Nemáme osobnost, jako býval Holík, vidí Ondřej Pavelec ve Winipegu
Foto: Aleš Krecl, cslh.cz
Nastoupit v půlce února zpátky do práce s vidinou toho, že příští dva měsíce vlastně už pořádně o nic nehrajete, to je vážně na pytel. Ondřej Pavelec právě tuhle situací zažívá. Ať se v brance Winnipegu přetrhne sebevíc, k zápasům o Stanley Cup se stejně jeho tým neprokouše. Česká brankářská stálice vypráví o tom, jaké to je, mrskat sebou o led bez vidiny play off, o současné NHL plné mladíků, o nominaci na Světový pohár, o níž neměl důvod pochybovat, i o tom, že senzační zákroky vlastně tak senzační nebývají….
Během listopadového utkání s Coyotes mu luplo v koleni a bylo zle, ten večer měl po 40 minutách padla, druhá přestávka toho duelu se nakonec protáhla skoro na tři měsíce. Takhle dlouho Ondřej Pavelec mimo hru ještě nikdy v kariéře nebyl. „Ale nebral jsem to tragicky. Od začátku jsem věděl, že nejde o nic, kvůli čemu by byla ztracená celá sezona,“ vrací se k období, kdy mohl jen trénovat a hypnotizovat kalendář.
Přesto, přišel jste skoro o čtvrt roku hokeje. Vypořádal jste se s dosud nepoznaně dlouhým pobytem mimo klasickou zátěž bez problémů?
„Řekl bych, že jo. Nikdo na mě netlačil, abych se vrátil co nejdřív, protože léčba takového zranění může u gólmanů zabrat o něco víc času než u hráčů. Přesně tak to u mě bylo. Já dál chodil na tréninky, k tomu mi akorát přibyly rehabilitace. Urychlit to nijak nešlo, takže jsem prostě jen čekal, až budu moct dělat všechno na sto procent. Jo, ke konci už to bylo dlouhý, ale to k hokeji holt patří. Aspoň jsem si taky užil klidný Vánoce…“
Dorazili za vámi příbuzní?
„Jo, přijela rodina, naši… Konečně to bylo jednou bez nervů.“ (usmívá se)
V brankovišti Jets se při vaší absenci velmi dobře ukázal z farmy povolaný Connor Hellebuyck a špatně si nevedl ani Michael Hutchinson. Po vašem návratu vedení rozmýšlelo, jak situaci vyřeší. Nebál jste se, že přijdete o pozici jedničky?
„No jo, ale taky jsme kolem Nového roku spadli na předposlední místo… Souhlasím, že Hellebuyck chytal dobře, co jsem já zaregistroval, spíš se na klubu potom rozmýšleli, koho z kluků pošlou na farmu. Pro mě bylo podstatné, abych se co nejdřív uzdravil, nic jiného jsem neřešil. Pomohlo mi, že už tu přece jen jsem nějakou dobu a vybudoval jsem si určité postavení. Tohle každému pomůže, když ví, že se nemusí strachovat o své místo hned, jak se vrátí na led.“
Platí, že jste zápasy při svém zranění moc nesledoval?
„To je pravda. Mě to totiž z tribuny nebaví. Vždycky jsem si v kabině udělal svoje a šel jsem domů. Hokej dělám proto, abych ho hrál. Z boxu u stropu arény mi to přijde pomalý… (směje se) Já jsem gólman, nesleduju, jak kdo zakládá útoky a jakým hraje systémem. To mě moc nezajímá. Jakmile nechytám, tak to pro mě fakt není. Nekoukám moc ani v televizi, když vyloženě nehrajou kluci, s kterými se znám.“
Pozorujete aspoň ostatní gólmany?
„To zase jo. Když už na hokej koukám, tak si všímám, jak kdo chytá. To považuju za samozřejmost, tohle mě zase vyloženě zajímá. Hokej se neustále vyvíjí a gólmanská pozice taky, takže není na škodu se občas podívat, kdo jak řeší určité situace.“
Při svých začátcích jste obdivoval Martina Brodeura. Máte i teď někoho ze svých zkušenějších kolegů, kterého považujete za svůj vzor?
„Už ne, teď se dívám jen na detaily, nesleduju žádného jednotlivce. Přece jen mi bude devětadvacet, těžko už budu měnit svůj styl. Co ale obecně obdivuju, to jsou gólmani, kteří se dlouhodobě drží na špici, od nich se snažím nějakou drobnost odkoukat. Tihle kluci zažili různé etapy NHL. Když se někdo dokáže dvanáct třináct let přizpůsobovat vývoji hry a patřit k nejlepším, má můj respekt.“
Sám už chytáte NHL devátým rokem. Prošla za tu dobu i před vašima očima nějakou zásadnější proměnou?
