Miroslav Lacký nezapomene na Stockholm, při stoletém výročí kryl záda hrdinům z Nagana
Nikdy nebyl v národním týmu prvním brankářem, přesto Miroslav Lacký zanechal mezi maskovanými muži silnou stopu. Gólman původem ze severu Moravy prožil nejlepší roky kariéry v Pardubicích, v letech 1969 a 1970 startoval coby náhradník na mistrovství světa. Lacký získal mezi třemi tyčemi spoustu zajímavých zážitků, jeden z nejčerstvějších se týká oslav sta let českého hokeje, které proběhly v listopadu 2008 v Praze. "Měl jsem nastoupit v utkání veteránů za mužstvo Gusty Havla, ale najednou přišel trenér Lener, že jim vypadl brankář. Ukázali na mě. Takže jsem šel v pětašedesáti chytat za olympijské hrdiny z Nagana. Byla to pro mě ohromná čest," přiznává.
Úsměv je Miroslavu Lackému vlastní. Takhle pozitivní člověk se jen tak nenajde. Však byl díky otevřené povaze oblíben spoluhráči, rádi ho měli i fanoušci. "Na těch stoletých oslavách jsem byl pěkně nervózní. Ve dvojici jsem měl Milana Hniličku, ten kluk byl o třicet let mladší. Když jsem šel na led, pořádně jsem ho rozesmál. Zapomněl jsem si totiž vzít suspenzor," vykládá z vesela.
Na večerním rautu sypal historky na pokračování, bylo vidět, jak si užívá možnost na chvilku setrvat mezi přáteli a kamarády. "Bydlím v Karviné a nikam se moc nedostanu. Pravidelně mě zvou při různých příležitostech z Pardubic, před lety jsem jezdil se starou gardou na akce nároďáku. Ale poslední dobou je toho méně. Hokej sleduju z pozvdálí, většinou u televize. To víte, jsem v důchodu," připomíná.
Hokejové začátky v šestnácti letech!
K milovanému sportu se dostal poměrně pozdě. Až v šestnácti letech. "Dneska je to nemyslitelné, ale tehdy to tak opravdu bylo. Já původně hrával fotbal, kterému se věnoval táta a chtěl ze mě něco mít. Kopal jsem za Hrabovou a měl odejít do Vítkovic. Na učilišti se ale všechno změnilo. Čuchnul jsem k hokeji. Řekli mi: neumíš bruslit, navíc jsi malej - půjdeš do brány! No a mě to strašně zaujalo," popisuje.
Ihned se začal chytání naplno věnovat, výkonnostní vzestup prodělal na vojně. "Byl jsem v Litoměřicích. Hrála se tam nejprve druhá liga, pak první. Načež jsme zase spadli. Ale získal jsem zkušenosti a také o mně věděli z jiných klubů," říká. Původně to vypadalo, že by měl po ukončení vojenské povinnosti zamířit do Vítkovic. "Tam byl Pepík Mikoláš, který koketoval s odchodem. Sešlo z toho a já se dohodl s Pardubicemi."
Na východě Čech tenkrát kraloval Vladimír Dvořáček, nicméně před příchodem Lackého se rozloučil. "Bylo mi dvacet a hned jsem mohl pravidelně nastupovat v lize. Strašně moc to pro mě znamenalo. Kluci mě vzali skvěle. V Pardubicích jsem zažil starší hráče jako Dolanu nebo Prýla. Strávil jsem tam osm nádherných let a moc rád se tam vracím," vyznává se.
V kabině seděl s tehdejšími hvězdami světového hokeje Martincem, Jiřím Novákem a Šťastným. "Tahle pětka hrála neuvěřitelný hokej. Technický, plný kombinací, narážeček. Kluci to vozili až do brány, gólmani to měli moc těžké. Nikdy totiž nevěděli, co ten útok vymyslí. Řeknu vám - byl jsem rád, že je mám v jednom mančaftu a ne proti sobě," usmívá se.
