Mlýnková žije hokejem, teď dostala céčko. Snažím se být příkladem, hlásí
Natálie Mlýnková
|
Foto: Nich Hall, UMV Hockey
Česká reprezentantka Natálie Mlýnková má za sebou tři sezony na univerzitě ve Vermontu, do té čtvrté vstoupí jako kapitánka. Úspěchu dodává na hodnotě také to, že ji pro tuto roli zvolily samy spoluhráčky. Dvaadvacetiletá útočnice je s rolí sžitá, ráda motivuje ostatní, je soutěživá a pomáhá mladším hráčkám.
Příští sezonu budete kapitánkou univerzitního týmu ve Vermontu. Jak to zní?
Je to velká pocta. Tady to funguje tak, že o kapitánce pro příští sezonu rozhodují samy hráčky, dáváme si hlasy navzájem. O to víc si toho vážím. Většina holek pro mě hlasovala a jsem za to velice ráda. Stejně tak za to, že do mě trenéři vkládají důvěru. Je to odměna za odvedenou práci za celé tři roky, co jsem tady. Snažím se být dobrým příkladem, dělat správné věci a držet dobrou náladu v kabině. Nicméně asi nejvíc mě zahřálo u srdíčka, když mi mladší české hráčky napsaly, jak super je vidět českou holku vést americký tým na univerzitě. To byl moment, který mě dostal. Není to jen v našem týmu, ale dokáže to ovlivnit spoustu lidí.
Máte tip, proč spoluhráčky hlasovaly zrovna pro vás?
Co můžu sama za sebe říct, tak si myslím, že dokážu holky motivovat, aby na sobě víc makaly. Ať už je to v posilovně, nebo na ledě. Jsem docela soutěživý typ, všechno dělám naplno a nic neošidím. Máme udělat devět kliků, já udělám radši jedenáct. Doufám, že je to jeden z těch faktorů. Celkově se snažím motivovat svým přístupem – dobrá strava, kvalitní spánek, regenerace. Všechny tady ty maličkosti totiž ve finále dělají obrovské plus.
„Druhý rok byl snad ještě šílenější, protože jsme měly kvalifikaci na olympiádu, olympiádu a mistrovství.“
Snažíte se být příkladem i pro holky v Česku?
Určitě. Já se s nimi hlavně moc ráda seznamuju a zjišťuju, jaká je jejich cesta, jejich cíle, kam by se chtěly dostat. Ať už v hokeji, nebo mimo něj. Většina z nich mi řekla, že by chtěly také do americké univerzitní ligy. Já jsem to neměla jinak, když jsem byla v jejich věku. Snažím se jim pomáhat, odpovídat na otázky. Ať už se to týká třeba střelby na branku, nebo toho, jestli Amerika, nebo Švédsko. Jsem moc ráda, že mají někoho, koho se můžou zeptat a s kým to probrat. To mě těší nejvíc.
Vy jste na univerzitě strávila uplynulé tři sezony. Jaké byly?
První rok byl velice zajímavý, protože byl covid a hrály jsme asi jen dvanáct zápasů. Nedá se tomu úplně říkat sezona. Druhý rok byl snad ještě šílenější, protože jsme měly kvalifikaci na olympiádu, olympiádu a mistrovství. Hodně jsem cestovala, a nakonec to dopadlo tak, že vždycky, když jsem se vrátila, tak jsem jen doháněla školu. Sotva se mi to povedlo a byla jsem tam, kde mám být, tak už jsem zase jela pryč. Tým si ale vedl výborně a nebyl žádný problém. Akorát univerzitní a mezinárodní hokej je jiný. Nechci říkat lepší, nebo horší, ale jiný. Člověk se tak musí na všechno adaptovat. Do toho cesta, škola, časové posuny. Nebyla to úplně sranda.
Jak tedy vzpomínáte na zatím poslední sezonu?
Asi právě kvůli tomu všemu musím říct, že mi osobně strašně sedla. Byla jsem tady a měla jsem možnost se soustředit na školu a hokej. Musím říct, že se mi hrálo opravdu dobře. Až bych možná řekla, že třetí sezona byla moje první pořádná univerzitní zkušenost (směje se).
A jak jste si vedly?
