Otevřený coming out trenérky Pančákové: Svoje já neschováš, ani pod helmou ne
Foto: GEPA/RedBull
Doma má několik titulů ze světového šampionátu, coby trenérka to dotáhla až k profesionální smlouvě v Red Bullu Salcburk, má za sebou nepočitatelně těžkých hokejových bitev. Jenomže zřejmě tu nejtěžší a nejdůležitější bitvu podstupuje právě v těchto dnech a měsících. Věra Pančáková, reprezentační trenérka inlinového týmu žen, prochází změnou pohlaví. „V posledních měsících mi bylo stále hůř a hůř. Díky mé přítelkyni a knize o německém sportovci, která se mi dostala do rukou, jsem získala odvahu mou situaci řešit a změnit,“ vypráví úspěšná trenérka, nebo spíše už trenér.
Není tomu ani 14 dní, co stála Věra Pančáková během světového šampionátu na střídačce českého národního inlinového týmu a hnala své svěřenkyně za obhajobou mistrovského titulu. Tou dobou ještě nikdo netušil, že za sebou už má operaci prsou a podstupuje hormonální terapii. A hlavně, že už na střídačce v podstatě nestojí žena, ale muž. „Zjistil jsem, že mě stejně všichni berou jako jiného člověka. Nikdy mě nezařazovali mezi ženské, ani mezi chlapy. Vždycky mě brali jako Panči, jako osobnost, jako trenéra, jako hráče,“ začíná Pančáková vyprávět svůj životní příběh.
Je vám 38 let, což je pro změnu pohlaví přeci jen trochu pokročilý věk. Co vás vedlo k tomu tento náročný proces podstoupit?
Já jsem vlastně od malička byla, nebo byl, to je asi jedno, jak to napíšete, jiný…jiná. U mě je to tak, že když mluvím o své minulosti, tak mluvím v ženském rodě. A naopak v budoucnosti o sobě mluvím jako o muži. Každopádně někdy v pubertě člověk zjistil, že to u něj asi bude jinak než u ostatních lidí. Jenomže já pocházím z Litvínova, což je malé město, takže nějaké změny v době před dvaceti lety pro mě nepřicházely v úvahu. Člověk to pořád dával na stranu, zabral se do sportovní a trenérské kariéry. Nějak se to zkrátka snažil dát na jinou kolej. Já jsem velký optimista, mám rád srandičky a podobně, jenomže v posledních měsících mi bylo stále hůř a hůř, a jediná cesta byla vyhledat profesionální pomoc.
Hokej byl tedy očividně určitým prostředkem, jak se od těchto starostí oprostit, že?
Je to tak. Já jsem vlastně do osmnácti dělala atletiku, sprinty. Ale už od malička hráli všichni moji kamarádi hokej a hrát hokej byl můj sen. Ale vždycky to bylo tak, že holky nesmí hrát s kluky nebo že pro ně není hokej vůbec. Rodiče mi to nejdříve zakazovali, tak jsem chodila tajně na tréninky. Bruslit a hrát jsem tedy začala až v osmnácti. Po třech nebo čtyřech letech jsem se dostala do nároďáku a bylo mi nabídnuto i angažmá v zahraničí. Tak jsem se do toho pustila s tím, že jednu část svého života zaplním alespoň takto sportem.
Pro mnohé může být vaše rozhodnutí hodně šokující. Nebála jste se, jak na tohle budou lidé reagovat?
Určitě, bála. Hlavně díky, nebo spíše kvůli tomu, že mám taky skeptickou představu, jak na to budou lidé reagovat. Ale tím, že se více než patnáct let pohybuji ve světě, tak vidím, jak jsou lidé tolerantní. Prostě jsem zjistil, že mě stejně všichni berou jako jiného člověka. Nikdy mě nezařazovali mezi ženské, ani mezi chlapy. Vždycky mě brali jako Panči, jako osobnost, jako trenéra, jako hráče. Nikdy mě ale nepřikláněli k tomu nebo tomu pohlaví. Myslím si, že mi dodali odvahu tím, že mě berou jako charakter, že berou moji osobnost, a ne to, kdo jsem. Samozřejmě mi to ale z pedagogického hlediska vrtalo v hlavě. Jak to všichni vezmou? Jak to bude s dětmi, trenéry, kolegy? Svému já totiž zkrátka neutečeš, ani ho neschováš pod helmu.