Olympiádu zhatil Prckovi zlomený prst
V sezoně 1967-68 mířil k vrcholu kariéry, Lacký se dostal do nominace na olympijské hry v Grenoblu. Nakonec ale nikam nejel. "Vidím to jako dneska. Před odjezdem nás poslali domů, výstroj jsme nechali v Praze. Já si šel zatrénovat, půjčil si jiné věci. A to jsem neměl dělat. Zlomil jsem si totiž prst na ruce, kterou jsem držel vyrážečku. Olympiáda byla v tahu," vzpomíná.
Přišel o stříbrnou medaili, nikoli však o dobrou náladu. Brankář, jemuž nikdo neřekl jinak než "Prcek", věděl, že osudu se vzepřít nedá. Mimochodem, jak vznikla ta přezdívka? "Byl jsem malej, no. Volal na mě takhle kde kdo. Kluci z týmu, fanoušci. Vůbec mi to nevadilo. Na Lacký jsem kolikrát neslyšel, na Prcka vždycky," roztahuje koutky úst.
Nejhezčí chvíle na mezinárodní scéně následovaly pro sympatického gólmana v letech 1969 a 1970. "Odjel jsem s nároďákem na mistrovství světa. Hlavně ten Stockholm byl nádherný. U nás tanky, my hráli na šampionátu víc než jen o medaile. O úspěch. Rusy jsme dvakrát porazili, nikdy nezapomenu, co se ve Stockholmu dělo. Ani na ten triumfální návrat. Byly to jedny z nejhezčích chvil mého sportovního života," konstatuje.
Za elitní výběr sehrál čtrnáct oficiálních zápasů. Mohlo jich být víc, ale našim brankářům tehdy dominovali Holeček s Dzurillou. Byli tady Sakač, Termer a další. "Nevadilo mi, že jsem se nikdy v nároďáku nestal jedničkou. Respektoval jsem kvalitu jiných kluků, třeba s Vlado Dzurillou jsme byli kamarádi. Trenér Pitner mě bral na akce s tím, že tvoříme dobrou dvojici. Vlado mě pouštěl do hry, říkal, ať si zachytám. Byl to fajn chlap."
Uznávám Haška. Je mu pětačtyřicet a chytá výborně
V osmadvaceti letech se Lacký v Pardubicích rozloučil, čímž také skončily jeho šance na další uplatnění mezi nejlepšími. "V klubu byl Jirka Crha, nějak to vyplynulo, že jsem šel pryč. Mohl jsem vzít Vítkovice nebo Karvinou. Vybral jsem si druhou možnost. Oba kluby tehdy hrály druhou ligu, v Karviné jsem viděl lepší uplatnění. Vidíte, tohle město se mi stalo osudným. Od té doby totiž v Karviné žiju. Zakotvil jsem natrvalo," podotýká.
Ještě dost dlouho chytal nižší ligu, po odchodu z vrcholové scény pracoval jako trenér. "Naposledy jsem u nás trénoval brankáře a dorost, ale před pěti lety jsem toho nechal. Dneska hokej sleduju z povzdálí, především samozřejmě koukám na gólmany. Na olympiádě se mi líbil Vokoun, hlavně ale uznávám Dominika Haška. Je mu pětačtyřicet a chytá výborně. Na stoletých oslavách jsme se viděli, popovídali si. Držím mu palce. A Pardubicícm taky, vždyť jsem tam nechal kus života," hlásí.
Výstroj už na sobě dlouho neměl. "Jezdil jsem na akce českých veteránů, ale před padesátkou jsem přestal. Oblékl jsem to až při tom exhibičním zápase v Praze, kdy jsem byl v týmu kluků z Nagana. Jít na led v pětašedesáti s takovými borci - no, nebylo mi příjemně po těle. Ale zvládli jsme to. Těší mě, že jsem tu možnost měl. Mnozí z těch hráčů stále pokračují, dosáhli toho strašně moc. Fakt si toho cením," doplňuje závěrem.
Share on Facebook
