Jaroslav Drobný víc vynikl v tenisu. Ale při hokeji byla větší legrace, vzpomínal
Dokázal to, co už těžko někdy někdo dokáže. Vyhrál Wimbledon, stal se hokejovým mistrem světa. Získal olympijské stříbro na hrách 1948 ve Svatém Mořici. Jaroslav Drobný. Jeden z nejlepších sportovců České republiky miloval především dva sporty - tenis a hokej. V tom prvním získal větší úspěchy, počátkem 50. let minulého století kraloval kromě Wimbledonu také pařížskému Roland Garros. Nicméně jeho hokejová minulost je neméně bohatá. "Víte, sám jsem si vždycky myslel, že jsem byl lepším hokejistou než tenistou. U hokeje každopádně byla větší legrace," přiznal před lety.
Narodil se 12. října 1921 v Praze, jeho tatínek pracoval coby správce kurtů I. ČLTK. Vyrůstal v báječné době první republiky, kdy se jeden druhého vážil. Kdy lidé, co něco uměli, požívali všeobecné úcty. Už jako malý hoch měl Drobný vztah k vlasti. "Byly nám asi tři roky, když jsme si hráli v Jelením příkopě. Jednou tudy na koni projížděl pan prezident Masaryk a říkal nám: Hoši, jste budoucnost tohoto národa. Koukejte se podle toho chovat," vzpomínal před jedenácti lety.
Drobný býval od mládí všestranný a mimořádně nadaný sportovec. Tenisovou raketu držel v ruce krátce a hned prokazoval nevšední schopnosti. To samé na ledě. V necelých osmnácti letech cestoval na mistrovství světa. Stalo se v roce 1939, krátce poté přišli nacisti a s pořádným sportováním byl na šest let konec. "V ČLTK jsem hrál od žáků a zažil vzestup klubu ze třetí do první ligy. Jeho osud byl tak trochu spojen se mnou," připomněl.
Medaile za dvacet korun. Ale cenná!
O talentovaného mladíka brzy stál nejslavnější tým v zemi - LTC Praha. "Majitel pan Citta mě eminentně chtěl, zamýšlel vytvořit elitní útok Drobný, Zábrodský, Konopásek. Jenže naši šéfové o tom nechtěli ani slyšet." Do LTC by prý zamířil, i když týmu šéfoval Vladimír Zábrodský. "Mezi námi vždycky panovalo přátelství. Možná nás někdo viděl jako dva kohouty na jednom dvorku, ovšem pravda to nebyla. Předváděli bychom spolu úžasný hokej."
Když byl dotázán, který hokejový turnaj mu v paměti zůstal nejvíc, hned měl jasno. "Olympiáda ve Svatém Mořici. Sešel se nejlepší československý tým, mohli jsme vyhrát. Jenže Kanadě jsme nedali gól a skončili těsně druzí." Zlato naopak reprezentanti získali o rok předtím v Praze. "Kdyby Rakušané neporazili Švédy, nebyli bychom první. Na to se však historie neptá. Na šampionát nemohu zapomenout. Ta medaile byla z mých nejoblíbenějších. Malá, ušmudlaná. Stála tak dvacet korun. Ale nesmírně cenná!"
Tehdejší domácí hokejisté snili o účasti na šampionátech a velkých soubojích proti Švédům, Švýcarům, případně zámořským týmům. Kdepak NHL! Ale už tenkrát dostal Drobný nabídku ze slavné ligy, v roce 1949 ho prý kontaktovali Boston Bruins. "Nabídli mi dvacet tisíc dolarů, což byly nějaké peníze. Jenže já to nepřijal. Panovaly velké rozdíly mezi profesionálním a amatérským sportem. Kdybych kývl na návrh z NHL, nesměl bych hrát tenisové turnaje," vysvětlil.
Do NHL si prý troufal. "U nás se o ní skoro nevědělo, jenže já jezdil do Ameriky za tenisem a ty hokejové zápasy viděl. Nechci být domýšlivý, ale možná bych se uplatnil." Proč ne, hokejista byl Drobný náramný. Stejně jako tenista. "Lidé si mě pamatovali hlavně kvůli Wimbledonu. Ano, to je ten tenista, říkali. Jenže hokej měl v mém srdci pevné místo. Byla při něm ohromná zábava," líčil dojatě.
Nebýt emigrace, seděl bych v base
Když se v roce 1997 Drobný setkal s bývalými spoluhráči z týmu prvních hokejových mistrů světa, zářil na všechny strany. "Žiju v Londýně, s nikým moc nemluvím. Připadám si někdy jako odložený starý nábytek. Ale mezi kamarády jsem ohromně ožil. Víte, my k sobě měli vždycky blízko. Konopásek, Vovka Zábrodský, Bóža Modrý a další kluci - to byla parta! Vyhráli jsme, po utkání sedli do vlaku a pak mastili karty. Pořád jsme se smáli," říkal šťastně.