Můj univerzitní tým nemá vyhlášenou minulost a musím říct, že za ty tři roky, co jsem tady, se odvedla nějaká práce a tým šel nahoru. V mé druhé sezoně jsme došly do semifinále play off naší konference, což se nikdy předtím nestalo. Byly tam i pokořené rekordy, což ukázalo, že program jde nahoru. Loni jsme strašně moc chtěly hrát finále a vyhrát ligu, ale bohužel se nám to nepovedlo a prohrály jsme v semifinále. Pro nás všechny to bylo zdrcující, ale na druhou stranu jsme vyrovnaly to nejlepší, co tady kdy bylo. Myslím si, že tým se neustále zvedá. Týká se to i přístupu a profesionality, což se všechno odráží na ledě. Pak přichází i výsledky. Uvidíme, jak to bude dál. Nicméně cílem je dostat se na velký závěrečný turnaj, kam postupuje jedenáct týmů z celé Ameriky. A my jsme čirou náhodou byly loni dvanácté (směje se). Řekla bych, že pro to, abychom se tam dostaly, musíme vyhrát naši ligu, nebo se probojovat minimálně do finále.
Foto: Nathan Fernandes
Když pro vás byly předchozí sezony tak náročné, jak jste to zvládala po psychické stránce? Neměla jste až teď pocit, že jste opravdu součástí týmu?
To je dobrá otázka. Nechci říct, že jsem se v tom týmu předtím necítila, ale asi jo, asi to tak bylo. Teď jsem tady jedna z těch starších, mám za sebou dva roky, ať už byly jakékoliv. Pomalu rostu do role lídra týmu. Předtím to bylo o rozkoukání, být všude a udělat všechno. Teď už si to sedlo.
Bude to pro vás teď výzva?
Taky jsem dřív musela sledovat starší holky. Co dělají, nedělají, jak jsou profesionální. A teď už vidím ty mladší, jak postupně přichází do týmu. Najednou jsem jedna z těch, ke které vzhlíží. Uvidíme, jak to půjde dál.
„Písmenka na dresu jsou pro mě samozřejmě velká čest a jsem za to hrozně ráda, ale věřím, že v kabině máme dvacet tři různých lídrů.“
Cítíte větší zodpovědnost?
Stoprocentně. Jedním z faktorů je to, že budeme mít v příští sezoně hodně jiný tým. Osm hráček už dokončilo školu a přichází místo nich nové, mladší. Budou se tedy adaptovat na univerzitní hokej, na náš systém, na školu. Zodpovědnost to bude velká, ale nejsem ve skupině lídrů sama, takže věřím tomu, že společnými silami to dopadne dobře.
Jak se na to těšíte?
Nemyslím si, že je to o tom, jestli se těším, nebo netěším. Písmenka na dresu jsou pro mě samozřejmě velká čest a jsem za to hrozně ráda, ale věřím, že v kabině máme dvacet tři různých lídrů. Od každého se můžeme učit. Ať už z toho dobrého, nebo z toho špatného, učit se můžeme i z chyb. Každá holka v kabině má něco, v čem je výjimečná a co může ostatním předat. Je mi jedno, že mně je dvaadvacet a někomu je sedmnáct. Můžeme se učit navzájem, takže pro mě se nic nemění, i když samozřejmě budu řešit věci, které jsem dřív neřešila.
Co se můžou ostatní naučit od vás?
Já tím hokejem opravdu žiju. Když nehraju, tak se na něj dívám (směje se). Ráda si myslím, že jsem rychlá bruslařka a mám dobré ruce. Naopak můžu ještě trochu zlepšit tvrdost střely. Sem tam někdy dobře zamířím (směje se). Taky bych řekla, že mám docela slušné čtení hry. Asi jsem spíš dovednostní hráč než ten, který to na ledě všechno bortí (směje se).
Říkáte, že hokejem žijete. Bylo to tak vždycky?
Ano, měla jsem to tak vždycky. Často slýchávám, že hodně lidí mělo v pubertě tendenci to vzdát a začít úplně s něčím jiným. A to z různých důvodů. Já jsem tento pocit nikdy nezažila. Nikdy mě nenapadlo, že bych s hokejem přestala. Samozřejmě tam byly určité ponorky, ale jsem asi jedna z mála, která to takhle má.
„Každý den se snažím být lepší, než jsem byla včera, což zahrnuje strašně moc věcí.“
Co vás nejvíc motivuje?
