Lídr týmu, který funguje. Jako kapitán vnímám hokej jinak, říká Nakládal
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
V elektrotechnice označuje pojem Dynamo stroj, který je zdrojem elektrické energie. A teď k hokeji – v něm teď Dynamo také šlape jako stroj. A pardubickým fanouškům konečně dodává energii, kterou si tak dlouho přáli. Jejich hokejisté totiž navazují na výsledky, které si právě Jakub Nakládal pamatuje ze začátků své kariéry.
Třiatřicetiletý obránce procestoval s hokejem celý svět. Loni se ale vrátil domů do Pardubic a hned dostal jasný úkol: provést Dynamo ze dna až na vrchol tabulky.
Letos se to Nakládalovi a jeho spoluhráčům daří. Kromě výsledků na ledě si ale nejvíce pochvaluje fungující kabinu, kterou sám vede jako kapitán. „Každý si našel roli v týmu, mladší kluci si začali věřit a na ledě se to projevilo. Z toho mám obrovskou radost,“ říká zkušený hokejista.
Kapitánem v Dynamu jste poprvé v kariéře. Změnilo se pro vás díky tomu vnímání hokeje?
Určitě je to pro mě čest. Na druhou stranu ale také velká zodpovědnost, protože mám na starost mnoho věcí, co jiní ne. Musím tedy přiznat, že začátek nebyl úplně lehký. Obzvlášť v situaci, kdy jsme jako klub byli v přestavbě. Budovali jsme nové Dynamo, tým se hodně obměnil… Postupem času jsem si ale na funkci zvyknul a v poslední době je vidět, že i kabina funguje správně.
Tohle zákulisí hokeje je přitom fanouškům hodně skryté…
Ano, jsou to všechno důležité věci, které pak ovlivňují náš výkon. Já osobně mám radost z toho, na jaké úrovni náš tým funguje.
„Mám na starost mnoho věcí, co jiní ne."
Radil jste se s někým, když jste se předloni dozvěděl, že budete kapitán?
Ani moc ne, jen občas jsem si napsal nebo promluvil s Tomášem Rolinkem. Zajímal mě jeho názor na některé situace, pomáhal mi v některých těžších momentech, kdy se nám nedařilo. Když je člověk kapitán, zápasy i kabinu vnímá jinak, protože už nejde jen o něj. Musíte se soustředit i na tým, nejen na sebe. Každý si ale musí najít svoji cestu, jak být dobrým kapitánem.
V realizačním týmu Dynama jsou i další vaši bývalí spoluhráči: Petr Sýkora a David Havíř. Změnil se kvůli tomu váš vztah?
Nějakým způsobem samozřejmě ano, ale především v kabině. Přestože jsme spolu hráli a zažili mnoho situací, respekt od hráče k trenérovi pořád musí být. Mimo stadion nicméně zůstává vše při starém.
Jako kapitán tedy máte trochu jednodušší situaci, když své trenéry tak dobře znáte.
Určitě, i díky tomu se nám komunikuje dobře. Na druhou stranu s Richardem Králem jsem nehrál a komunikace byla a je stejně kvalitní. Když za trenéry jdu, tak v tu chvíli to beru tak, že oni mají to hlavní slovo. A není to tak, že si k nim mohu něco víc dovolit. Takže ten přístup je stejný, jako kdybychom se neznali.
„Když je člověk kapitán, zápasy i kabinu vnímá jinak, protože už nejde jen o něj."
Do Pardubic jste se vrátil po devíti letech, mezitím jste stihl kromě Ruska a Finska také 30 utkání v NHL. Na jaké angažmá vzpomínáte nejraději?
Neřekl bych, že bylo jen jedno, které mohu zmínit. Ale v paměti mi určitě nejvíce utkví Jaroslavl a Calgary. V Calgary jsem sice přes polovinu sezony odehrál na farmě v AHL, takže z hokejového hlediska jsem zas tak nadšený nebyl, protože jsem si to plánoval jinak, ale zase jsme byli v Kalifornii, kde jsme s manželkou a synem hodně cestovali. Na to mám moc hezké vzpomínky. A v Calgary jsem nakonec odehrál 27 zápasů, což bylo skvělé, splnil se mi sen. Viděl jsem, jak funguje NHL, získal mnoho zkušeností. Neskutečný zážitek.
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Další ročník už jste, po třech utkáních v Carolině, odehrál v Rusku.
V Jaroslavli se mi moc líbilo, byl jsem tam necelé čtyři sezony a mrzí mě jen to, že se nám nepovedlo vyhrát titul. Tým jsme na to měli, první rok jsme byli opravdu blízko, prohráli jsme tehdy ve finále konference s Petrohradem. Ale parta kluků byla výtečná a také zázemí bylo na špičkové úrovni. V porovnání s Carolinou dokonce i lepší. Myslím, že v Rusku jsem zažíval nejlepší část mé kariéry, a i díky tomu mám na Jaroslavl hezké vzpomínky. Ať už hokejové nebo rodinné.
