Milan Kajkl překonal mozkovou příhodu, po ledě se občas sklouzne při veřejném bruslení
Patřil do zlaté generace sedmdesátých let, která vyhrála dvě mistrovství světa, získala stříbro na olympiádě v Innsbrucku a také omámila zámoří při prvním ročníku Kanadského poháru. Jenže zatímco většina tehdejších mušketýrů bývá stále k vidění na extraligových stadionech, případně při různých slavnostních akcích, Milan Kajkl se fanouškům vytratil z povědomí. Jedna z legend plzeňského hokeje žije stále v západočeské metropoli. Kajkl občas zajde na hokej, sport sleduje pečlivě každý den. "Ale hlavně u televize, to mám největší přehled," směje se.
Bohatou kariéru uzavřel v polovině 80. let. Hrával za pražské Uhelné sklady, kam přišel po návratu ze zahraničního angažmá. Nikdy nezkusil trenérskou práci, tvrdí, že by se na ni nehodil. Kajkl prošel několika zaměstnáními. Dlouho pracoval v těžkém provozu plzeňské Škodovky. Pomáhal na stavbách, působil také jako provozní v jedné restauraci. Poté byl k zastižení coby člen hlídací služby velkého hypermarketu.
Právě tam ho potkala velká zdravotní nepříjemnost. "Prodělal jsem mozkovou příhodu. Byl jsem zrovna v práci, když se mi ve dvě odpoledne udělalo špatně. Víc nevím. Probudil jsem se ve čtyři ráno ve špitále, čtrnáct hodin jsem byl v bezvědomí. Naštěstí nešlo o závažnější poruchu. Pustili mě domů, ale léčení trvalo dlouho. Teď jsem v pohodě. I když zpočátku to nebylo nic moc," klepe na dřevo.
Mohl si zažádat o invalidní důchod, jenže plzeňský silák to odmítl. "Doma bych nevydržel. Copa bych celý den dělal? Raději chodím do práce. Jsem typ člověka, který pořád potřebuje být v zápřahu," říká. Na první pohled je ale patrné, že zvolnil. Kajkl zhubl dobrých dvacet kilo, vypadá velmi dobře. "Pracuju v jedné firmě, u lisu se zpracovává umělá hmota a povlaky z drátů. Není to fyzicky jednoduché, ovšem nestěžuju si. Předtím ve Škodovce jsem býval unavený mnohem víc."
Když uslyší dotaz na zdraví, jen se pousměje. "Dobrý. Škoda že mě zlobí také koleno. Býval bych jel do Prahy na oslavu sto let hokeje. Muselo to být super - tolik známých tváří, skvělých hokejistů, trenérů. Mrzí mě, že jsem se musel omluvit. Ale Pavel Schwarz ze svazu mi slíbil, že se v Plzni potkáme a že mi předá stříbrnou minci na památku," vypráví.
Vzápětí začne vzpomínat na největší okamžiky hokejového života. "Nejraději se vracím k mistrovstvím světa v Katovicích a ve Vídni. Skvělá byla olympiáda. A víte, že za nejkrásnější asi považuju Kanadský pohár? To bylo něco! Sehráli jsme tam parádní zápasy s profesionály. Orr, Esposito, Clarke - všechno mimořádní hráči. A my jim stačili," vypráví se zaujetím.
V reprezentaci válel Kajkl dlouhé roky s Jiřím Bublou. "Byli jsme jako bráchové. Rozuměli jsme si na ledě i v životě. Jirka později odešel do Vancouveru, pak jsem ho dost dlouho neviděl. Ale teď je zpátky v Litvínově, už jsme si volali a probírali život." S jinými mistry světa v kontaktu není. "Občas ve městě potkám Bohouše Ebermanna, jinak o nikom moc nevím. To víte, chodím do práce. Mám toho dost," omlouvá se.
Navzdory úspěchům maká jako každý jiný. Kajkl si nikdy na nic nehrál. Ke všem se chová stejně. K dělníkům i generálním manažerům. "Jsem zvyklý říkat věci na rovinu. Každému. Možná mi to uškodilo," přemýšlí. Také proto nejspíš neměl svého času patřičné vztahy s hokejovou Plzní. "Ale teď tam přišel Martin Straka, kterému moc fandím. Dal nám starším permanentky, můžeme chodit na hokej. Už nejsme na okraji zájmu," chválí nového generálního manažera Lasselsbergeru.
