Bronislav Danda žije stranou hokejového dění, stále si ale zahraje s kamarády fotbal
Někteří slavní hokejisté minulosti o sobě dávají vědět při různých banketech, společenských akcích či benefičních zápasech, ale on není ten typ. Bronislav Danda žije stranou hokejového dění. Osmasedmdesátiletá legenda tráví čas v ústraní, milovaný sport sleduje hodně z povzdálí. Někdejší skvělý útočník, mimořádných bruslař a výtečný technik nerad vzpomíná na staré dobré časy. "Mám sklerózu, už je to tak dávno," vypráví tiše, leč vyrovnaně. Je stále svěží, jen má rád svůj klid.
Když uslyší dotaz, zda by mohl přiblížit své dojmy z největších turnajů kariéry, nejprve se mu moc nechce. "Víte, byl jsem mladší. Dneska je všechno dávno pryč," pokrčí rameny. Hokej vnímá s odstupem, nevídá se ani s bývalými spoluhráči. "Naposledy jsme se potkali na pohřbu Slávka Bartoně. Byl tam Vlasta Bubník a další kluci z naší výborné party," dodává.
Na Pardubice zanevřel, ale v duchu jim fandil
Rodák z Hradce Králové začínal bruslit na pardubickém Matičním rybníku jako sedmiletý capart. V roce 1944 začal závodně hrát za Rapid Pardubice, který se po sloučení s místním LTC jmenoval Slavia. V roce 1951 zamířil do Brna a zůstal natrvalo. "Šel jsem tam za mojí pozdější manželkou. Nejprve jsem kroutil vojnu, pak mi dali nabídku, abych zůstal," připomíná.
Do Pardubic už se nikdy nevrátil, ale nezapomněl. "Víte, když jsem tam přijel s Brnem, lidé mi hodně nadávali. Pískali, řvali. Abych byl upřímný, zanevřel jsem," vypráví. Ale východočeský klub nadále sledoval. Nebylo mu lhostejné, jak si vede. "Ano, v duchu jsem Pardubicím fandil a pořád fandím," přiznává upřímně.
Od poloviny minulého století je však Danda doma v Brně. Už víc než padesát let! "Jsem už svým způsobem stoprocentní Moravan," usmívá se. Žije v klidné čtvrti nedaleko hokejové haly Za lužánkami. Užívá důchodu, na dřívější slávu nemyslí. Současný hokej vnímá, ovšem povídat se mu o něm příliš nechce. "Několikrát jsem to v minulosti udělal a pak jsem v novinách vypadal trošku zvláštně. Názor si nechám pro sebe," omlouvá se.
Nejlepší spoluhráč? Přece Vlasta Bubník
V jihomoravské metropoli se Danda vypracoval mezi domácí elitu. Skvělé levé křídlo válelo nejvyšší soutěž dlouhých sedmnáct sezon, Danda má na kontě 212 ligových branek. Platil za neodmyslitelnou oporu reprezentace. Stihl v ní 80 startů a zaznamenal vynikajících 45 gólů. "Nejlépe se mi hrálo s Vlastou Bubníkem. Věděli jsme o sobě, rozuměli si. Vydrželi jsme pohromadě jedenáct let," upozorňuje.
Když se z Pardubic přestěhoval do Brna, válel také fotbal. "Pak se začal rodit později úspěšný hokejový klub. V Brně jich bylo víc, nejlepší hráči se sešli v Rudé hvězdě. Zpočátku nás bylo málo, museli nám pomoci kluci jako Bohouš Sláma nebo Machovský. Ale rychle jsme se sehráli a pak přišly úspěchy," vypráví. Slavná Kometa (RH, později ZKL) Brno vyhrála v letech 1955-58 a 1960-66 jedenáct mistrovských titulů!
