Slovan měli v Čechách rádi, tvrdí Ľubomír Ujváry. Po skončení kariéry masíroval Pálffyho
Současný hokej trpí nedostatkem kvalitních obránců, před lety jich ale býval nadbytek. I v tehdejší československé lize. Mezi pilíře defenzivy federální reprezentace patřili v 70. letech Machač, Pospíšil, Bubla, Kajkl, Dvořák. Do elitní společnosti pronikli i další, ale kdo se chtěl prosadit natrvalo, musel mít jednoznačnou kvalitu i kus štěstí. Potvrzuje to také Ľubomír Ujváry, někdejší výtečný zadák Slovanu Bratislava. "Na jedno místo čekalo v nároďáku pět beků. Když jsem dostal pozvánku, byl jsem štěstím bez sebe. Nemohl jsem se dočkat," přiznává.
Jaký rozdíl proti současným poměrům. "U nás na Slovensku se stane, že se jeden hráč omluví ze tří akcí v sezoně. Tomu nerozumím. Já byl nadšený, když si na mě trenéři vzpomněli. Úplně jsem se třásl, až reprezentační dres obléknu. Škoda že to je dneska jinak," tvrdí. Spousta věcí se změnila - mimo jiné kvalita domácích soutěží. "Slovenská extraliga nedosahuje té české, ale ta také zaostává za federální. Tenkrát hrávali všichni nejlepší hokejisté doma, konkurence byla nesrovnatelná," dodává.
Ujváry si o dění v milovaném sportu uchovává dobrý přehled. "Ve Skalici chodím na hokej, mám to také kousek do Hodonína, kde se hraje vaše třetí nejvyšší soutěž. Samozřejmě se dívám na televizi," hlásí. Ještě před dvěma lety se pohyboval v centru dění, působil totiž jako masér skalického extraligového klubu. "Dělal jsem tu práci dva roky poté, co jsem se vrátil z Rakouska. Tam jsem masíroval třináct let zejména fotbalisty," vypráví.
Přesun do nové role prý nastal plynule. "V šestatřiceti letech jsem mohl odejít do Rakouska. Hrál jsem druhou ligu v Mödlingu a Linci, tam mimochodem s Josefem Palečkem, pak třetí soutěž ve Welsu. Bylo mi čtyřicet a říkal jsem si, co bude dál. Napadlo mě, že bych si mohl udělat masérský kurs. Naučil jsem se v němčině všechny léky, hodně se tomu věnoval. A pak jsem masíroval fotbalisty například v týmech Admira Wacker Vídeň nebo v Mödlingu," popisuje.
Díky hokejovým zkušenostem mohl hráčům poradit, přispět k dobré pohodě. To samé pak po návratu do vlasti. "Dva roky ve skalickém klubu byly fajn. Měl jsem v parádě například Žiga Pálffyho, masíroval jsem skalického barona," říká pyšně. Vynikajícího slovenského útočníka díky tomu velmi dobře poznal. "Žigo je skvělý kluk, úplně normální člověk. S ním i s ostatními jsem si to užil. Celkově bylo působení ve slovenském hokeji tak na padesát procent, jenom dobré lidi všude nenajdete," konstatuje trošku tajemně.
Sám hokej na vrcholové úrovni hrával v minulém století, kdy tenhle sport nebyl zdaleka takový jako dnes. "Až do sedmnácti let jsem se věnoval také fotbalu, dokonce mě v jednu dobu pozvali z obou sportů do mládežnických reprezentací. Fotbal jsem kopal za Dynamo Energii Bratislava, hrávali jsme proti Slovanu, kde byli bratři Čapkovičové, Luža a další pozdější hvězdy. Dlouho jsem nevěděl, pro co se rozhodnout, ale pak mě trenér Ladislav Horský vytáhl do prvního týmu hokejového Slovanu. A bylo jasno," vzpomíná.
Rodák ze slovenského hlavního města (narozen 24. září 1948) brzy pronikl do základní sestavy. Co víc, v jednadvaceti letech válel za reprezentaci! "V roce 1970 jsem se dostal na mistrovství světa do Švédska. Sice jsem tam toho tolik nestihl, protože trenéři víc věřili jiným, ale pro mě to byl ohromný zážitek. Další turnaje mě už potom bohužel míjely. V roce 1972 jsem byl na soustředěních před olympiádou v Sapporu i před domácím mistrovsvím světa, ale do mužstva jsem se ani jednou nedostal. Ten dvaasedmdesátý byl pro mě smolný," lituje.
