Dojemný Gut o reprezentaci i Novákovi: Slíbil jsem mu medaili
Foto: Martin Voltr
(EDMONTON, od našeho zpravodaje) Předstoupil před mikrofony a začal dojímat. Všechny. Útočníkovi Michalu Gutovi utkáním se Švédskem o bronz skončila juniorská kariéra. Trpký konec nicméně v jeho případě vystřídala hrdost. Na svůj tým. „Mohla to být moje poslední šance bojovat za Česko, za svou zem. A to jsem určitě nechtěl propásnout,“ líčí jeden z šesti hráčů ročníku 2002 na soupisce Česka.
Michale, takový závěr juniorské kariéry asi hodně bolí. Je to tak?
Samozřejmě, bolí to. Chyběl kousek, ale zároveň to bylo daleko. Pár kluků mistrovství odřeklo – někdo kvůli zranění, někdo si chtěl dát volno. I já jsem o tom přemýšlel, když nám o Vánocích řekli, že bude MS v létě. Říkal jsem si, že třeba nepojedu, vždyť bude léto, zase jako o Vánocích bych nebyl doma. Ale to byl jen takový můj kec. Přitom jsem vždycky věděl, že když dostanu nominaci, tak prostě pojedu. Tím turnajem o Vánocích jsem končit nechtěl. Bohužel se stalo, co se stalo, a skončili jsme na čtvrtém místě. Ale bylo to moje nejlepší léto ze všech.
Takže předpokládám vůbec nelitujete, že jste se během léta, po náročné sezoně, dlouho připravoval a nakonec i absolvoval poslední juniorské MSJ?
Určitě ne, určitě ne. V hokejovém světě je jedna věc nejvíc: Když nosíte svou zem na hrudi. A pro mě to třeba byla poslední šance nosit znak na své hrudi. Třeba ne, třeba se dostanu do áčkové repre. Ale mohla to být moje poslední šance bojovat za Česko, za svou zem. A to jsem určitě nechtěl propásnout. A jsem opravdu rád, že jsem tady mohl být.
Jiříček: Doufám, že lidi koukali a viděli, jak makáme
Jak to po zápase vypadalo v kabině? A řekli vám něco k týmovému výkonu trenéři?
Na ledě jsme nechali všechno. V kabině nepadlo moc slov, spíše tam byl samozřejmě smutek. Já si pak ale vzal slovo a všem poděkoval. S některými hráči se už možná nikdy neuvidím. Také každý trenér nám k tomu něco řekl. Ale budu se opakovat: Co se stane v kabině, zůstane v kabině, takže bych nechtěl úplně prozrazovat.
Chápu, že bezprostředně po takovém zápase je strašně těžké něco hodnotit. Ale co převážilo v souboji o bronz pro Švédsko?
Je strašně těžké říct, co proti Švédům rozhodlo. Můžu klidně říct, že měli větší štěstí. Nechci nás omlouvat, to vůbec ne, ale někdy jsou zápasy, kdy na ledě necháte všechno a stejně můžete prohrát. A tohle byl jeden z nich.
Sestřih MS U20: Švédsko - Česko 3:1
Váš ročník se ukázal na MSJ v dobrém světle i přesto, že se mu vůbec nevěřilo. Navíc právě ročník 2002 dojel nejvíc na covid-19. Vnímáte to také tak?
Z našeho ročníku nás tady moc nebylo, jen šest lidí. Ale když to vezmu od začátku, tak my neměli v podstatě žádnou šanci se předvést. Zrušily se osmnáctky. Poté i dvacítky. I kvůli tomu jsem tady byl, vždyť my si mistrovství s nějakým klidem vlastně nezahráli. Jsem strašně rád, že mladší kluci nám pomohli. Říkali jsme si, že jednou u toho budou také sedět s vědomím, že hrají poslední zápas. Jsem za ně moc rád, jsem na ně strašně pyšný a hrdý, že nám tady takhle pomohli.
O budoucnost českého hokeje asi nemáte strach, vzhledem k tomu, jak se na turnaji předvedli mladší hráči?
O to se vůbec nebojím, že bychom na tom byli nějak špatně. Myslím si, že všichni kluci, co jsou v kabině, dokážou předvést stejný nebo i lepší výkon v dalších letech, kdy budou znovu bojovat za naši zem.
Turnaj může být povzbuzením do budoucna, věří Suchánek
Promítlo se vám nějak v hlavě už vašich pět let v mládežnických reprezentacích?
Samozřejmě, když jsem si v kabině sednul. Hodil jsem přes sebe náš nádherný dres a všechno od šestnáctky, co jsem s klukama prožil, se mi promítlo. Musím říct, že to nejhezčí na hokejové kariéře je, když můžete nosit dres nároďáku. Strašně moc lidem přeju, aby si to také vyzkoušeli, a aby pro to makali. Protože je to fakt nejvíc.
Vy jste měl o motivaci během celého turnaje postaráno. Kvůli nemocnému kamarádovi Pavlu Novákovi jste českou dvacítku nemohl odmítnout, je to tak?
Samozřejmě, po zápase s Kanadou jsem psal Pavlovi, jestli nás nemůže nějak podpořit a poslat nějaký vzkaz. On pro to udělal všechno, i když z domova, tak nám vzkaz poslal. A v kabině to poté každého obrovsky nabilo. Když jsem vzkaz viděl já, tak jsem pomalu začal brečet. Každého to nabilo tak, že jsme bojovali i za něho. Když jsem odjížděl, tak jsem mu řekl, že mu medaili přivezeme. Že se budu snažit hrát co nejlépe a pak mu ji přivezu. Bohužel jsme neuspěli, ale Pavel nám držel každý zápas palce a určitě je na nás teď hrdý. Nejdůležitější teď je, aby byl hlavně zdravý, hokej jde úplně stranou. Když to řeknu, pořád je to jen hokej. Hlavně aby se uzdravil a mohl na ledě válčit tak, jako jsme válčili my.
Share on Facebook