Kajkl si jinak ani slovem nepostěžuje, že kdyby žil jinde a v jiné době, mohl se mít lépe. "V Kanadě za námi chodili, ať zůstaneme. Že pro nás mají v NHL místa. To samé, když jsme s Plzní přijeli do Německa. Povídali - Milane, nevracej se. Budeš tady v pohodě hrát. Ale copa já bych tam dělal? Hokej neměl úroveň. A navíc - já byl vždycky Plzeňák. Nedovedl jsem si představit, že bych tady nechal mámu s tátou, rodinu. Kdepak," vypráví jasně.
Režim ho na sklonku aktivní činnosti pustil do zahraničí. "Jo, hrál jsem ve švýcarském Zugu a pak v rakouském Klagenfurtu. Člověk si vydělal nějaké peníze, ale nic velkého to nebylo. Teď po letech musím říci, že mě to tam ani moc nebavilo. Býval jsem zvyklý na velký hokej se skvělými hráči, po třicítce jsme odešli do Rakouska vlastně na sportovní dožití. Neměli mě tam ani pouštět, o takovou šanci jsem nestal," vykládá upřímně.
Tehdejší hokejisté se nezabezpečili jako ti současní. Každý se musel okamžitě přizpůsobit. Někdo zůstal u sportu. Trénoval, působil ve vedení klubů. Další hráči se dali na jinou činnost. "Bylo by hezké, kdyby nám dal stát třeba jen symbolický důchod za dobrou reprezentaci. Ale já vždycky věděl, že se musím postarat sám. Dělal jsem různé práce a nikdy mi to nevadilo. I když jsem toho měl často dost," přiznává.
V současnosti chodí na směny do provozu. "Služby jsou klasicky na dvanáct hodin. Dva dny dělám, dva dny mám volno. Když skončím, dám si cestou domů dvě nebo tři plzně. V provozu se nezastavím, je to fyzicky docela náročné. Takže mám žízeň. Ovšem poslední dobou piju pivo v mnohem menší míře, dávám si pozor." Ve městě je pořád populární. "Kdybych si měl dávat, co mi lidí poručí, už bych tady nebyl. Pokaždé mi ale udělá radost, když někdo přijde a řekne, že jsme to před lety hrávali dobře."
Někdejší tvrdý bek s výbornou rozehrávkou a obětavostí pořád miluje pohyb na bruslích. "Můj hokej byl založen na bruslení, někdy se mi po ledě hodně stýská," připomíná. Výstroj už nemá, hokejku v ruce také dlouho nedržel. "Ale bruslit chodím. Někdy mě to popadne, zavážu si kanady na rameno a jdu na vedlejší plochu plzeňského zimáku. Koupím lístek a kroužím po ledě při veřejném bruslení. Docela bych vám přál vidět ostatní lidi. Hlavně ti starší mě poznají a povídají - ty jo, Kajkl na veřejném bruslení. To je věc!"
Jakmile má v práci volno, vyráží často do přírody. "V létě sednu u nás ve Skvrňanech do tramvaje a jednu na Bolevák. To je tady místní rybník. Skočím do vody a plavu jako malej kluk," líčí rozpustile. "Taky rád houbařím. Toulám se po lese - úplný balzám na nervy." Chlapík, který v reprezentaci sehrál 106 utkání, vyráží i na sport. "Chodím na plzeňský fotbal, ale ten český není nic moc. Víc mě bere anglická liga. Hokej máme lepší, extraliga není špatná," srovnává.
Před lety býval hlavním plzeňským esem na přesilovky. Kajkl míval tvrdou střelu i cit pro manévry u modré čáry. "Z dnešních obránců se mi líbí slávista Kadlec. Není to totiž typ hráče, který jen odpaluje puky z pásma. Zvedne hlavu, podívá se. Také Benák od nás to hraje dobře," chválí následníky. O sportu se dokáže bavit hodiny. I o životě. Zůstal patriotem. "V Plzni jsem byl doma odjakživa. Starší brácha Venca dělal pětačtyřicet let sládka v pivovaru, brzy půjde do důchodu. Já zase hrával za Škodovku. Mám rád místní lidi. Město. Přírodu. No řekněte mi, co bych hledal někde jinde," uzavírá.
Share on Facebook