Jeho hokejové úspěchy jsou výjimečné. 31 mezistátních utkání, 36 branek. Titul mistra světa 1947, stříbro z olympiády o rok později ve Svatém Mořici. S milovaným sportem ovšem skončil z nenadání, v roce 1949. Po únorovém komunistickém puči odešel Drobný do zahraničí. Emigroval. "Kdybych to neudělal, seděl bych v base stejně jako všichni kamarádi," upozornil na krutý osud hokejových šampiónů, kteří po vykonstruovaném politickém procesu putovali za mříže.
Drobný se věnoval už jen tenisu. V letech 1947-55 se držel v elitní desítce světového žebříčku, na kurtech doslova zářil. Jenže výjezdy na Západ realizoval se stále většími problémy. "Byl jsem zrovna ve švýcarském Gstaadu, kde na mě estébáci včetně pozdějšího ředitele naší televize Zelenky vyvíjeli nátlak. Chtěli, abych se vrátil. Tušil jsem, že něco není v pořádku. Ale byl jsem ochoten vyhovět. Nicméně kamarád a spoluhráč Černík mě nakonec přesvědčil, ať zůstanu," popisoval.
Slzy v očích při vzpomínce na kamarády
O odchodu do ciziny nepřemýšlel, rozhodly za něj okolnosti. "Chtěl jsem se po návratu z Gstaadu sbalit a všechno připravit, pak bych asi zmizel. Nebýt Černíka, už by se mi to nikdy nepovedlo. Komunisti mi vyhrožovali, nejspíš bych se z jejich spárů nedostal. Takhle jsem zůstal venku s několika dolary v kapse a dvěma kufry. Víc jsem u sebe neměl."
V zahraničí dál vedl tenisový život. Od hotelu k hotelu, ze země do země. "Měl jsem to jednodušší než jiní," připustil. Dlouho na turnajích startoval bez státní příslušnosti, až získal občanství Egypta. Vyhrál Wimbledon, dvakrát Roland Garros. Později se usadil ve Velké Británii. Drobný na dálku sledoval, co se v jeho vlasti stalo s jinými špičkovými hokejisty. "Nedokážu slovy popsat, co jsem cítil. Směsici bezmoci, lítosti, vzteku. Já hrál v klidu tenis a kamarádi byli zavření v kriminále!"
Nemohl pochopit ohromnou nespravedlnost. "Proč? Komu vadili? Bóžu Modrého jsem znal od dětství, moc charakternějších lidí jsem v životě nepoznal. A komunisti z něj pak udělali lotra, vůdce nějaké špionáže. Na následky práce s uranem zemřel předčasně, měl slabé ruce. Při vzpomínce na něj i na ostatní se mi vždycky draly do očí slzy," vyprávěl emotivně.
Můžete dokázat, že jste Čech?
Sám byl pro komunistický režim nepřítelem. Drobného tenisové výsledky slyšeli domácí fanoušci maximálně na Hlasu Ameriky nebo ve vysílání Svobodné Evropy. Ve sportovních publikacích získal legendární sportovec důstojné místo až po roce 1989. "Komunističtí novináři o mně psali, že jsem zrádce. Zrádce národa. Prohnilý, odsouzený k zániku. Bral jsem to s nadhledem - ať si píší, co chtějí. Jen těch nevinných spoluhráčů mi bylo líto."
Ke své vlasti se vždycky hrdě hlásil. "Žila tady spousta férových lidí, ti za komunismus nemohli," pravil. Otázku národní hrdosti vnímal jasně. "Buď ji v sobě máte, nebo nikoli." Do pozdního věku si Drobný například uchoval báječnou češtinu. "Měl jsem štěstí, že v Londýně žili krajané. Pravidelně jsme se stýkali a bavili se samozřejmě po našem," mrkal spiklenecky.
Když se po společenských změnách vrátil domů, byl přijat se všemi poctami. Sice o to nestál, přesto Drobnému vlídnost médií i fanoušků lichotila. "Ukažte mi někoho, kdo by se vzpěčoval," ptal se s typicky česko-anglickým humorem. Požádal o návrat českého občanství, ovšem jednoduché to nebylo. "Dvě milé slečny na příslušném úřadě se mě ptali, jestli mohu dokázat, že jsem Čech. Nevěděl jsem, co říci. Měl jsem je snad vzít na Štvanici? Nebo chtěli nějakého pamětníka, aby dosvědčil, co jsem zač?" kroutil hlavou.
Brzy bylo všechno vyřízeno, Jaroslav Drobný na sklonku života zase patřil tam, odkud vyšel. Byl občanem České republiky, jen přestěhovat už se nestihl. "Dlouho jsem o tom přemýšlel. Žena mi umřela, v Londýně jsem se někdy cítil trochu osamělý. Ale zapustil jsem kořeny, už nic měnit nebudu. Prahu a Čechy mám v srdci, tak to vždycky bylo a bude." Vynikající tenista a bezvadný hokejista zemřel v britské metropoli po vážné dlouhé nemoci 13. září 2001.
Share on Facebook
