Pohled z kotle nikdy neomrzí. Ověřeno generacemi

Foto: Roman Kučera

(PAŘÍŽ, od našeho spolupracovníka) "Ty naše výjezdy... jsou o prohrách!!" pronesl temně ochraptělým hlasem fanoušek v hloučku zbylých nešťastníků. Psal se rok 2002, smutnili jsme před zhasnutou Kinnarps Arenou v Jönköpingu. Bylo rok po zlatém hattricku, suverénně jsme vyhráli skupinu a ve čtvrtfinále prohráli s Ruskem 1:3. Přesto jsme věděli, že se za rok sejdeme zase...

Od té doby uplynulo patnáct let. Lecos se změnilo, ale hodně věcí zůstává. Popovídali jsme si o tom s Pavlem Rajtmajerem, jehož indiánský kostým s mohutnou čelenkou a bojovým líčením ve tvaru české vlajky vídáme v kotli již několik let.

Jak dlouho takhle jezdíte na hokej?
Táta mě na hokej vodil odmalička, jsem Plzeňák, i když dnes bydlím na Šumavě. Na výjezdu jsme byli poprvé roku 2010. Pak jsem měl pauzu, ale pravidělně to je od Minsku, kde jsme byli s kamarádem na motorce. Jeli jsme dva, každý na své. Když se jede na motorce ve dvou, je to hodně náročný. Bylo to hezký a zajímavý.

Nebál jste se o motorku?
Musím říct, že ne. Řetěz jsme si teda s sebou vezli, jeli jsme přes Ukrajinu. Pak za rok vlastně Moskva, zpátky přes Lotyšsko, Litvu, Polsko... Ale nebál. Nemám úplně nejnovější stroj. Tady v Paříži jsme letos autem s manželkou.

Jak řešíte parkování?
Naštěstí jsme v hotelu, který má vlastní parkoviště.

A máte s sebou i buben.
Buben jsem si vezl z Česka, je to buben, který jsme dali dohromady na Světový pohár do Toronta. Ten už letěl letadlem, takže proto je taky menší, aby se vešel. Byl vycpaný ponožkama. Letos jsem přemýšlel, jestli si mám vzít malinko větší, ale nakonec jsem si řekl, že kvůli bezpečnosti, aby mě sem pustili, si vezmu ten malý. A taky jim to v neděli vadilo, i když je ta blána průhledná. Moc se se mnou nepárali ti pikolíci u vstupu, byli neoblomní, ale pak, když jsem si trval na svým, že už jsem tady buben v hale viděl v průběhu mistrovství, tak mi zavolali jinýho. A ten byl naštěstí úplně v pohodě a dal nám mailovou adresu, na kterou jsme měli napsat žádost, že chceme na úterý a čtvrtek vzít do haly buben. Odpověď přišla skoro okamžitě, že to lze. Mejl jsem potom mohl ukázat na mobilu. Ale v neděli jsem musel buben nechat v úschovně.

Foto: Roman Kučera

Co říkáte na ty zátarasy a zbytečné chození okolo, kvůli bezpečnostním kontrolám?
Na jedné straně naprosto chápu, že bezpečnost musí být, ale co mi připadá divné, že zde nejsou rámy a někdy se člověk dostane do haly skoro bez kontroly. Jak kdy. Trochu by to měli učesat. Někde přehnaná přísnost, jinde benevolence.

Měli jste čas čas se podívat i do města?
Ale jo, prošli jsme si celou vnitřní Paříž, je to tady moc hezký. Je to hezký, že člověk pozná ty cizí kraje... A proto jsem neletěl letadlem, protože když jedu na motorce, poznám tu atmosféru i v malých vesničkách. Autem je to trochu horší, ale pořád lepší než letadlem, tam člověk pozná jen letiště a cestu do města a zpatky, ale zemi člověk nepozná.

Byl jste asi jeden z mála, kdo byl v Minsku 2014 jinak než letadlem.
Ano, tenkrát to bylo trochu komplikované, že se tam mohlo letecky bez víza, a já jsem si zařídil vízum. Ale musím říct, že mě dost zaujalo, když jsme hned za hranicí Běloruska viděli všude vlaječky, že tam je MS v hokeji. Celá země tím žila, to bylo bezvadný. A fanzóny v Minsku... prostě nádherná věc.

Kdo je váš oblíbený hokejista?
Musím říct, že si hrozně vážím Martina Straky. To je člověk, který toho hodně dokázal, a přitom zůstal úplně normální. Co řekne, to platí. Vlastně si myslím, že Česko moc potřebuje lidi jako on.

Máte nějaké přání pro čtenáře hokej.cz?
Ať lidi jezdí na hokej. Je hrozně bezvadný, když se někde daleko od domova potkáme.

Dnes je to podobné jako před patnácti lety. Jsme o generaci dál, fanoušků už je tolik, že se všichni navzájem nemůžou znát. Ale ten pohled z kotle, kdy občas nevidíte přes stojící řady před vámi na led, ale jste součástí týmu a pomáháte mu k vítězství, ten nikdy neomrzí.

Foto: Roman Kučera

Share on Facebook Share on Twitter

• Reprezentace
• MS 2017