Na mezistátní scéně sehrál Ujváry 17 oficiálních zápasů, vstřelil dva góly. "Neměl jsem dva metry, tehdy se obránci brali hodně podle výšky. Měřím stejně jako Ľubomír Višňovský - a podívejte, kolik sezon působí v NHL," povzdechne si. Výtečnou bilanci má v lize: během 15 sezon nastoupil k 544 utkáním federální ligy, připsal si 51 gól. "Když jsem jako mladý přišel do Slovanu, dostal jsem místo v kabině vedle Václava Nedomanského. Vlastně jsem nahradil Miro Bereka, který odešel do Rakouska. V klubu jsem zažil tři generace. Ještě Golonku a později i bratry Šťastné," připomíná.
Jako nováček se rychle rozkoukal. "Ovšem věděl jsem, co obnášejí povinnosti bažanta. Tahal jsem pytle, hokejky, dělal všechno, co se sluší. Dneska o tom mladí nemají potuchy," srovnává. Ujváry se v klubu vypracoval mezi jednu z ikon, dlouhé roky odváděl skvělé služby. V hokejovém růstu mu pomohly dva roky vojny v Jihlavě. "Šel jsem nahoru po výkonnostní i osobní stránce. První rok jsem hrál se Souškou, tedy s Honzou Suchým, druhý s Budějovičákem Frantou Jounem. Trenéři Pitner a Neveselý byli nároční, škoda jen, že jsme ani jednou nezískali titul."
Ten přišel až doma ve Slovanu, v sezoně 1978-79. "Vytvořili jsme skvělou pětku s bratry Šťastnými, v obraně se mnou nastupoval Jožo Bukovinský. Dařilo se nám směrem dopředu, vždyť jsme tehdy nastříleli víc gólů než Trenčín v celém ročníku. Na druhou stranu je pravda, že jsme také branek dost dostávali," tvrdí. Když Slovan jako první slovenský klub dokráčel k ligovému prvenství, byla to událost, na kterou Bratislava dodnes nezapomněla.
"Plný stadion, spousta lidí venku. Všichni tím žili. Po posledním zápase probíhaly ohromné oslavy, bylo to něco neskutečného," potvrzuje. Velký triumf už se silnému týmu zopakovat nepovedlo. "Já předtím zažil několik druhých míst, ten titul pro nás všechny strašně moc znamenal. Kdyby neodešli bratři Šťastní, věřím, že bychom kvalitu ještě dva nebo tři roky bychom udrželi."
Také Ujváry pomýšlel na přesun do ciziny, ovšem tehdejší režim podobným záměrům nepřál. "Co naděláte. Sice jsem splňoval pomínky Pragosportu, ven jsem se ale dostal až v šestatřiceti. Aspoň tak, jsem rád. Ještě jsem v Rakousku pár let hrál a pak začal novou etapu." Domů se vrátil před dvěma lety. Nyní Ujváry žije ve Skalici, odkud často vyráží do České republiky. "Hodonín je odtud pět kilometrů, jezdím tam nakupovat i dívat se na hokej."
Někdejší výborný obránce už je v důchodu, rozhodně však nezahálí. "V květnu se chystám za synem do Kanady," naznačuje. Richard Ujváry také hrával hokej, posléze se s rodinou usadil v kanadském Halifaxu. Když loni na Slovensku probíhalo mistrovství světa, byl právě Ujváry mladší průvodcem výpravy javorových listů. "Vychází to tak, že jednou ročně za synem jedeme my, pak zase on k nám," doplňuje.
Pokud se podívá s odstupem na svoji kariéru, může být spokojený. "Zápasů v reprezentaci mohlo být víc, jenže uznávám, že panovala ohromná konkurence. Bylo moc fajn, když jsme mohli hrát zápasy v Čechách. Ať si říká, kdo chce, co chce, Slovan tam měli rádi. Jasně, občas jsme se pobili, zápasy bývaly vyhrocené. Ale jinak? Všude se k nám chovali skvěle. V Praze jsme bydleli v hotelu Paříž, vzpomínám na utkání na dalších stadionech. Když Plzeň nebylo Litvínov jely k nám, v klubu jim vyšli vstříc, to samé obráceně. Tehdy se hokej dělal srdcem. Nemohu si pomoci, byly to krásné časy," uzavírá.
Share on Facebook
