Petrásek otevřeně: Mnohem víc si vážím zdraví. Hokej si chce užívat
Foto: Hynek Haruda, hcverva.cz
Když mu do života vstoupila Bechtěrevova choroba, zdálo se, že na hokej může Michael Petrásek zapomenout. „Byly chvíle, kdy jsem si nemohl nazout ani ponožky," říkal v předešlých rozhovorech. Teď se ale jeho zdravotní stav zlepšil, díky čemuž Petrásek znovu oblékne gólmanskou výstroj. Kariéru zkusí restartovat tam, kde s hokejem začínal, v Děčíně.
Berete návrat k hokeji jako svoje doposud největší životní vítězství?
Jako vítězství beru spíš to, že můžu fungovat v normálním životě. Bylo období, kdy jsem měl strach, že toho nebudu schopný, takže jsem rád, že jsem se do života mohl vrátit. Hokej je pro mě takový bonus. Taky bych chtěl říct, že byla spousta lidí, kteří nám pomohli. Ať už kluci z Litvínova, ze Saves Help nebo paní Hlinková a mnozí další. Nerad bych na někoho zapomněl.
Dá se říct, že každou vteřinu na ledě si teď budete užívat o to víc?
To bez pochyb. Hokejem se teď chci bavit víc než kdy dřív. Nevím kolik zápasů a kolik sezon mi ještě zbývá.
Nemáte podvědomě strach, aby se vám nemoc při zátěži zase nezhoršila?
Upřímně? Bojím se pořád. Myslím, že už to tak bude vždycky. Snažím se starat o svoje tělo a vnímat ho. Když trošku něco cítím, tak zvolním. Zároveň jsem si říkal: Když to jde, byla by škoda se o návrat nepokusit.
„Jako vítězství beru spíš to, že můžu fungovat v normálním životě. Hokej je takový bonus."
Říkali totéž i doktoři?
Jo, paní doktorka revmatoložka mi řekla, že za současné situace nevidí důvod, proč bych návrat k hokeji nemohl zkusit.
Pokusil byste se o něj, i kdyby vám ho nedoporučila?
Takový paličák nejsem. Kdybych dostal stopku spojenou s velkým rizikem, určitě bych do toho nešel. Mám rodinu, navíc čekáme holčičku a chci tu být pro ně.
Michael Petrásek | Foto: Jan Gebauer, hokejprerov.cz
Jak vlastně na váš návrat mezi tyče reagovala právě rodina?
Mamka si klepala na čelo. (usmívá se) Žena mě podporovala, viděla, že léčba zabírá, takže taky říkala, že nevidí důvod, proč to nezkusit. Věděl jsem, že profesionální smlouvu nikde nedostanu, takže se nabízelo pokusit se o návrat doma v Děčíně.
„Kdybych dostal stopku spojenou s velkým rizikem, určitě bych do návrat nešel."
Děčínu jste se nabídl vy sám?
Dá se to tak říct. Ozval jsem se jim já. Na konci loňské sezony jsem se byl sklouznout v Děčíně i v Ústí. Řešil jsem klub, který bude poblíž, a nakonec se domluvil právě s Děčínem.
Když to dobře půjde, pomýšlíte výš?
Dveře si nezavírám, ale zároveň nad ničím takovým nepřemýšlím. Příští rok beru jako testovací sezonu. Podle ní uvidíme, jak mi to půjde a jak bude tělo reagovat.
V jednom z předešlých rozhovorů jste zmiňoval, že vás čeká biologická léčba. Je právě tohle klíčový aspekt zlepšení vašeho zdravotního stavu?
Ano, pomohla mi vrátit se do života. Díky ní je moje nemoc potlačována a já můžu normálně fungovat.
„Příští rok beru jako testovací sezonu."
Zkuste laikovi popsat, jak taková biologická léčba probíhá.
V současné době probíhá tak, že si jednou týdně doma píchám injekci a jednou za tři měsíce jezdím do Olomouce za paní doktorkou, kde mi dělají rozbor krve. Podle toho se zjišťuje, jestli je všechno v pořádku a jestli se mi v těle nedělá zánět.
Foto: Hana Řezníčková, hokejprerov.cz
Jak vás poslouchám, člověk se alespoň zbaví strachu z injekcí, co?
(usměje se) Jo, je to tak. Nakonec si zvyknete na všechno. Osobně injekce nemusím. Tohle jsou taková pera, která si píchám do nohy, což je pohodlnější.
„Jednou týdně si doma píchám injekci a jednou za tři měsíce jezdím do Olomouce na krevní testy."
Změnil se v něčem váš pohled na život?
Mnohem víc si vážím zdraví. Neberu ho jako automatickou věc, na vlastní kůži jsem poznal, že automatické zdaleka není. Období, kterým jsem si prošli, bylo fakt těžký. O to víc si vážím, že teď můžu fungovat jako zdravý člověk.
Vámi zmíněné složité období muselo být těžké i finančně, že?
To víte, že jo. Hrál jsem sice profesionálně hokej, ale nikdy nebral závratně vysoké částky. Když mi pak byla ukončena smlouva, šlo o výpadek, který jsme doma pocítili. Bylo to složité.
„Nedovedu si představit, že bych jen tak seděl v kanclu."
Jak jste to řešil?
Zpočátku nijak, protože jsem nemohl dělat vůbec nic, ale poté bylo samozřejmě potřeba řešit co dál. Naštěstí můžu poděkovat kamarádovi, který dělá podlaháře a dal mi možnost, abych mu jezdil pomáhat. Navíc táta dalšího kamaráda má pneuservis a postupem času mi nabídl práci. Dokopal jsem se k tomu a teď makám právě v pneuservisu.
Baví vás to?
Jo, pro mě je to takhle ideální stav. Celý život jsem byl zvyklý na pohyb a nedovedu si představit, že bych někde jen tak seděl v kanclu.
Představte si, že byla dnes někomu diagnostikována Bechtěrevova choroba, jak se to před časem stalo vám. Co byste dotyčnému poradil?
Aby neztrácel neději a snažil se myslet pozitivně, byť je to někdy dost těžké. Nicméně pozitivní přístup a dobře nastavená psychika dělá strašně moc. Nesmíte se vzdávat a rezignovat. Naopak je potřeba hledat způsoby léčby.
Foto: E. Beneš, hcverva.cz
Share on Facebook
