Jaroslav Pitner vytvořil jihlavskou dynastii, trenér mistrů světa uměl být přísný i lidský
Byl přísný, nesmlouvavý. Když hráč neplnil povinnosti, nijak se s ním nepáral a klidně dotyčného posadil na střídačku. Nebo mu vlepil pohlavek. Jaroslav Pitner. Tvůrce jihlavské hokejové dynastie, trenér mistrů světa 1972. Velký odborník, ale také chlap s lidskou tváří. Od svěřenců vyžadoval maximum, ovšem dovedl je také hájit. Málokterý kouč byl tak spravedlivý, drtivá většina hráčů, která Pitnera poznala, na něj nedá dopustit. "Vidíte, a já přitom původně trénovat nechtěl. Ale dali mi to příkazem. Byl jsem voják, řekli mi - budeš dělat Duklu!" vzpomínal před lety.
Rodák z Chorušic u Mělníka si zamiloval hokej už jako kluk. V nedalekém Živoníně poznal slavný LTC Praha. "Borci přijeli na exhibici, od pořadatelů později dostali zabijačku. LTC ale chyběl brankář. Nabídli to mně. O chytání jsem skoro nic nevěděl, ovšem do parády mě vzal Oldřich Hurych. Jak to dopadlo? No, snad docela dobře," smál se s odstupem času.
Po válce nastoupil zapálený gólman na vojenské technické učiliště do Liberce, jakmile absolvoval, byl poslán do Olomouce. Pitner chytal za tamní ASO a Křídla vlasti, které vedl Jiří Anton. Jenže ten měl na starost i reprezentaci, s níž odjel v roce 1954 na mistrovství světa. Pitner místo něho převzal dočasně tým, právě tehdy vlastně začal s trénováním. "Hráli jsme armádní přebor a obsadili první místo, přitom ÚDA Praha nebo Tankista měly lepší mužstva. Poté mě zavolali na tělovýchovné oddělení letectva a rozhodli, že budu studovat trenérskou třídu," popisoval Pitner.
Jihlava potřebovala hráče, na kterých by mohla stavět
Po rozpadu Křídel vlasti dál působil v Moravii Olomouc a zároveň v přeboru vedl místní Duklu. "V roce 1958 mi nadřízení oznámili, že mám nastoupit v Dukle Jihlava místo Jiřího Antona, který odcházel do tehdejší NDR. Vůbec se mi to nelíbilo, měl jsem v Olomouci přátele, zázemí. Nikam se mi nechtělo," přiznal Pitner. Leč armáda zavelela, musel poslechnout. "Celkem třikrát jsem jel do Prahy na ministerstvo. Dvakrát to vypadalo slibně, potřetí jsem se vracel s rozkazem."
Koncem října téhož roku přijel poprvé do Jihlavy. Jiří Anton spěšně předal agendu a nový trenér se dal do práce. "Jihlava se mezi elitou rozkoukávala, začátky byly obtížné. Ale měli jsme nadšení, věci se dostávaly do pohybu. Každým rokem rukovali na vojnu přední hokejisté, nechtěli jsme však udělat z Dukly tým, kde se pravidelně mění celý kádr. Potřebovali jsme stálé hráče, na nichž bychom to mohli postavit," vzpomínal.
Takže kromě trenéřiny strávil Pitner desítky hodin pozorováním mladých nadějí v menších klubech. Využíval známé, dával na dobrozdání odborníků, především si ale vybíral svěřence sám. Takhle se do Jihlavy postupně dostali bratři Holíkové, které silně lanařila Sparta. Z Havlíčkova Brodu přišli také Jan Suchý, Josef Augusta. V Rožmitále pod Třemšínem začínal Ladislav Šmíd, z Prostějova trenér získal Jana Hrbatého. V Karlových Varech si o pozornost řekl Jan Klapáč.
