Byl to risk, přiznává hrdina Koukal. Věděl, že Francouz nepustí ani gól
Foto: iihf.com
(KANGNUNG, od našeho zpravodaje) Jeho trefa nasměrovala českou reprezentaci do semifinále olympijského turnaje. V nájezdové přetahované s Američany jako jediný střelec skóroval. Petr Koukal si vzpomněl na čtvrtfinále mistrovství světa před dvěma roky, kdy v Moskvě nájezd neproměnil. Teď může slavit. Na olympiádě v Pchjongčchangu si spravil chuť, s národním týmem se porve o medaile. „Jsem rád, že jsme to doplácali,“ směje se.
Jak viděl svůj nájezd? „Do forhendu, krátká klička a mezi nohy, ne?“ popisuje s úsměvem. „U manťáku jsem se bavil s Mertlíkem a se Zohym, jestli dával pozor a koukal na Kanadu. Jestli mám zakončení změnit, a nakonec jsem ho trochu změnil,“ dodává Petr Koukal.
Ten se nejprve rychle protáhl, a pak šel na věc. „V prodloužení jsem byl akorát na začátku na oslabení, a pak už jsem tam nešel. Pepa mi říkal, že půjdeme my tři, co jsme jeli s Kanadou. Jenom ať si domluvíme pořadí. Houkli jsme na sebe, že půjdeme stejně. Trošku jsem si zabruslil a zadřepoval, abych rozhýbal nohy. Už jsem zažil, když jsem šel na nájezd trochu nerozhýbaný a dopadlo to špatně,“ přiznává.
„V Moskvě jsem tam totiž vlezl jako třináctý a už to nikdy neudělám. Na to jsem zapřísahal. Tam jsem sotva dojel k bráně, jak jsem měl zatuhlé nohy. Nájezd pak vypadal hrozně,“ pokračuje.
Hned věděl, jakou fintu udělá? „Moc jsem nad tím nepřemýšlel. Člověk jede k bráně rychle, takže jsem se soustředil spíš na to, jak to udělám. Nejsem hráč, který něco mění, když jede k bráně. Předtím, než vezmu puk, si řeknu, co chci dělat a soustředím se spíš na to, abych to udělal, jak mám. Měl jsem variantu mezi nohy, nebo že bych to přetáhl úplně do forhendu. Jít mezi nohy je trošku risk. Jsem rád, že mu to tam propadlo,“ povídá.
Foto: iihf.com
Řada nájezdníků volila střelu, leč neúspěšně. „Střelu naznačuji vždycky a na tréninku už to nemá cenu. Gólmani stojí v bráně jak zařezaní. Když mě brankář zná, už to moc nevypiluji. Kdybych jel na Francíka, možná se taky pohne. Na tréninku ne, protože ví, že se nic nestane, ale když hráč v zápase naznačí, gólman se vždy hýbne. Když se cukne rameny, brankář vždy musí udělat nějaký pohyb. Kdyby ne a hráč to vystřelil, bude tam za kašpara,“ pokračuje dobře naladěný útočník Hradce Králové.
Jet nájezd ve čtvrtfinále olympiády není úplně běžná záležitost. „Je to těžké. Možná díky tomu, že jsem jel nájezd ve čtvrtfinále v Moskvě, člověk se malinko otrká. Už jsem pochopil mistrovství světa ve fotbale, když ve finále kopou penalty. Není to o tom, že by frajer neuměl kopnout do balonu, ale tlak je fakt velký. Tyto situace nepřichází každý den,“ vysvětluje Koukal.
Odhodlání? Snad v kabině bude, směje se
Jak z hlavy obrovský tlak a očekávání vytěsnit? „Je potřeba se nějak uklidnit. Nájezdy jsem nikdy nejezdil. Třeba v roce 2010 jezdil nájezdy Lukáš Kašpar, Honza Marek, Jakub Klepiš a tito kluci. I blbý nájezd s Kanadou člověka trochu povzbudí, nebo mu dodá sebevědomí,“ vrací se ke druhém utkání olympijského turnaje.
Na jedné straně jediná trefa Petra Koukala, a pak zejména skvělý Pavel Francouz, který vymazal všech pět amerických střelců. To byly hlavní atributy klíčové výhry. „Už předtím jsem říkal, že Pavel Francouz nepustí ani jeden nájezd a jsme v semifinále. Jsem rád, že to vyšlo,“ pochvaluje si pětatřicetiletý borec.
Češi ukázali, že kritické situace umí zvládat skvěle. Je to známka, že tým disponuje obrovským odhodláním? „Uvidíme, co v kabině. Doufám, že tam bude,“ směje se. „Musím přiznat, že po gólu na 2:2 ale trošku zmizelo. Zaplaťpánbůh jsme to zvládli a doplácali jsme to,“ uzavírá Petr Koukal.
Share on Facebook
