zahrát si na stříbrném MS dospělých… Do další kariéry mi to dalo hodně energie.

Právě tehdy se Češi stávali finským rivalem. V roce 1998 jste je v semifinále porazili, ale v pozdějších letech jste několikrát prohráli v semifinále či finále…
Speciálně finále mistrovství světa 1999 a semifinále v roce 2000 pro nás byly smutné. Byla to éra, kdy byly české hvězdy v nejlepších letech. Byli jste neskutečně úspěšní. Je to skoro stejné jako to, co nyní zažíváme ve Finsku. Když se tak ohlížím, vlastně ani nevím, jestli jsme něco mohli udělat jinak, lépe. Tehdy Češi byli prostě lepší. Věděli, co potřebují k tomu, aby vyhrávali takové těsné zápasy. Měli takové sebevědomí, kterým právě teď oplývají Finové.

Neměl jste s někým z Čechů osobní rivalitu?
Ani ne, nebylo tam nic osobního. Od toho byl v našem týmu Jarkko Ruttu, který si vždycky našel někoho, po kom šel (směje se). Já v sobě mám jen hezké vzpomínky na ty velké bitvy, i když jsme je nevyhráli.

„Byli jste neskutečně úspěšní. Je to skoro stejné jako to, co nyní zažíváme ve Finsku. Tehdy Češi byli prostě lepší."

Když se ale dívám na soupisky vašich týmů na MS, tak vidím taky samé legendy mezinárodního hokeje.
Jasně, myslím, že to u nás bylo podobné jako u Čechů. Jádro tvořili hráči narození v sedmdesátých letech, Selänne, Saku a Mikko Koivu, Jere Lehtinen, Kimmo Timonen. Měli jsme hodně talentovaných hráčů. Po nás přišlo trochu slabší období, ale teď je tu zase nová generace i hodně mladých kluků, které snad brzy uvidíme v národním týmu.

V základní části NHL pak máte 1231 utkání, ale naskočil jste jen do šesti zápasů play off. To je na tak skvělého hráče netradiční statistika.
To jen ukazuje, kolik je v NHL kvalitních týmů. Většinu kariéry, vlastně své nejproduktivnější období, jsem strávil na Floridě. Tehdy (2000 – 2008) tam probíhalo hodně změn, každý rok… Nebylo tam nic, k čemu bychom se mohli upnout. Někdy už jsem si říkal, že konečně budujeme něco dobrého, ale pak zase přišla další přestavba. Hrát na Floridě jsem si přitom naprosto zamiloval, moc jsem si přál, aby byl tým úspěšný.

„Myslím, že kdybyste se zeptal trenérů z NHL, koho by si vybrali jako prvního centra, tak 80 až 90 procent řekne Barkov."

U Panthers jste dělal i kapitána, sbíral skoro bod na zápas, asi těžko jste se mohl snažit víc.
Seděla mi role, kterou jsem tam dostal. A miloval jsem tam žít, celé to prostředí je skvělé. Florida se stala mým domovem. Takže mám teď radost, když vidím, jak se jim daří. Ale moje kariéra ukazuje, že (na chvíli se odmlčí)… Když jsem byl párkrát volný hráč a mohl si vybrat jiný tým, tak že jsem si vybral špatně.

Jednou ze současných hvězd Floridy je teď Fin Aleksander Barkov. Sledujete svého nástupce?
Píšeme si, jsme v kontaktu. Je to skvělý kluk a doufám, že tam vydrží celou kariéru. Už teď je symbolem klubu. Alex je jedním z nejlepších hokejistů na světě, speciálně mezi centry patří mezi největší elitu. Myslím, že kdybyste se zeptal trenérů z NHL, koho by si vybrali jako prvního centra, tak 80 až 90 procent řekne Barkov.

Foto: nhl.com

Finsko je taky dosud jedinou evropskou zemí, která má v NHL generálního manažera. Znáte se s Jarmem Kekäläinenem?
Hrával v jednom týmu s mým tátou. Znám ho velmi dobře. Ještě, než se stal manažerem, tak byl mým prvním hokejovým agentem. Několik let pracoval opravdu tvrdě, aby se dostal na pozici, kterou má teď. V Columbusu dělá skvělou práci. Je skvělé vidět, že někdo z mého rodného města, koho znám už odmala, se takhle vypracoval. Je tím typem člověka, který si všechno vydřel. Teď je třeba v Tampere, kde skautingem tráví dlouhé dny i noci. Jsem za jeho úspěch moc šťastný.

Nepříjemným momentem vaší kariéry ale bylo zranění spoluhráče Richarda Zedníka, který málem přišel o život po nechtěném zásahu vaší brusle.
Je to už čtrnáct let, teď už o tom dokážu mluvit. Ale tehdy to bylo… Velmi, velmi těžké. Bylo opravdu složité se po zbytek sezony soustředit na hokej (situace se odehrála během zápasu s Buffalem v únoru 2008 – pozn. red.). Zbývalo nám tak dvacet zápasů, bylo to šílené. Nebylo tam nic, co jsem mohl udělat lépe. Nešlo nic udělat jinak. Ani Richard se tomu nemohl vyhnout, byl to asi osud.

