Na Hlinku se dívám každý den, tvrdí Jaroslav Walter. Pro Pitnera byl Jánošíkem z Čimelic
Pochází z jihu Čech, ale doma je už hezkou řádku let na Slovensku. Bývalý vynikající útočník a později trenér Jaroslav Walter vynikl v Litvínově, později se přestěhoval do Slovanu, v Bratislavě zapustil kořeny. "Český hokej pořád sleduju stejně jako ten slovenský. Když hrají oba výběry proti sobě, fandím dobrému hokeji," říká ve svém bratislavském domě. Když vzpomíná na staré časy, vypráví jako o život, gestilukuje, každou chvíli se od srdce zasměje. Zvážní jen několikrát. Třeba při povídání o Ivanu Hlinkovi.
Ti dva spolu prožili hodně. "Oblékali jsme dres Litvínova, pak jsme spolu dělali u reprezentace. Na Kanadském poháru, olympiádě i na mistrovství světa. Ivan byl führer, já taky. Nikomu jinému bych neustoupil, jen u Ivana jsem to bral a přijal roli asistenta," reaguje. Tvořili silnou trenérskou dvojici. "Ježiš, kolikrát my se pohádali. A já prohrál. Chtěl jsem třeba Pálffyho, jenže Ivan si prosadil Čalouna. Nebo Straka před Albertville. Hlinku jsem přesvědčoval, nakonec Martin v nominaci nebyl a Straka to obrečel."
Když v roce 2004 Ivan Hlinka tragicky zahynul, Waltra to sebralo. "Ivan nám všem chybí, mně strašně moc. Každý den se na něj dívám. Koukněte, mám jeho portrét vedle televize," ukazuje ze sedačky. "Hlinka šel vlastně v mých stopách. Jako hráč i jako trenér. V Litvínově začínal jako sedmnáctiletý, později studoval ekonomii jako já. Měli jsme dost společného."
Píseckým ten dorost nikdy nezapomenu!
Oba hokej milovali, byť každý byl svým způsobem jiný. "Myslím, že jsme se dobře doplňovali. Jen je škoda, že se nám s nároďákem nepovedlo udělat titul. Byli jsme hodně blízko. Pořád mě hrozně mrzí zápas s Finy na pražském mistrovství a pak semifinále proti Švédům v Mnichově 1993. Soupeř trefil Petra Břízu do ramena, puk pak spadl nějakých pět centimetrů za čáru a my byli vyřazeni. Je neuvěřitelné, jaké maličkosti někdy rozhodují," kroutí hlavou.
Waltrův hokejový příběh ale není jen trenéřina s Hlinkou. Tenhle samorost zažil mnohé, úspěchy sbíral jako útočník i hlavní kouč. Ačkoli se 5. ledna 1939 narodil v Sobědraži na Písecku, vyrůstal v Čimelicích - městečku na hlavním tahu z Prahy do Písku. "Když mi umřel táta, maminka se přestěhovala k bráchovi do Čimelic. Cvičil jsem v tamním Sokole, jakmile zamrzl rybník, popadl jsem brusle a šel na hokej."
Se sportem, který byl posléze jeho životem, začínal ve 12 letech, nevídaně vbrzy se vyšvihl mezi nejlepší. "Nastoupil jsem za čimelický dorost proti Písku, byla to kvalifikace o postup. Za soupeře hráli Řehka nebo Zdeněk Pičman, později stříbrný fotbalový olympionik z Tokia. 1:0 jsme vyhráli, ale Písek podal protest, že prý dvanáctiletý Walter je na tuhle kategorii moc mladý. Vedení jim tu námitku uznalo a vítězství nám vzalo. Píseckým to nikdy nezapomenu," sype výtky kadencí samopalu.
Na jihu Čech zůstal do 17 let, pak se stěhoval. "Šel jsem na průmyslovku do Lovosic, tehdy jsem se hodně věnoval i basketu. Zástupce ředitele mi povídal: musíš jít tam, kde je zimák. Tak jsem se ocitl v Litvínově," popisuje. Klub z města pod Krušnými horami tehdy začínal velkolepou éru, Walter byl vůbec prvním hokejistou, který se odtud probil do reprezentace.
Jak Jiřík spadl Martinovi na nohu. A Čechoslováci brali bronz...