Snažím se myslet na to, že hokej má být v první řadě zábava. Na to lidi často zapomínají. Čím jsem starší, tak tím se mi taky rozšiřují možnosti. Třeba reprezentace, kde jsem hrála s Kačkou Mrázovou, Alenou Mills a mohla bych jmenovat dál. Jsou to holky, na které jsem se dřív dívala z tribuny a říkala jsem si, že chci být jako ony. Tohle je jeden z faktorů. Nebo postavit se na buly vedle Hilary Knightové a hrát proti dalším hvězdám. Velkou motivací mi je se jim minimálně vyrovnat, nebo být lepší. Teď je navíc ženský hokej v Česku na vzestupu a je neuvěřitelné vidět, kam jsme se posunuly. Nejen po sportovní stránce, ale taky v tom, jak je ženský hokej vnímaný doma.
Takže se ráda učíte?
Každý den se snažím být lepší, než jsem byla včera, což zahrnuje strašně moc věcí. Ráda se učím cokoliv. Ať už je to něco filozofického, co se týká hokeje, nebo i cokoliv mimo hokej a dělá to ze mě lepšího člověka. Takže ano, pořád se chci učit něco nového. Já kdybych ve škole mohla studovat hokej, tak asi studuju hokej (směje se). Mám to všechno se vším spojené a neměnila bych.
Foto: Nich Hall, UMV Hockey
Zmínila jste Alenu Mills, která přednedávnem oznámila konec reprezentační kariéry. Co se vám vybaví, když se řekne její jméno?
Ona je pro mě největší průkopnice ženského hokeje v Česku. Byla první holka, která odešla hrát na univerzitu do Ameriky. Tenkrát ženský hokej nebyla věc, a v Česku už vůbec ne. Všem ukázala cestu. Osobně jsem Alenu poznala ve svých čtrnácti letech a pak jsem měla tu čest si s ní zahrát i v lajně. Je správný lídr. Ona sama se taky nedívá na to, jestli je ostatním holkám osmnáct, nebo třicet. Pokud je něco, o čem si myslí, že by se to ode mě mohla naučit, tak se to naučit chce. Nic nevyčítá, diskutuje, probírá alternativy. To si myslím, že je nejvíc. Navíc teď byla lídrem národního týmu po několik let a určitě bude chybět.
Cítíte, že se teď něco změní?
Co se změní v lídrovských rolích, nevím. Ale vím, že mě osobně bude Alena chybět na každé akci. Už jenom to, že tam nebude, bude zvláštní pocit. Přece jen pro mladší holky je to hráčka, která, řekněme, byla vždycky všude. Nemyslím si, že to teď bude špatné, ale jsem zvědavá, jak to bude vypadat.
„Lidé to vidí a věřím, že to celkově pomáhá českému ženskému hokeji. Dělá to krásný obrázek, je to pěkná propagace.“
Na mezinárodní scéně dojde i ke změně formátu světového šampionátu juniorek. Co na to říkáte?
Sama jsem si starým formátem prošla a pamatuju si, jak to pro nás bylo těžké. Člověk ztratí jeden bod ve skupině a už jsou šance daleko menší. Myslím si, že tato změna zlepší hokej po celém světě. První věc je ta, že skok mezi USA, Kanadou a zbytkem se čím dál víc zmenšuje. Druhá věc je ta, že například my jako Češky jsme dlouho neměly možnost si s USA nebo Kanadou zahrát. K tomu, abychom se mohly zlepšovat, těch zápasů potřebujeme daleko víc. Za mě je to určitě plus a věřím, že holky juniorky se na to hrozně moc těší. Máme spoustu mladých talentovaných hráček, které se neztratí. Doufám, že se takový formát brzy objeví i na seniorském mistrovství.
Zmínila jste také, že vás těší větší zájem o ženský hokej. Vy jste se stala nejlepší sportovkyní Zlínského kraje, je tohle ten správný signál?
Já jsem teď v Americe, ale rodiče mi o tom psali. Když jsem mohla, tak jsme si zavolali a dívala jsem se s nimi. Nevěděla jsem, že vyhraju nějakou cenu, jen, že jsem byla nominovaná, což už je samo o sobě příjemné. Z ocenění jsem potom byla překvapená, protože si myslím, že je spousta jiných sportovců, která by si to zasloužila. Už jenom to, že jsem tímto způsobem měřila síly s určitými sporty a sportovci, je čest a odměna za několik let odvedené práce. Lidé to vidí a věřím, že to celkově pomáhá českému ženskému hokeji. Dělá to krásný obrázek, je to pěkná propagace. Pro nás jenom dobře, takže jsem za to určitě ráda.
Foto: Nathan Fernandes
Share on Facebook