Nicméně v Rakousku, kde trénujete mládež salcburského Red Bullu a ženy Eagles, už tohle všechno máte za sebou. Tam už jsou s vaším rozhodnutím všichni obeznámeni…
Jako první se to dozvěděli moji šéfové a s těmi jsme potom vymysleli strategii, jak to nejlépe sdělit rodičům a dětem. Řekli jsme si, že nejlepší jednání bude vyjít s tím otevřeně ven, promluvit si z očí do očí s rodiči a pak to dát vědět i ostatním lidem přes písemné prohlášení. Dostal jsem opravdu skvělou zpětnou reakci. Je to pro mě velká podpora a dalo mi to i sílu vyjít s tím ven doma v Čechách.
„V lednu jsem začal první psychoterapie. Ty mi hrozně pomohly, dodaly mi odvahu. Zjistili jsme, co opravdu chci a kdo jsem."
Jaké jsou tedy v Čechách reakce na vaši přeměnu?
V Čechách to zatím věděli jen moji nejbližší. Veřejnost, s výjimkou inlinového týmu a pár lidí od hokeje, to nevěděla. Na tu reakci teď docela napjatě čekám, hlavně co se týče mojí hokejové školy, která je mezinárodní. To bude takové překvapení. Nicméně myslím, že svět je jinde než před dvaceti lety, lidé jsou tolerantní a pochopí mnohem víc věcí než dřív.
Podporu vám vyjádřil i Tomáš Würtherle, prezident České asociace inline hokeje. I nadále s vámi počítá coby s trenérkou národního týmu žen. To vás určitě muselo potěšit, že?
Kluky z inlinu jsem nechával naposled. Jak Tomáše Březinu (1. viceprezident České asociace inline hokeje, pozn. red.), tak Tomáše Würtherleho. Takový ten respekt, jak budou reagovat, tam byl. Ale oni mě znají snad už od roku 2003. Vědí, co pro mě hokej i tým znamenají, a opravdu je skvělé mít takovou podporu.
Co všechno už vlastně máte v tom náročném procesu přeměny pohlaví za sebou?
Všechno se to děje strašně rychle. Někdy v listopadu jsme se doma s přítelkyní a prckem rozhodli, že svůj život musím změnit. V lednu jsem začal první psychoterapie. Ty mi hrozně pomohly, dodaly mi odvahu. Zjistili jsme, co opravdu chci a kdo jsem. Zkrátka jsem našel svou identitu, což pro mě bylo za ta léta nejhorší. Zjistit, kdo jsem, a přiznat si to. Takže se začalo touto terapií, po které následovaly nějaké další pohovory s psychiatry. Ti na vás musí napsat posudek. Kdo jste, co jste, jaká je vaše diagnóza.
Co následovalo poté?
Já jsem se vlastně rozhodl jít na to trochu jiným způsobem. Jelikož pracuji i u dětí, tak jsem se rozhodl jít jako první na operaci prsou a teprve až pak přejít na hormonální terapii. Normálně to probíhá obráceně. Pro mě ale bylo neúnosné začít se měnit a nevědět na jakou toaletu jít nebo jakým mluvit hlasem. Zkrátka provést to jinak než takto nepřicházelo ani v úvahu. Před pěti týdny tedy proběhla nejdříve operace. Všechno to bylo hlavně naplánované tak, aby se stihlo mistrovství světa. Kvůli tomu jsem si to i sám zaplatil, protože v nemocnicích bych musel čekat na jiný termín, takže bych šampionát nestihl. Teď už mám za sebou i první fázi hormonální terapie. Minulé úterý jsme přešli z testogelu na injekce.
Má hormonální terapie nějaké vedlejší následky? Projevuje se na vaší psychice?
Teď je asi ještě moc brzo na nějakou velkou změnu. To přijde postupně. To minulé úterý mi právě dali první injekci. Ta se aplikuje do takového „depíčka“, odkud se postupně každý den vylučuje testosteron. Kontrolovat se musí vliv testosterony na orgány, psychiku a podobně. Teď pro mě začne jedna z těch největších životních změn. Vzhledově to asi nebude až tak velká změna, ale spíše co se psychiky týče.