Na časy v někdejších Stalinových (Chemických) závodech má krásné vzpomínky. "Byli jsme vynikající parta, v porovnání s dnešními mladými jsme užili tolik srandy. Seděli jsme spolu, když se vyhrálo i prohrálo. Pamatuju si, jak skončil zápas v Chomutově - a my za dvacet minut už zpívali v naší hospůdce pod tribunou, Tůma měl v rukou kytaru a hostinská nám strkala tácek a malými rumy," směje se.
Walter proslul jako důrazný útočník, který uměl s hokejkou, dával góly, ovšem soupeřům byl nepříjemný i nebojácným zdravě agresivním hokejem. Do reprezentace poprvé naskočil už v únoru 1961, ale na velký turnaj si musel počkat dva roky. Startoval na šampionátu 1963, o rok později si přivezl bronzovou medaili z olympiády v Innsbrucku. Českoslovenští hokejisté tehdy těsně předstihli Kanadu.
"V našem vzájemném zápase jsme nemohli dát gól Sethu Martinovi. Byl skvělý. Nakonec jsme je ale porazili. A víte proč? Jarda Jiřík, který se před gólmanem pořád motal jako brambor, řekl, že Martinovi spadne na nohu. Udělal to, kanadský brankář musel střídat a my se konečně prosadili," nabízí historku, bez níž by se olympijské medaile patrně nekonaly. Ale v tehdejší dobách to zase nebyla taková legrace. Walter to poznal na vlastní kůži.
V elitním výběru byl dva roky, s reprezentační rezervou ovšem nemohl cestovat do zahraničí. Jakmile se přiblížila důležitá akce v cizině, nesměl opustit území republiky. "Přišel jsem takhle o Ženevu, kde se naši stali mistry Evropy. Ministerstvo vnitra mi nedalo výjezdní povolení, což se nelíbilo nejen mně, ale ani šéfům v Litvínově. Ti napnuli své páky, přes různé orgány zjišťovali, co je příčinou. Bez výsledku. Až v sezoně 1962-63 mě pustili na historický zájezd do Severní Ameriky, zaručil se za mě tehdy inženýr Tůma ze Stalinových závodů."
Emigranty nemám moc rád. Všichni přece utéci nemohli
Zmíněný činovník se také dostal k materiálům, jež na Waltra vedla státní bezpečnost. "Bylo tam uvedeno, že souhlasím s koncentračními tábory a že při první příležitosti chci utéci do Německa. Nevěřil jsem vlastním očím," vzpomíná. Všechno vzniklo už po Waltrově první sezoně v Litvínově. "Seděli jsme tehdy na pivu a vedle u stolu nějaký soudruh Malý vykládal, jak dusil jednu německou babičku. Naštvalo mě to a od plic jsem mu řekl, co si o něm a estébácích myslím. No a on mě udal. Táhlo se to se mnou roky."
Copak o to, kdyby chtěl, v Německu by ho přivítali s otevřenou náručí. "Měl jsem pár nabídek, ale copak mohli všichni utéci? Kdo by tady zůstal? Já jsem o tom nepřemýšlel," vykládá. U našich západních sousedů by neměl problémy s cestovními doklady. "Táta byl Sudeťák, pas by mi dali za dva dny. Nabízeli, abych šel studovat do Kolína, že tam budu i hrát. Jenže já nechtěl. Vymluvil jsem se, že umím špatně německy, a přivedl doktora Řezáče, aby to zopakovali před ním. Rázem byl klid."
V Německu se stal aktérem jedné nevídané příhody. "Hráli jsme se Lvíčaty, tedy reprezentační rezervou, proti domácím. Bylo to v Ga-Pa. Šli jsme do nich, Zdeněk Kepák jejich hráče rozpáral jak malinu. Jedu ve třetině a najednou slyším, jak se Němci domlouvají: odrovnáme třináctku. To jsem byl já! Trenér Pitner povídá: Jardo, odpočiň si, dáme tam někoho jiného. Ale kdepak! Takové situace jsem miloval. Po zápase jsem šel kolem německé kabiny, oni mě tam vtáhli a na krk mi pověsili pár tašek a nějaké dárky. Nejdřív mě chtěli zbít, pak moji hru nakonec ocenili."
Jihočech původem, který prožil nejlepší éru v Litvínově, o odchodu z republiky neuvažoval. "Víte, emigranty nemám moc rád. Kdyby se všichni zachovali jako oni, co by tady zbylo? Miloval jsem svoji zemi a byl hrdý na to, že za ni mohu hrát," vyznává se. Přitom byl vždycky svůj. "Osobně i hokejově mi pomohly dva roky na vojně, v Jihlavě mi dělali mazáky Golonka, Gregor, Berek, Šmíd, Kepák," hlásí. Poté se na čtyři sezony vrátil do Litvínova, v létě 1964 zamířil do Slovanu Bratislava.
Růžička u mě prožil možná dvě nejlepší sezony kariéry
Jak se ukázalo, byla to změna v pravdě životní. "Trenér Horský mě chtěl už dřív, jezdil za mnou na vojnu. Také Pitner mě přemlouval. V tom čtyřiašedesátém jsem se domluvil se Slovanem a hrál tam pět let. Následoval odchod do Rakouska, s Mirkem Vlachem jsme působili v Innsbrucku, já pak ještě ve Štýrském Hradci. S dnešními podmínkami to nelze srovnávat, ale přilepšení to znamenalo. Vydělal jsem si za sezonu 120 tisíc šilinků, což byly tehdy slušné peníze."
Když se vrátil domů, předpokládal, že bude s vrcholovým hokejem konec. "Nastoupil jsem jako technolog do Dimitrovky, fabriky v Bratislavě, a k tomu trénoval mladší dorost Slovanu. Ale pak mě přemluvili a trenéřině jsem se začal věnovat naplno." Bylo to v roce 1972. "Náměstek mě chtěl k sobě do oddělení, měl jsem začít v pondělí. Jenže den předtím večer najednou u mě doma zvoní Viktor Nedvěd, ekonom Slovanu. Že prý klub nemá výsledky, mužstvo má převzít Ján Starší, který si dal podmínku, abych do toho šel s ním. Upřímně - Jáno mě ze Slovanu předtím vyhodil, neměl jsem moc chuť. Ale nakonec jsme se domluvili."
Walter nastoupil trenérskou dráhu a sbíral úspěchy. Největší v Dukle Trenčín, kterou dostal do nejvyšší soutěže a v ročníku 1988-89 s ní získal ligové stříbro. "Skvělé dvě sezony pode mnou prožil Vláďa Růžička, možná vůbec nejlepší v jeho kariéře. Vzpomínám na něj strašně rád." Zkušený trenér uměl sestavit tým, byl přísný, ale i lidský. "K Růžičkovi jsem našel Zdena Cígera. Seděli jsme jednou na zápase v Martině, kde mě upoutal hráč s číslem 23. Povídám kolegovi Jarovi Laiferovi: zjisti, kdo to je, a 1. dubna hned s ním na vojnu!" šklebí se spiklenecky.
Cíger narukoval a za rok už hrál s reprezentačním týmem na mistrovství světa. Vedle Růžičky, jemuž rok předtím v jedné formaci sekundoval Raděvič. "Vláďa mi se Zdenem hodně pomohl. Poprosil jsem Růžu, aby ho ohlídal a dal do latě, ti dva si sedli skvěle." Podobných kousků má Walter na kontě víc. Ten nejpodstatnější se týkal výběru hokejových branců do Dukel. "Zaběhnuté pravidlo ukládalo, že 33 nejlepších hráčů, kteří se objevili v hlášení vojenských správ, automaticky připadne Jihlavě. Pan Pitner vždycky přišel, vyškrtal 33 jmen, ti kluci pak šli třeba do Vyškova, Tábora, Písku. My ostatní měli smůlu."
Jednou si prý ale Pitner nedal pozor. "Přehlédl Kociána, toho jsem si tedy vzal a on nám pak vydatně pomohl do ligy. Zrovna v Opavě, odkud pocházel." Dukla Trenčín šla výkonnostně nahoru, postupně získávala větší a větší vliv. "Jednali jsme po vlastní linii s ministerstvem obrany, až se nám podařilo zařídit, že výběr branců bude změněn. Přijeli jsme, Jaroslav Pitner zase zaškrtl 33 jmen, jenomže tentokrát měl smůlu. Když to zjistil, okamžitě přešel z tykání do vykání, byl úplně nepříčetný. Od té doby bral první ten, kdo se v předchozí sezoně umístil lépe, výběry se pak střídaly. Pro Pitnera jsem navždy zůstal Jánošíkem z Čimelic," uzavírá.
Share on Facebook