„Myslím, že jo. Největší změnou posledních let je to, jak moc hrají mladí kluci. Ti teď podle mě mají cestu do NHL usnadněnou, protože kluby jim dávají přednost před veterány, liga se ohromně omlazuje. Vždyť já jsem ve svém věku už jeden z nejstarších v týmu… Při současném trendu už nikdo moc starší hráče nechce, bojí se je podepsat, přitom já si nemyslím, že to je dobře. Pár starších hráčů je vždycky potřeba, zkušenosti ničím nenahradíte. Každý chce hrát mladé, protože jsou levní a kluby si je chtějí vychovat. No, jo, jenže bez starších z nich nic nevychováte. Potřebujete veterány, aby jim ukázali správnou cestu. Málokterý mladý hokejista na to přijde sám. Podle mě je hrozná škoda, že se týmy zbavují hráčů, kteří toho v NHL dokázali strašně moc.“
Když jste začínal, takhle to nefungovalo?
„Zrovna si v hlavě skládám, kdo všechno byl v týmu, když jsem přišel do Atlanty. Bobby Holík, Žitnik, Kozlov, Hossa, Kovačluk… Třeba Bobby Holík, ten toho měl už tehdy hodně za sebou a měl obrovský respekt. Správný kapitán, na kterého každý koukal s otevřenou pusou. Teď když k nám přijdou mladí kluci, žádnou takovou personu tu nenajdou, přitom by jim ohromně pomohla.“
Takhle se bavíme v době, kdy vám z Jets vyměnili kapitána Andrewa Ladda. Řešili jste v kabině, proč odešel?
„Jemu končila smlouva, byl tu už dlouho, s klubem se nedomluvil na novém kontraktu. Tak ho pustili jinam, to je normální, takhle to chodí. Za Andrewa jsme z Chicaga dostali mladého Daňa a první kolo draftu… Ale zase nám ubyl ten nejvíc zkušený hráč, co tu byl. To je to, o čem mluvím. U nás je filozofie trochu jiná, chtějí nasazovat mladé. A jsme tam, kde jsme…“ (směje se)
Přesněji na spodku NHL. Jak se člověku hraje, když ví, že ať bude dělat, co chce, stejně mu za měsíc končí sezona bez úspěchu?
„Teoretickou šanci na play off ještě máme, na druhou stranu, prokousat se v naší divizi nahoru je strašně těžký. Každý už tak nějak tuší, že to letos nevyjde. Dokud je nějaká šance, i když malá, musí se bojovat, nicméně asi můžu říct na rovinu, jak to je – je to strašný, hrát, když jste v tabulce tam, co my. Teď nás aspoň čekají výborní soupeři jako Chicago, LA a týmy, které bojují o play off. V takových zápasech se motivace hledá snadno. Blbý ovšem je, když hrají dvě mužstva, kterým už o nic nejde. To už je často jen taková holomajzna. My do toho všeho teď máme ještě spoustu zraněných, takže nastupují kluci, kteří by normálně vůbec nehráli. Pro ně je to samozřejmě super, jako tým se to ale spíš vždycky snažíme nějak ubojovat. A vůbec, přes to všechno, co říkám, pořád hrajeme NHL, už jen to by měla být ta nejvyšší motivace, aby každý vždycky jel na maximum.“
A zvlášť ve Winnipegu, kde by přišel plný barák i kdybyste neměli ani bod, že?
„Přesně. A člověk taky nechce zažít nějakou ostudu, že by dostal osm nula, což se proti dobrým týmům klidně může stát. Stačí se na to na chvíli vykašlat a už se to veze.“
Další věc je, že v každém, i tom nejnudnějším zápase, hrajete o své jméno. Podle čeho si sám sobě zhodnotíte, že jste utkání zvládl, jak je třeba? Asi nejde vždycky soudit jen podle výher nebo statistik.
„Za ty roku už sám poznám, kdy jsem odchytal dobrý a kdy špatný zápas. Někdy mám ze sebe dobrý pocit, ale holt prohrajeme. Kdybych měl v takovém případě řešit, co a jak mělo být jinak, už bych tady dávno nemohl chytat. Nevydržel bych to tady. Je důležité zůstat pořád pozitivní. Zvlášť v období, jako teď zažíváme, když se nám play off vzdaluje. S trenérem gólmanů si každopádně vždycky povíme, kdy jsem zachytal dobře a kdy se mi to nepovedlo.“
Podle čeho poznáte, že se zrovna tenhle večer bude dařit?