Prostě shoda nešťastných okolností, která málem skončila tragicky.
Nahodili jsme puk na zadní mantinel a jeli jsme napadat. Přesně tak, jak jsme správně měli. Ale potom se obránce Buffala zapřel a takhle se předklonil (ukazuje). Chtěl jsem mu dát hit, on upadl a já přes něj v té rychlosti přeletěl. A potom moje brusle zasáhla projíždějícího Richarda do krku. Cítil jsem se hrozně, prvních pár dnů jsme ani nevěděli, jestli vůbec přežije. Všem se nám moc ulevilo, když jsme se dozvěděli, že bude v pořádku. A potom přišla další otázka – vrátí se ještě k hokeji? Richard měl silnou psychiku, ale i pro něj a jeho okolí to muselo být příšerně těžké.

Zedník se na led i v 32 letech vrátil a pak hrál ještě tři další sezony.
A já byl moc šťastný, že jsem ho viděl ve zdraví. Dodnes se vídáme každý rok, když přijede na Floridu, hrajeme spolu tenis. Spojilo nás to, jsme dobří kamarádi, i když jsme spolu hráli jen jednu sezonu. Ale oba si tu situaci budeme pamatovat do konce života. 

„Cítil jsem se hrozně, prvních pár dnů jsme ani nevěděli, jestli vůbec přežije. Dodnes se vídáme každý rok, když přijede na Floridu, hrajeme spolu tenis. Spojilo nás to."

Takže ve svém volném čase trávíte nejvíc času na kurtu?
Čtyřikrát týdně (směje se). Teď už mám na tenis mnohem víc času, je to moje nejoblíbenější aktivita. A opravdu si to užívám.

Koho ze světových tenistů máte nejradši?
Hodně se mi líbí Novak Djoković. Vím, že mezi lidmi není příliš oblíbený, ale mně je celkem sympatický. Sleduju i Stefanase Tsitsipase, protože moje žena je z Řecka a tenis taky ráda hraje. Takže to je můj řecký oblíbenec, no a samozřejmě mám i finského. Držím palce mladému Emilovi Ruusuvuorimu. V televizi sleduju všechny jeho zápasy.

Ještě na chvíli k hokeji. Jaký turnaj byl váš nejlepší?
Moc se mi líbil Světový pohár v roce 2004. Samozřejmě i juniorské mistrovství, které jsme vyhráli. A všechny olympiády. To jsou fakt speciální turnaje, kde máte možnost potkávat jiné sportovce, sledovat ostatní sporty a zažít pravou olympijskou atmosféru. Skvělé ale byly i všechny mistrovství světa. Na každém turnaji jsme měli jiné výzvy, byli jsme v jiné zemi, hráli proti různým soupeřům. Mít šanci hrát na mezinárodní úrovni a reprezentovat svou zemi je vždy výjimečné. Teď si to uvědomuju ještě o to víc, že jsem měl fakt štěstí, když jsem mohl nastoupit na tolika MS.

Ano, celkem 92 zápasů. Třeba Roman Červenka jich má „jen“ 74.
Ta čísla potvrzují, že mé NHL týmy na tom dřív nebyly úplně nejlépe. Nepostupovali jsme do play off, což byl taky důvod, proč jsem nikdy neodmítnul pozvánku do národního týmu. Chtěl jsem něco vyhrát a Finsko vždycky mělo šanci na titul.

„Nepostupovali jsme do play off, což byl taky důvod, proč jsem nikdy neodmítnul pozvánku do národního týmu."

Takže je asi těžké, vypíchnout jen jeden turnaj, který by vyčníval.
Ze všech nejlepší a taky nejvíc hořký turnaj byla olympiáda v roce 2006. Byla to prohra celé naší generace, která hrála tak dlouho spolu. Tehdy jsme ještě byli v tom nejlepším věku. A celý turnaj byl jednou velkou jízdou, až na finále. Vždyť jsme za celý turnaj prohráli jen jednu třetinu... A to právě tu třetí se Švédy v zápase o zlato, kde nás porazili 3:2. Na celý turnaj mám ale úžasné vzpomínky.

Zmiňoval jste cestování po turnajích. Baví vás cestovat i v hokejovém důchodu?
S mým programem je to trochu hektické. Ale v Řecku, odkud pochází manželka, je krásně. Přes rok tam sice nejsme, ale jinak tam trávíme vždycky minimálně měsíc. Bývali jsme tam i častěji než ve Finsku, protože je skvělé vidět děti s manželkou a jejími rodiči v jejich zemi.

Takže jste očividně ten typ, co má rád moře a sluníčko.
Jasně, je to podobné Floridě (směje se). Naše rodina určitě miluje teplé počasí a krásné pláže. Obě místa jsou v mém srdci, ale v Řecku jsou ještě o trochu hezčí výhledy.

Foto: nhl.com

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz