Nedvěd o Jágrovi i reprezentaci. Co vzkázal Havlátovi?
Foto: Jan Beneš, Český hokej
Jako hráč získal dvě medaile z vrcholových světových akcí, pokaždé ale za jinou zemi. Bývalý útočník Petr Nedvěd po emigraci oblékal dres Kanady, se kterou vybojoval na olympiádě v Lillehammeru stříbro, v roce 2012 přidal ještě bronz z mistrovství světa s národním týmem. Přestože už aktivní kariéru ukončil, hokejové brusle na hřebík úplně nepověsil. Znovu je obuje v páteční podvečer v exhibici Zápasu legend před vyprodanou O2 arenou.
Útočník Petr Nedvěd ukončil svou aktivní kariéru v ročníku 2013/2014, kdy v Liberci oblékal kapitánské céčko. V téže sezoně ještě odjel na olympijské hry. Definitivní tečku ale napsal v prvoligovém utkání za Benátky nad Jizerou, když 3. února 2018 ve vyprodané liberecké Home Credit aréně nastoupil proti Jaromíru Jágrovu a jeho Kladnu.
S hokejem ještě neskončil. Následné čtyři roky působil v pozici generálního manažera české reprezentace. Ale i tato funkce už je pro něj minulostí.
V páteční podvečer vás čeká Zápas legend. Jak se před ním cítíte?
Na zápas se těším, i když jsem dva roky nebyl na ledě. Myslím si ale, že takových hráčů bude víc. Teda aspoň na to vsázím (smích).
„Vůbec si nedovedu představit, že bych hrál hokej ještě teď jako Jarda Jágr. Ráno vstávám z postele po čtyřech. Klobouk dolů před ním, je to takový výkvět přírody, u hokejistů to není normální."
Jak je to možné, že jste tak dlouho nebyl na ledě?
Není čas, není energie. Ale na utkání se rozhodně těším, bude to hokejový svátek. Spíš ve volném čase preferuju hraní golfu. Celý život jsem hrál hokej, tak mě už tolik neláká. Ale musím přiznat, že jsem si byl v Letňanech třikrát zabruslit, abych zjistil, jestli to má cenu. A bylo to vynikající. Vůbec si nedovedu představit, že bych hrál hokej ještě teď jako Jarda Jágr. Ráno vstávám z postele po čtyřech. Klobouk dolů před ním, je to takový výkvět přírody, u hokejistů to není normální. A on je jeden z nejlepších hráčů na světě.
Už tušíte, s kým nastoupíte?
Doufám, že s těmi nejlepšími. Všichni jsou přece dobří (usmívá se).
Utkáním se připomíná 25 let od zisku zlaté olympijské medaile v Naganu. Vzpomenete si, jak jste turnaj sledoval?
Byl jsem v Praze, protože jsem se nedomluvil s Pittsburghem na nové smlouvě. Turnaj jsem ale sledoval. Bylo mi líto, že jsem celou sezonu nehrál, vyhodil jsem ji do koše. Je to ohromná škoda, kdybych se rozhodl před sezonou jinak a výkonnostně na olympiádu měl, mohl jsem si s kluky zahrát.
„Byl jsem v Praze, protože jsem se nedomluvil s Pittsburghem na nové smlouvě. Turnaj jsem ale sledoval. Bylo mi líto, že jsem celou sezonu nehrál, vyhodil jsem ji do koše."
Byl jste pak aspoň oslavovat na Staroměstském náměstí?
Na Staromáku jsem nebyl, ale sledoval jsem každý zápas. Radost se dívat.
Během éry zlatého hokeje jste působil v Kanadě. Jak na tu dobu koukáte zpětně?
Teď ji chci dohnat (smích). V ten okamžik mi odchod dával smysl. Asi bych se nerozhodl jinak. Nikdo nemá křišťálovou kouli. Samozřejmě jsem se okradl o zlatou éru, což mě mrzí. Aspoň jsem to vykompenzoval trochu na konci kariéry, když jsem hrál za národní tým v roce 2012 na mistrovství světa a přivezl bronzovou medaili. Pak jsem ještě měl možnost být na olympiádě, z toho už bohužel placka nebyla.
Foto: Jan Beneš, Český hokej
Byl o pozvánku do národního týmu váš konec hráčské kariéry zajímavější?
S nároďákem už jsem nepočítal, bylo to pro mě příjemné překvapení. Zpestřil jsem si konec kariéry a aspoň si trochu vykompenzoval zlatou éru.
Čtyři roky jste byl u národního týmu v pozici generálního manažera. Už sice nejste součástí, koukáte i tak na zápasy reprezentace?
Poslední zápas jsem celý neviděl, ale jinak se snažím vše sledovat a klukům fandím. Podávají vynikající výkony, což mě překvapuje. Myslím si, že od medaile z mistrovství světa si udržujeme pořád skvělou formu. Je radost se na to koukat. Jsem rád, že se daří.
„Vrátilo se to do systému, kdy má hlavní trenér hlavní slovo, což je podle mě škoda. Možná i z toho důvodu odcházel Martin Ručinský."
Poradil jste vašemu nástupci Martinu Havlátovi nějaké fígle?
Řekl jsem mu, že musí zaplatit večeři (směje se). S Martinem jsme samozřejmě debatovali, co a jak funguje, zajímalo ho to. Jeho situace je ale trochu jiná, než byla moje. Vrátilo se to do systému, kdy má hlavní trenér hlavní slovo, což je podle mě škoda. Možná i z toho důvodu odcházel Martin Ručinský. Když jsem přišel k národnímu mužstvu, bojoval jsem o to, aby to tak nebylo. Vedl jsem o tom dlouhé debaty s Tomášem Králem, aby nastala změna. Teď se to vrátilo zase tam, kde to bylo. Už to není moje věc, ale myslím si, že se to vrátilo k horšímu. Ale jak se říká, sto lidí, sto chutí.
Na co se nyní nejvíce soustředíte?
Rodina je priorita číslo jedna. Hokej jsem upřednostňoval celý život, teď je na čase, abych to vrátil rodině.
Share on Facebook