Jak jste zvládali běžný život v daleké Jaroslavli?
Pro manželku to nebylo jednoduché, byla doma se dvěma dětmi, navíc v Rusku, kde to občas není taková pohoda jako tady. Já to manželce moc neulehčoval, často jsme létali na tripy, takže doma jsem chyběl. Ale zvládla to perfektně a rodinu držela pohromadě, takže já jsem si nemohl na nic stěžovat. Podmínky jsem měl fantastické.
„V Rusku jsem zažíval nejlepší část mé kariéry."
Myslíte, že vám pomohla i výrazná česká stopa, která je v tamním Lokomotivu?
Ano, moc rádi mají pana Vůjtka, který tam je za boha, lidé ho obdivují. Vzpomínali také na Karla Rachůnka, který tam hrál výborně. Působil tam i Zbyněk Irgl, takže historie českých hráčů tam je velká. V posledních letech se na Čechy koukali ne úplně dobrým pohledem, ať už kvůli přístupu nebo dovednostem. Já jsem ale neměl žádný problém a chovali se ke mně výborně.
Nakládal neudržel nervy na uzdě a musel do kabiny
A co specifika života v Kanadě a Rusku, když je porovnáte?
To je obrovský rozdíl. Myslím si, že dnes Rusko vypadá úplně jinak, než když jsem tam před deseti lety hrál poprvé za Ufu. Mentalita lidí se hodně posunula. Když jsme tam šli dříve na nákup, polovina věcí byla prošlých. Teď už jsme nic takového nezažili. I práce mladých hráčů, a celkově hokejová organizace Jaroslavli byly na vysoké úrovni. Mládež je pro ně nesmírně důležitá. Je to pak vidět i na počtu draftovaných hokejistů a na tom, kolik ruských hráčů odchází do NHL. V tomhle udělali neuvěřitelný pokrok a hodně se tím přiblížili Kanadě.
A jaký byl život právě v zámoří?
Co se týče způsobu života, to se nedá srovnávat. Zámořská města jsou na úplně jiné úrovni. Rusko je specifické tím, že je to obrovská země, a asi i proto tam není opravený každý chodník, každá silnice. Lidi tam žijí jinak, jsou takoví tvrdší, a je to dané i minulostí. Severní Amerika je jedna velká show, kde vás to svým způsobem pohltí. Chodíte do luxusních restaurací, spíte v nejluxusnějších hotelech, létáte luxusními letadly. Je to show pro lidi i pro hráče. Rusko to má naopak, tam jde hlavně o výsledky a show jde stranou. Hráči hodně makají a drží se zpátky od „juchajícího“ života.
„Je to show pro lidi i pro hráče. Rusko to má naopak."
Pojďme zpět k Dynamu, které má v týmu několik nadějných mladíků. Co říkáte na jejich výkony a pracovitost?
Musím říct, že mnoho kluků udělalo velký pokrok. Díky tomu, že se nám teď daří, tak je tu pro mladé kluky příznivé prostředí. Hlavně Matějovi Blümelovi během posledních sezon prospělo, že se tým stabilizoval. Výsledkově jsme se zvedli, začali jsme hrát odvážněji a trenéři ho nabádali, aby hrál víc na puku, aby si věřil. Výsledkem je, že během loňské sezony z něho vyrostl výborný hráč. To samé Ondřej Rohlík, Ondra Vála, Michal Hrádek. Moc se mi líbí i Lukáš Anděl a Filip Koffer. Máme v týmu nadějné hokejisty, což je pro Pardubice jako klub moc důležité.
Nakládal vyrovnal v poslední minutě
Jak tolik mladých hráčů ovlivní mužstvo?
Jedna věc je samozřejmě hokejový výkon, druhá věc je atmosféra v kabině. Ta je odlišná, když v týmu máte tolik odchovanců, kteří prošli juniorkou. Vidíte, jak se vyvíjejí a berou si příklad ze starších kluků. Ten tým pak roste společně. Je to něco jiného, než když přichází noví hráči z jiných klubů. V kabině máme super partu. Každý si našel svou roli, mladší kluci si věří a na ledě se to projevuje. Z toho mám obrovskou radost. Je skvělý signál pro všechny, že se daří zapracovávat talenty do A-týmu.
Vnímáte jako velkou výhodu, že jsou tito hráči společně i ve Vrchlabí?
Určitě je to skvělá věc, protože přesně takhle to funguje v Rusku i Kanadě a USA. Posílají hráče do jednoho záložního týmu, kde na ně dohlíží trenéři z té hlavní organizace. Všechno je propojené, manažeři mají o hráčích přehled, vědí, jak trénují i hrají. Řekl bych, že i to nám pomáhá. Mladí kluci se tu sice střídají hodně, ale pendlují jen mezi dvěma týmy. Ve Vrchlabí už to znají, hrají tam pospolu. Zvyknou si na sebe a v Pardubicích to pak mají jednodušší.
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Share on Facebook