S málo známými hráči začal Pitner pracovat na fyzické kondici. Až do roku 1964 každoročně organizoval cyklistický závod Tour de Dukla, při němž si na dno sil hrábl každý účastník. V Dukle se trénovalo na několik fází, příprava měla na tehdejší dobu znamenitou úroveň. Pitner měl nos také na správnou skladbu týmu. Odhadl schopnosti jednotlivců, měl cit pro varianty sestavy. Pro nasazení hráče do ideálního okamžiku.
Jak lišák Pitner zaskočil v Grenoblu sovětskou sbornou
"Často jsme si s Jardou Holíkem na střídačce říkali, koho to trenér posílá na led. Načež klučina vstřelil gól, který rozhodl. V duchu jsme se Pitnerovi omlouvali, takovou předvídavost v učebnicích nevyčtete," řkal před lety Stanislav Neveselý. Původně šikovný útočník přišel do Dukly jako aktivní hráč, ale brzy se posunul do role Pitnerova asistenta. Společně vytvořili trenérskou dvojici, která stála za největšími jihlavskými úspěchy.
Pitner zůstal Jihlavě věrný v letech 1958 až 1982. S Duklou získal osm titulů mistrů republiky, v období 1967-72 vedl společně s Vladimírem Kostkou československou reprezentaci. V roce 1972 oba zaznamenali největší úspěch, poprvé od roku 1949 vyhrál elitní výběr světový šampionát! "Pamatuju si, jak po olympiádě v Sapporu mnozí kritizovali náš záměr změnit nominaci. Především Jan Klapáč byl podroben kritice. Ale my s Kostkou věděli své. Klapáč vytvořil výborný útok s bratry Holíkovými. Podařilo se nám porazit sovětskou sbornou a bylo z toho zlato," kvitoval Pitner.
Ačkoli byl vojákem z povolání, nebál se vrchnosti ani soupeře z velké východní země. Na olympiádě v Grenoblu udělal Pitner sborné kulišárnu, na kterou se nikdy nezapomene. Před vzájemným duelem nechal Karla Masopusta na dálku kontrolovat, kolika hráčům soupeře chybějí na bruslích ochranné patky. "Napočítali jsme jich sedm. Jožo Golonka tedy upozornil rozhodčího Trumbla a on rozhodl, aby si Sověti patky opatřili. Správně měl po 20 minutách čekání zápas ukončit, ale hrát se začalo za půl hodiny a my neprostestovali."
Československý výběr vyhrál slavně 5:4. Sověti skřípali zubama, gólman Konovalenko později přiznal, že ho problém patek bruslí dost rozhodil. Nejhůř událost nesl trenér Anatolij Tarasov. "Řekl, že pro něj neexistuju. Že jsem je zesměšnil před celým světem. Ale my jsme jen upozornili na věc, kterou vyžadovala pravidla. Ostatně něco podobného se přihodilo Oldovi Machačovi na Turnaji století ve Winnipegu," vracel se k události Pitner.
Zlatý bronz ze Stockholmu, otázka národní cti
Tarasov si také postěžoval, že mu Pitner po utkání nepodal ruku. "Ale já za partnera vždy považoval trenéra Černyševa," usmál se jihlavský lišák. V Grenoblu to nakonec skončilo stříbrnou medailí, rok poté si naši hokejisté odvezli ze šampionátu ve Stockholmu bronz. Měl však punc zlata, československý výběr totiž dokázal dvakrát porazit sbornou, což byla po po domácích událostech v srpnu 1968 záležitost národní cti.
Po první výhře 2:0 nastal podobný problém jako v Grenoblu. "Naši hráči se radovali a Sověti mezitím odešli do kabin, takže nemohlo dojít na podání rukou. Na tiskové konferenci jsem pak řekl něco, zač jsem byl později chválen i kritizován. Podat ruku vždycky chodí poražený, zmínil jsem. Doma jsem si za tento výrok užil své," konstatoval Pitner ve své autobiografii. Hned po návratu do Prahy musel trenér na kobereček, zpovídal se speciální ministerské komisi. "Naštěstí to byli rozumí lidé, ale trvalo dost dlouho, než se všechno uklidnilo," říkal Pitner.