Jenže všechno jednou skončí. Silná generace skončila a její nástupci kvalitu neudrželi. Bronislav Danda pozoroval dění nadále z bezprostřední blízkosti. "Dlouho jsem totiž dělal vedoucího mužstva. Můj tehdejší šéf v podniku řekl, že mě tam potřebuje. Byl to zároveň předseda oddílu, tak mi nic jiného nezbývalo. Svého času jsem to zkoušel i jako trenér. Nejprve u dorostu, pak na záskok u dospělých. Ale šlo jen o výpomoc," přiznává.
Za hokejem do Itálie i Jugoslávie
Brněnský hokej poslední dobou tápe. Kometa nemůže najít cestu mezi nejlepší, opakovaně se o postup pokouší letos. Záležet bude, zda uspěje v prvoligovém play off. "O dění v klubu nemám informace, občas se něco dozvím od bývalého spoluhráče a později novináře Jardy Meixnera. On v Kometě i funkcionařil. Tradice by tu určitě byla, ale dneska hrají největší roli peníze," konstatuje známou skutečnost.
Do hlediště prý nechodí, na svůj milovaný sport se dívá v televizi. Kdyby hrál Danda v současnosti, zabezpečil by se na celý život. Jenže v 50. letech minulého století byla zcela jiná doba. Do zahraničí mohl blonďatý rychlík na bruslích odejít až v roce 1968, kdy mu bylo osmatřicet let. Rok hrál za HC Auronso. "V týmu jsme měli samé študáky. Když chtěli trénovat, nestíhali učení. A naopak," usmívá se.
Za hrabnice se později dostal ještě v roce 1976. "S Vlastou Bubníkem jsme šli do Jugoslávie, vlastně dnešního Slovinska. V Kranjské Goře jsme byli jako trenéři, ale samozřejmě jsme hráli," říká. Dandovi bylo přitom přes šestačtyřicet! Ovšem zase tak překvapivé to není. Bývalý československý reprezenatnt měl ohromnou kondici i životosprávu.
Olympijská medaile byla nejblíž v Norsku
Vždycky udivoval skvělým pohybem, vitalitou, energií. S národním týmem stihl šest mistrovství světa, z toho tři olympijské hry. Ani jednou si z klání pod pěti kruhy nepřivezl medaili. "Nejblíž jsme byli v Norsku 1952. Už jsme měli bronz, jenže pak se o třetím místě muselo rozhodnout v dodatečném utkání.A to jsme se Švédy nezvládli," reaguje.
Danda prožil také velké zklamání o čtyři roky později v Cortině. "Do týmu se dostali někteří noví hráči a narušila se soudržnost. Škoda," líčí s lítostí. Po návratu z italského zimního centra poznal, jak chutná zloba davů. Trenér Bouzek a hráči Brna čelili silné kritice, která mnohdy přesáhla všechny únosné meze. Vlastimil Bubník a někteří další se proto na čas vzdali reprezentačního dresu.
Hokej ale Dandovi přinesl mnohem víc radosti. Brněnský útočník bezpochyby patří k největším velikánům, kteří u nás kdy přeskakovali mantinely. Právě oni by měli být největšími hvězdami stoletých hokejových oslav koncem srpna. Sympatický Brňa u nich ale asi bude chybět. "Na takové akce skoro nechodím. Vyhovuje mi klid, pohoda. Do Prahy nejspíš nepojedu," tvrdí.
Mnohem raději se prý věnuje sportu. Ano, v osmasedmdesáti je Danda neustále v pohybu. "Moc mě baví fotbal. Máme partu kamarádů, většina z nich jsou bývalí tělocvikáři. Chodíme si zahrát," překvapuje. Zranění se navzdory věku nebojí. "Nechodíme do sebe tvrdě, balón mezi námi pěkně běhá. Vždycky se sejdeme v tělocvičně a dáme si zápas. To samé při nohejbalu. Dokud zdraví slouží, budu sportovat," uzavírá přesvědčivě.
Share on Facebook