Na loňském MS v inline hokeji organizace FIRS se Pančáková radovala z medaile jako hráčka i trenérka | Foto: Martin Voltr
Jak dlouho ještě budete podstupovat hormonální terapii?
To už je do konce života. Čekáme, jak se u mě testosteron uchytí. Ta první pozorovací fáze by měla trvat tak půl roku a pak bych mohl podstoupit další operace změny pohlaví. V Rakousku, kde momentálně pracuji a žiji, jsou jiné zákony než v Čechách. Je to tady mnohem tolerantnější. Můžu si už změnit jméno, můžu jít na operace, můžu přejít do nového života. V Česku je to ještě hodně svázané různými zákony a dalšími nařízeními. A já mezi těmi dvěma státy trošičku lítám, protože v Česku si nesmím změnit jméno. To jde až po operaci, kdy jsou odebrány ženské orgány, ale tady v Rakousku jsou v tomto směru tolerantnější a snaží se celkovou situaci ulehčit. Teď tedy čekáme na nějaké řešení, jestli si udělat dvojitou státní příslušnost, aby pro mě platily rakouské zákony, nebo čekat do další operace. Což je hrozně těžké, protože chodit s vousy, s jiným hlasem… ty kontroly na letišti dokáží být hodně nepříjemné. Tak uvidíme, jak se to vyřeší.
Jste ještě stále trenérka, nebo už jste trenér?
Teď už jsem trenér (úsměv).
Přeci jen ženská psychika je trochu emotivnější než ta mužská. Myslíte, že takto budete snášet prohry lépe?
Já myslím, že ne. Já myslím, že mám takové měkké srdce, které mi zůstane nehledě na pohlaví. Třeba můj psycholog říká, že mám v životě obrovskou výhodu, protože vidím svět jak očima ženy, tak i očima muže. Což je strašná výhoda. Hodně lidí by si toto přálo, tak uvidíme, jaká to bude do budoucna výhoda.
Kdo je Věra ‚Panči‘ Pančáková
Pančáková s hokejem začala v Litvínově, odkud se přes působení ve Slavii a koučování v Jágrově letní hokejové škole probojovala až k zahraničnímu angažmá. Nejprve působila ve švýcarském Luganu a Zugu, následně v italském Meranu.
Od roku 2003 hraje a trénuje v Red Bullu Salcburk. „Do Salcburku si mě vybrali jako hrající trenérku u ženských, ale hned asi po dvou týdnech mi nabídl Red Bull, ať u nich na poloviční úvazek pracuji a pomáhám. Za dva roky mi poté nabídli profesionální smlouvu na plný úvazek,“ vypráví Pančáková.
Svých největších kariérních úspěchů dosáhla s českým národním inline hokejovým týmem. Ať už coby hráčka nebo trenérka s ním získala tři zlaté medaile.
Oficiální prohlášení Věry Pančákové
Vážení rodiče, milí přátelé a kolegové, můj život se v krátké době výrazně změní a chtěla bych využít tuto příležitost, abych vás o této změně mohla informovat. V posledních letech jsem se necítila dobře. Nebyla jsem spokojená sama se sebou, respektive s pohledem na svou vlastní identitu. Po dlouhém vnitřním boji jsem i díky profesionální pomoci došla k závěru, že jsem se narodila v nesprávném těle. Proto nyní procházím procesem změny pohlaví. Právě u mě probíhá hormonální terapie, operaci prsou mám již za sebou.
Uvědomuji si, že se nacházím na začátku těžké cesty. Zároveň jsem ale přesvědčená, že toto je jediná šance, jak najít ve svém životě vnitřní klid a rovnováhu. I přesto nemůžu předchozích 38 let zahodit. Patří ke mně, stejně jako všechny zkušenosti a zážitky. Právě ty ze mě udělaly člověka, kterým jsem. K tomu patří také zápal pro mou práci v hokeji, s mládeží a ženami. Na této skutečnosti se nic nezmění. Byla jsem a zůstávám Panči, přála bych si, aby mě takto lidé i nadále brali. Jsem vděčná za společný čas, který s vámi trávím. Teď pro mě začíná nová cesta a bude mi potěšením, pokud mě na ní budete doprovázet a podporovat. Děkuji za pochopení a těším se na naše další společné zážitky.
Share on Facebook