Kdo jednoho z našich nejlepších trenérů všech dob znal, zajisté potvrdí, že Pitner dokázal stát za svým názorem. Jestliže cítil křivdu, neuhnul ani o píď. Jako třeba v sezoně 1970-71, kdy Dukla hrála v Brně. Při přerušení hry kdosi hodil na jihlavskou branku monočlánek a zasáhl do hlavy Jiřího Crhu. Gólmani tehdy ještě nenosili helmy, pozdější brankář Toronta padl k ledu a zůstal ležet v brankovišti. Lékař posléze oznámil, že Crha utrpěl otřes mozku, v zápase každopádně pokračovat nemohl.
Co udělal Pitner? Odvolal své hráče z ledu a nechtěl svolit k návratu do hry. "Bylo mi líto vyprodaného hlediště, ale uvědomoval jsem si, že pokud zůstane přestupek bez postihu, pak se hulvátství na našich stadionech rozbují," připomněl Pitner po letech. Pořadatelé se s jeho verdiktem nechtěli smířit, na Pitnera tlačily nejvyšší politické špičky, které zápas sledovaly. "Upozornili mě, že jsou ohroženy oslavy VŘSR. Neustoupil jsem," dodal Pitner. Hráči Dukly opustili Brno v osobních vozech, teprve za městem přestoupili do autobusu, který stihl od stadionu všas ujet.
Přes La Manche v průhonickém bazénu
Když bylo potřeba, uměl trenér také přijímat hecování. Jako třeba před bitvou se Sověty na domácím MS v Praze 1972. "Byli jsme se projít s kustodem Svědínkem, který u průhonického hotelového bazénu najednou řekl: Když je porazíme, tak ten bazén přeplavu. Načež já mu odpověděl, že v tom případě udělám totéž," smál se Pitner. Stalo se. Příhoda se rozkřikla, hráči se těšili, že uvidí nesmlouvavého kouče ve vodě, jež měla pouhých pět stupňů Celsia. "Připadal jsem si, jako bych zdolával La Manche. Ale zvládl jsem to, ačkoli mě trápily bolesti zad."
Po mistrovství světa 1972 Pitner u reprezentace skončil. S Vladimírem Kostkou dokázali elitní výběr dostat na vrchol, ti dva různorodí trenéři se bezvadně doplňovali. "Byli jsme přátelé, každý z nás měl vlastnosti, které se vhodně kombinovaly. Já byl impulsivnější, Vladimír klidnější. Při zápasech bylo koučování na mně, Kostka zase přebíral víc práce při taktické přípravě, rozboru hry soupeřů a podobně," vysvětloval Pitner před lety v týdeníku Gól.
Po loučení s mezistátní scénou zůstal Pitner věrný ještě deset let Dukle Jihlava. Poté odešel do německého Lanshutu, po necelých třech letech se přesunul do Plzně, kde působil další tři sezony. Pak dal přednost mladším a odešel do penze. Nejdéle sloužící kouč u jednoho týmu (Duklu vedl nevídaných 24 let) se vrátil do Jihlavy, užíval vnoučat a pravnoučat, přitom pravidelně chodil na zápasy svého milovaného klubu.
"Přestal až v této sezoně, zdraví mu návštěvy stadionu nedovolovalo," připomněl Pitnerův dlouholetý kolega Stanislav Neveselý. Muž, který kdysi v podstatě sám vytvořil hokejový zázrak jménem Dukla Jihlava, trpěl poslední dobou zdravotními problémy, kterým v pátek 20. března 2009 podlehl. Legendární trenér Jaroslav Pitner, jenž se nebál ani Tarasova, zemřel v Jihlavě ve věku třiaosmdesáti let.
Share on Facebook
