Jaroslav Korbela jezdil od Aše k Hrozenkovu, po operaci páteře často odpočívá u televize
Vynikal stylem, který se hodil v zámořské NHL. Jaroslav Korbela býval typem důrazného bijce. Bojovníka, který na ledě nechal všechny síly. V 80. letech minulého století se prosadil do reprezentace, startoval na mistrovství světa a olympijských hrách. Vynikající českobudějovický útočník se ale postupem času vytratil z povědomí fanoušků. Jak dnes žije stříbrný medailista ze Sarajeva 1984 či účastník Kanadských pohárů 1981 a 1984? "Jsem po operaci páteře, takže nic moc. Ale nestěžuju si. Jsem optimistický člověk, humor jsem neztratil," hlásí s nadhledem Korbela.
Jako kluk kdysi hrával na pozici obránce, ale trenéři ho posléze přeškolili na křídelního útočníka. Zarputilý Jihočech se brzy prosadil do nejvyšší soutěže a časem také do reprezentace. S výjimkou dvouleté prezenční služby v Trenčíně hrál mezi tuzemskou elitou výhradně za České Budějovice. "Když si promítnu zpětně svoji kariéru, vzpomínám nejvíc na úspěchy nároďáku a pak také na klubovou sezonu 1980-81. Dlouho jsme vedli a bojovali o celkové prvenství s Vítkovicemi. Bohužel, nakonec nám titul utekl," vypráví.
V reprezentaci se poprvé představil v roce 1976 na mistrovství Evropy juniorů, o rok později si zahrál první oficiální světový šampionát dvacetiletých. Na jaře 1981 už Korbelovi na krku visela bronzová medaila z mistrovství světa dospělých. "Půl roku předtím jsem odjel na Kanadský pohár a musím říci, že to byla velká zkušenost. Doma jsem se snažil hrát tvrdě, jenže zámořští borci to pořádně řezali."
Canada Cup si zkusil ještě o tři roky později, tehdy se turnaj československému výběru moc nepovedl. "Já se tam vlastně s nároďákem rozloučil. Nedařilo se, trenéři pak vyměnili některé hráče a já už se mezi nejlepší nikdy trvale nepodíval. Nevím, čím to bylo. Jestli jsem neměl pořádnou vůli. V pětaosmdesátém se vyhrál domácí šampionát a sestava se neměnila. Musím s odstupem let říci, že mě neúčast mrzí. Ale nedá se nic dělat," mávne rukou.
Podobně dopadli třeba také Vladimír Caldr nebo Ladislav Svozil. Korbelu může těšit, že stihl šampionáty v letech 1981 a 1982. Nechyběl ani na hrách v Sarajevu. "Tehdy jsme měli vynikající mužstvo a určitě jsem nebyli ve finále proti Sovětům bez šancí. Už pořádně nevím, jak se zápas přesně vyvíjel. Prohráli jsme 0:2 a byli jsme docela blízko úspěchu," vrací se k dramatické bitvě proti družině trenéra Tichonova.
Českoslovenští sportovci v srdci dnešní Bosny a Hercegoviny zářili. Medaile brali také Ploc, Charvátová, Sabovčík, Jeriová a další. Domů se vraceli autobusy a dlouhou cestu si náležitě užili. "Pamatuju si, že jeden sáňkař ztratil pas a my ho z tehdejší Jugoslávie provezli schovaného za vaky s výstojií až domů. Byla to trasa plná legrace a veselí. Sarajevo považuju za jeden z nejhezščích momentů mé hokejové činnosti," přiznává.
Coby člen elitního hokejového výběru neměl nouzy o zahraniční nabídky. "Z NHL se mi nikdo neozval, ale chtěli mě v Německu i jinde. Jenže to bych musel emigrovat a to bych já nedokázal. Jakmile čtrnáct dní nevidím Černou věž, bývám nesvůj. Jsem jihočeský patriot, strašně by se mi stýskalo," ujišťuje.
Nicméně do ciziny se Korbela nakonec vydal. "V Budějovicích jsme sehráli dobré i horší sezony, na konci 80. let se mi naskytla možnost jít do francouzského Gapu, kde trénoval Jaroslav Jágr. Neměli jsme to jednoduché. V jiných týmech hrálo několik Kanaďanů, kdežto já byl vlastně sám. Sice tam působili dva Poláky, ale ti nestihli polovinu sezony, protože doma plnili vojenskou službu."
Báječné časy poté vyhlášený bojovník prožil v Rakousku. "Hrál jsem v Linci, první rok tam byl se mnou Franta Joun a druhý Láďa Kolda. Bojovali jsme ve druhé lize a byli kousek od postupu. Vzpomínám moc rád. Dařilo se nám, navíc jsme to měli kousek domů. No a potom už přišlo loučení. Na vrcholový hokej to už nebylo. Přibral jsem na váze a řekl - konec!" připomíná věcně.
Chvilku koketoval s trenérskou prací. "Dva tři roky jsem vedl v Českých Budějovicích mládež, ovšem pak šel můj syn do jiné věkové kategorie a já trenéřiny nechal. Věnoval jsem se jiné práci." Korbela chvíli působil u firmy, která se zabývala dopravním značením. "Ale to už je dost dávno. Poslední dobou jsem dělal pro Budvar, s kolegou jsme montovali v různých objektech a restauracích výčepní techniku."
Díky tomu poznal vlastně celou republiku. "Ano, jezdil jsem od Aše po Hrozenkov. Často jsme měli práci na zimních stadionech, takže jsem potkal řadu kamarádů a bývalých spoluhráčů. V Litvínově Jardu Hübla, v Havlíčkově Brodě zase Radka Svobodu. A podobně. Bylo fajn, že jsme se viděli. Sice už od našeho aktivního hokeje uteklo dost vody, ale pořád si máme o čem povídat," směje se.
Jaroslav Korbela je veselý člověk.Vypráví s humorem, ačkoli podstoupil druhou operaci páteře a ještě dlouho bude ve stavu nemocných. "Jo, směju se rád. proč by ne. Mám zdravotní problémy, s páteří šlo o dlouhodobější záležitost. Ale dívám se na to optimisticky." Tolik volného času jako během léčení snad v životě neměl. "Často koukám na televizi, například během olympiády jsem se díval pravidelně. Jen škoda, že naši sportovci neudělali víc medailí. Mám pocit, že původní odhady hovořily o vyšším počtu," dloubne si.
V hokejových šlépejích Jaroslava Korbely vykročil syn, který se tatínkovu sportu stále aktivně věnuje. "Hraje v Rakousku, ještě jsem se tam nebyl podívat," tvrdí. Nechodí ani do hlediště extraligového Mountfieldu. "Dřív jsem v hledišti nechyběl, ale loni mi nedali permanentku. Prý jsme si je měli my bývalí hráči koupit se slevou. Moc se mi to nelíbilo, tak jsem se rozhodl, že na Budějovice chodit nebudu."
Nikterak nelituje, že dnešní reprezentanti získají za své služby kvalitní finanční odměny, zatímco Korbelova generace na tom byla hůř. "Každá doba má svoje, tohle mi nevadí," poví klidně. Občas prý bývá v kontaktu s kamarády z českobudějovického týmu, který svého času patřil ve federální lize k nejlepším. "Budějovice zase nejsou tak veliké, takže se samozřejmě vidíme. Prožili jsme spolu kus života, na což se nedá zapomenout. I když teď máme každý různé starosti," uzavírá.
Share on Facebook