„Já to nikdy nepoznám… (směje se) Rozhodně ne ráno nebo před zápasem. Každé utkání se nějak vyvíjí. První dvě třetiny můžou být super, pak mi to tam třikrát nahážou, prohrajeme 0:3 a jdeme domů. Důležité je mít pocit, že se k vám puky odrážejí, jak potřebujete, mít i trochu toho štěstí. Pak ale taky přijde zápas, kdy mi to vypadává a pořád se do toho nemůžu dostat. To zná každý hokejista.“
Fanoušci zbožňují zákroky, při nichž gólman skáče do prázdné branky a zastaví puk na poslední chvíli, vy ale spíš oceníte takové ty nenápadné zásahy, že?
„Přesně tak. Ty senzační zákroky totiž často pramení z toho, že jste už trochu mimo pozici a na poslední chvíli řešíte svůj nebo spoluhráčů malér. Taky se ale stává, že vás soupeř vyšachuje a ani to vaše chyba být nemusí. Záleží na situaci. Někdy pak takový zákrok vyjde, někdy ne.“
Nastartuje vás takový okamžik, nebo naopak víte, že příště je třeba situaci řešit jinak?
„Jistě, bývá to povzbuzení. Zároveň když takovému momentu předcházela moje chyba, všichni víme – nebo aspoň já s trenérem gólmanů – jak to je, pak se na to na videu koukneme. Obecně platí, že mě víc těší zákroky, které nevypadají tak dobře pro diváky nebo v televizi, ale já vím, že jsem při nich byl v dobré pozici. Pak sice zásah vypadá jednoduchý, ale mě potěší daleko víc než nějaký skok do prázdné brány.“
Zatímco Michal Neuvirth s Petrem Mrázkem uchvacovali v průběhu sezony senzačními výkony, vy jste celou dobu zůstával v ústraní pozornosti. Přesto vás spolu s dvěma mladšími kolegy trenéři zvolili do první nominace pro Světový pohár. Čekal jste to?
„Upřímně, já to nijak neprožíval. Nominaci mohlo asi trochu ovlivnit moje zranění, takže bych byl i smířený, kdyby to nevyšlo. Na druhou stranu, věřím tomu, že trenéři vybrali tři nejlepší české gólmany. Nechci, aby to vyznělo nějak namachrovaně, ale přece jen všichni chytáme pravidelně NHL, což je nejlepší liga na světě. Kdo jiný než my tři by tedy měl jet? Světový pohár se bude hrát na zámořských rozměrech hřiště a na soupiskách týmů budou nejlepší hráči současnosti, proti kterým my pravidelně nastupujeme. Z toho důvodu si myslím, že trenéři s výběrem trojice brankářů zase takovou práci neměli.“
Prý jste jim řekl, že přijmete jakoukoliv roli. Jste připravený i na úlohu zkušené pojistky, která se do akce nedostane?
„Zase tak starej se necítím. (směje se) Na druhou stranu, za repre už jsem toho odchytal celkem dost. Bavil jsem se před nominací s Růčou (generálním manažerem reprezentace Martinem Ručinským) a neřešili jsme, kdo bude jednička, dvojka, trojka. Jen jsme se bavili, kdo by měl jet. Já přijel do Prahy na mistrovství s tím, že nevím, jestli budu chytat. Na olympiádě ve Vancouveru jsem taky věděl, že se přes Vokyho do branky nedostanu, což ukazuje, že vždycky vezmu roli, jakou mi trenéři dají. Na každém turnaji se situace nějak vyvrbí. Navíc si nemyslím, že i kdyby to tak dopadlo, být třetí gólman na Světovém poháru je nějaká ostuda. Podívejte se na Kanadu, kde může být třetí Corey Crawford, který vyhrál dva Stanley Cupy… Úlohu trojky bych nebral jako potupu, ovšem stejně jako ostatní chci hrát, chci být na ledě. To snad je jasný. Nicméně teď ještě nikdo neví, jaké bude pořadí, chytat bude zkrátka ten, kterému bude trenér věřit.“
Vzhledem k tomu, jak se vyvíjí sezona Jets, byste měl být k dispozici i pro mistrovství světa. Do Moskvy byste vyrazil?
„K tomu zatím nejsem schopný nic moc říct. Do konce základní části NHL zbývá měsíc a já zatím s nikým o mistrovství nemluvil. Turnaj začíná až v květnu, což je ještě dlouhá doba, během níž můžou trenéři rozmyslet, koho nominují.“
Share on Facebook
